Vítek Schmarc, A2 Kulturní týdeník č. 22/2007
Petr Šrámek, Souvislosti č. 4/2006
František Cinger, Právo, 4 . 8. 2006
Kateřina Ondřejová, Literární noviny č. 9, 27. 2. 2006
Mojmír Trávníček, Tvar č. 5, 2006
Jan Jílek, A2, č. 8, 27. 2. 2006
Rudolf Matys, Český rozhlas Vltava

Tísnivá tma ideologie
František Halas jako předmět mocenské manipulace
Když 22. ledna 1950 přednesl Ladislav Štoll svou nechvalně proslulou přednášku Třicet let bojů za československou socialistickou poesii, stalo se v české literatuře cosi, co bylo známé z literární praxe Sovětského svazu. Teoretický referát překročil svůj vlastní diskurs a namísto subjektivní analýzy se stal závazným dogmatem, kategorickým imperativem moci.
Štollův pohled na vývoj české poezie demonstruje totalitní a socrealistickou optiku formování „nového světa“ ve vší detailnosti. Vytváří ideologicky přijatelný a zjednodušený vzorec, v němž na jedné straně stojí síla zla (úpadkové individualistické zpátečnictví), na straně druhé pak síly dobra (pokrokové, ideově agitující básnictví). Z dnešního pohledu připomíná čtení později vydané knižní podoby Štollova referátu bizarní pohádku, v níž se o princeznu poezii (představující klíč ke šťastným zítřkům a mocný kód pro dorozumívání s „prostým lidem“) střetávají na jedné straně černokněžníci existenciální a prohnilé větve, na straně druhé pak uvědomělí, osvícení a vizionářští princové nových zítřků. Řečeno metaforou socialistického realismu - na jedné straně barikády stojí zásadní zjevy socialistické poezie Jiří Wolker a S. K. Neumann, na druhé straně pak rozkladné a destruktivní živly Karel Teige a František Halas.

Ideologický chorus
Kniha Michala Bauera Tíseň tmy je velmi vítaným ponorem pod obvyklou konstatační vrstvu, jíž byl zahájen tento text. Z tisíců stran dokumentů vytváří autor úctyhodnou polyfonii dobových hlasů, jež nechává zaznít snad všem dobovým názorovým proudům a odhaluje skrytější nuance, které holá generalizace protikladu „dogma vs. ‚pravda'„ poněkud zamlžuje. Jeden ze zásadních zdrojů knihy představují zápisy z nejrůznějších zasedání ideologických orgánů, a tedy i hlasy, jež jsou třeba jen v drobném rozporu s prosazovaným Štollovým pohledem. Před čtenářem tak defiluje hloubka dobového kulturního života ve vší pestrosti, střetává se zde monumentální hlas moci s promluvami jedinců, kteří tento diskurs opatrně narušují, vyvstává barvitá geneze a obrušování původně jednoznačně přijímaného ideologického obrazu. Snaha z Halase učinit renegáta a radikálním řezem vyříznout jeho dílo ze „zdravé“ tkáně socialistické kultury skýtá čtenářsky poměrně zajímavý příběh, který sice nemá přehledné pohádkové rysy Štollova pohledu (postavy se v něm totiž vyvíjejí a modifikují svá stanoviska), ale vydává detailní svědectví o literární teorii a praxi padesátých, respektive šedesátých let, o genezi nové socialistické kultury, cyklickém ideologickém oteplování a přituhování. A v neposlední řadě - nabízí i hlubší pohled do myšlenkového soukromí Ladislava Štolla, na jeho názorový vývoj a glosy, které se z pochopitelných důvodů do oficiálních textů nevešly.

