Když se svoboda zanedbává
Jméno Charles Louis de Secondat (1689–1755) zná asi málokdo. Stačí však připomenout aristokratický titul baron de Montesquieu. Rázem je to jasné. Významný francouzský filozof z období osvícenství, spisovatel a kritik absolutismu, jehož myšlenky o politické svobodě, náboženské toleranci, uspořádání společnosti a dělbě moci ovlivnily moderní dějiny Západu. Třeba jen tím, že mimo výkonnou a zákonodárnou moc jako první přišel s třetí pojistkou liberálně založeného státu, mocí soudní. K jeho největším dílům patří Perské listy, O duchu zákonů a Sláva a úpadek říše římské. První dva tituly vyšly v českých překladech již několikrát. Mezeru v této „trilogii“ konečně zaplňuje i aktuální vydání Montesquieuovy posledně jmenované knížky.
Když ji čtenář drží v rukou, asi se nevyhne otázce, proč si dnes ještě číst o něčem tak vzdáleném, jako byl vzestup a pád říše římské? Odpovědět lze citací z knihy. „I v moderní historii se setkáme se skvělým příkladem toho, co se tehdy stalo v Římě: lidé jsou totiž ve všech dobách oběťmi stejných vášní, a tak se sice mění okolnosti, které způsobují velké změny, ale příčiny jsou vždycky tytéž.“ Tato univerzální pravda jistě neplatí jen pro Montesquieuovu dobu. Proto je dobré paperbackové vydání otevřít a pustit se do čtení.
První se dostaví požitek z myšlenkami i erudicí nabité publikace, v níž filozof nadto nezapře výtečného spisovatele. V krátkých a naprosto srozumitelných větách či souvětích vyjmenovává to podstatné, co se v pohnutých římských dějinách stalo. Ve svých soudech a analýzách dokáže být i poetický, barvitý, ale vždy neúprosně přesný jako internista, který skrze různé příznaky hledá nemocný orgán.
V knize Sláva a úpadek říše římské tak čtenář s dokonale znalým průvodcem prochází historií věčného města od jeho založení Romulem přes období králů, jejich vyhnání, republiku, první diktátory, císaře až k jeho dobytí barbary. Průběh dějin a jejich osobností však tvoří jen pozadí Montesquieuova hlavního zájmu. Tím je především svoboda. Francouzský filozof sice pátrá po příčinách výjimečné válečnické schopnosti Římanů, zevrubně popisuje jejich diplomatickou strategii, lsti i úskoky prováděné kvůli touze vládnout celému tehdy známému světu.
Na prvním místě se však zabývá postupným vývojem občanských i veřejných svobod, jež z Říma v době republiky udělaly ojedinělý ostrov mezi autoritativně řízenými městskými státy a královskými systémy Středomoří. „Římská vláda byla obdivuhodná: od svého vzniku totiž měla takové zřízení, že veškeré zneužití moci mohlo být vždy napraveno, ať už to bylo duchem národa, silou senátu či autoritou některých úředníků.“ Bohužel to trvalo jen v době začátku výbojů, konstituování budoucí říše. Jakmile se Římu jeho sny o moci a slávě splnily, začal nemilosrdný úpadek. Zalkl se vlastní váhou, bohatstvím, velikostí, neschopností jednat.
Svým způsobem tato situace dost silně připomíná i stav dnešní Evropské unie. A  odpovídá jí i Montesquieuova diagnóza římského pádu. Hlavní důvod filozof spatřuje v popření lásky ke svobodě. A nemá přitom na mysli jen pokusy různých jedinců uchvátit absolutní moc. Podle jeho názoru Římané díky blahobytu zbohatli a zpohodlněli, své myšlenkové, organizační, pracovní, ale i vojenské závazky a povinnosti vůči svobodě stále více opomíjeli. „Musíme žalovat Člověka, který čím je mocnější, tím více touží po moci a prahne po všem, protože toho mnoho má,“ ukazuje na viníka filozof. Jeho Sláva a úpadek říše římské je tak velmi aktuální a poučnou knihou.

Jaroslav Formánek, Respekt č. 48, s. 59, 28. 11. 2010