 Zahlcení materiálem
Bauerova metoda však v sobě nese značné úskalí z hlediska atraktivity textu. Mnohohlasí a doslova kanonáda faktů ústí do nepřehlednosti a čtenářského zahlcení, přičemž vršeným reáliím mnohdy chybí hierarchizace podle stupně jejich závažnosti. Bauer svému čtenáři předkládá úctyhodné množství zpracovaného materiálu a prokazuje tak velkou službu všem badatelům, kteří se kdy budou vývojem Halasova osudu v komunistické epoše zabývat. A co běžný čtenář? Tomu se dostane dosti suchopárného a navíc nedostatečně členěného textu, v němž se velice těžko orientuje, a který navíc občas sklouzává k eklektickým výletům po socialistickém časoprostoru. Komentující hlas autora knihy zazní mezi citáty poměrně zřídka, což dojem přílišného zavalení materiálem jen posiluje.
Tíseň tmy vlastně není toliko knihou interpretující Františka Halase, je to kniha o interpretacích (od roku 1948 až do osmdesátých let), které často zapomínají rozlišit empirického autora a lyrický subjekt. Celá halasovská vojna se tak paradoxně vede více o Halase jako člověka nežli o jeho dílo, dostávající své znaménko právě podle hodnocení autorovy osobnosti. I to je signifikantní svědectví o ideologické literatuře; svědectví, jež by nemělo skončit v nevědomí literární historie, neboť, jak píše Bauer: „Nejsem si jist, že nevědomost je nejlepším způsobem reflexe minulosti.“
Daní za určitou ztrátu čtenářského komfortu je nepřeberné množství cenných zdrojů a informací, které by jinak ležely kdesi v hloubi archivů. Tíseň tmy Michala Bauera je znovu vnáší do hry a vytváří z nich působivě detailní mapu ideologické (dez)interpretace jedné z klíčových postav české poezie.

Vítek Schmarc, A2 Kulturní týdeník č. 22/2007
Autor je postgraduální student Ústavu české literatury FF UK a správce stránek www.sorela.cz

Nekrobiografický Halas
Zdaleka ne ke každému spisovateli máme monografii o životě a díle, natož o posmrtném životě jeho děl. První syntetickou práci o Františku Halasovi vydal před sedmi lety Ludvík Kundera. Loni se na ni pokusil navázat Michal Bauer publikací Tíseň tmy (Akropolis 2005), v níž sleduje, jak zní podtitul, „halasovské interpretace po roce 1948“. Autor se ke Kunderově práci hlásí hned v úvodu, rád by v ní pokračoval zkoumáním „od počátku 50. let, od doby, v níž Halasovo dílo žije v polemikách a diskusích, v nesouhlasech i obdivu“. Míní tím dobu po Halasově smrti (1949), a z nedostatku lepší terminologie tudíž hovořme o žánru nekrobiografie.
Aby nedošlo hned na začátku k nedorozumění: časové určení z podtitulu je nutné číst v tom smyslu, že halasianami po roce 1989 se autor už zabývat nemíní, a také že kniha de facto začíná Halasovými nekrology. Tak jako tak se jedná o půlstoletí halasovské recepce, a tedy při předpokládané bohatosti až netušené bezbřehosti materiálů neodbytně vystupuje otázka, jakým způsobem autor postupoval, jaký klíč sobě i tématu stanovil, jakou metodu zvolil. Ty se sice na první pohled vesměs neodlišují od literárněhistorických způsobů a postupů známých z Bauerových časopiseckých a konferenčních příspěvků či z jeho knihy Ideologie a paměť (2003), a bylo by proto možné uvádět od stolu četná generální pro a proti. A však nás zajímá, jakých způsobů a postupů je užito a především jak fungují v práci přítomné. Ještě přede všemi souhlasnými poznámkami či kritickými připomínkami konstatujme neobyčejnou šíři záběru recenzované práce. Michal Bauer zpracoval nejen studie, eseje či recenze, ale též rozmanité archivní dokumenty, soukromé i veřejné, neomezil se na věci tuzemské provenience, sledoval zvukové a obrazové materiály a neopomněl vzpomínky pamětníků či přímo aktérů. Záběr bezesporu impozantní. Vlastní gros spočívá v Bauerově třísetstránkové studii Básník tak známý, až je cizí..., dále svazek přináší stostránkovou edici kondolencí adresovaných vdově Libuši Halasové a kompaktní disk s pěti nahrávkami Halasova hlasu z archivu Českého rozhlasu. Uživatel se v publikaci může pohybovat zdá se pohodlně, za pomoci soupisu použité literatury a pramenů, seznamu obrazových příloh či nezbytného rejstříku.

I.
Bauerova nekrobiografická studie, označení neoznačení, je tedy prací recepční. Ale tak ji lze prokazatelně charakterizovat jen vzhledem ke zpracovávané látce. Autor nezmiňuje žádné práce recepčního charakteru, ani se v obecné rovině výslovně neodvolává na žádné teoretické rozvahy, ani literární, ani sociologické, ani lingvistické, ani filozofické, ani jiné. A jelikož nenabízí ani žádnou teoretizující či metodologicky laděnou reflexi vlastního počínání, mohlo by se někomu zdát, že napsal – což není míněno jako hodnocení – studii metody prostou. Za sklenující perspektivu by zřejmě nebylo možné považovat ani to, že první ze čtyř vstupních mott pochází z Derridových Textů k dekonstrukci („...kořeny mluví, slova chtějí růst a básnická promluva je počata ve zranění“; dalšími citovanými jsou Peter Gabriel, Robert Plant a Jiří Kolář) a že v samém závěru, na poslední straně v předposlední poznámce pod čarou se odkazuje na Kuhnovu Strukturu vědeckých informací a Dodatek k ní (jako doklad obtížnosti samostatného myšlení, a to v poněkud překvapivě souhlasné analogii vědeckých paradigmat s „řešením literárněvědeckých problémů v 50. letech“). Z takto vytyčeného rámce, předpokládám že nechtěného, bych se tedy mapovat nějaké metodologické zázemí nejspíš zdráhal, neboť derridovské ani kuhnovské reminiscence se už nikde jinde nijak viditelně nevyjevují. Kromě toho se Michal Bauer jmenovitě dovolává ještě Cullerova Krátkého úvodu do literární teorie, to aby Josefu Hrabákovi vysvětlil pojem „významu“ literárního díla, dvakrát Todorovovy knihy V mezní situaci, aby ukázal jednak Janu Pilařovi, že vymlouvání se na pouhé plnění rozkazů jej degraduje jako člověka, a jednak Antonínu Brouskovi, že je mylné jeho dělení Halase na osobu soukromou a veřejnou (rejstřík však Todorova nějakým nedopatřením vůbec neuvádí), a zřejmě někde Ecových Šesti procházek literárními lesy (což jsem však i při dvojím čtení seznal jen ze seznamu literatury). Při sledování dílčích otázek Bauer ještě odkazuje na kompendium Daniely Hodrové (a kol.) ...na okraji chaosu a učebnici Zdeňka Kožmína Na tvrdém loži z psího vína, to když se zmiňuje o tendenční a agitační poezii (Jiřího Trávníčka jako spoluautora poznámka pod čarou registruje, nikoli už rejstřík), dále na Fideliovy Kritické eseje, když vytváří argument proti Chalupeckého slovům na Štollovu adresu (který je však po mém soudu od základu pomýlený), a na Vašíčkovo Přijetí podmínek, když na výroku Michala Sedloně dokazuje prázdnotu aparátnického jazyka. Z kontextu daných případů bohužel vyplývá to, že Bauer jenom hledá autoritu, jíž by se mohl zaštítit, a že se – při vší úctě k vysloveným jménům – se stejným účinkem mohl opřít o kohokoli jiného. V podobné roli „jakohostů“ dále účinkují Blažíček, Richterová, Doležel, Nálevka, Pechar, Červenka, Janáček a nemnoho dalších – uvádění ovšem především z důvodů tematických, s halasovským akcentem.
Je tedy oprávněná domněnka, že by byl autor metodologicky samostatný? Jako poslední možnost rozeznat něco jako interpretační východiska či kritéria se nabízí číst osobně laděné vyznání z již zmiňovaného, dvoustránkového úvodu Konec ideologií, počátek ideologie. „Když jsem listoval tisícovkami stran archivních dokumentů, periodik i knih, začal jsem si vytvářet výseky dobových událostí. Toužil jsem je co nejvíce zaplnit. Oživovaly přede mnou hlasy dávno mrtvých kritiků a básníků, četba stenografických záznamů mě přiváděla o desítky let nazpátek – a vše přede mnou vyvstávalo bezprostředně. Nic nebylo zapomenuté, nic nebylo neznámé. A přece: co se ukrývá v těch oživlých hlasech a tvářích? Co je za nimi? Střetávaly se zde rozličné různě aktualizující kontexty. Vyvstávaly několikeré vrstvy textů: interních, které znal jen úzký okruh, a veřejných, jež nabízely čtení doslovné i mezi řádky. Byl to fascinující svět; a tak jsem začal naslouchat těmto slovům. Snažil jsem se s nimi vést dialog. A hledat odpověď na své otázky. [...] Nabízím různé způsoby recepcí Halasovy tvorby v průběhu desetiletí totalitního režimu a jejich vzájemné střetávání. Nabízím řeč, kterou jsem slyšel při dialogu s tehdejšími událostmi.“
Vlastně je ta charakteristika bezděky velmi přesná: řeč autorem slyšená při dialogu s událostmi. Přitom je to snad jen neobratnost, snad prořeknutí. Anebo je snad zde dialogem míněna sama dobová recepce – a autor hodlá o ní pouze podat zprávu, sebe vyjímaje? Anebo je to vše ještě jinak, sofistikovanější až k nedohlédnutí? Kdo poslouchal, kdo co slyšel a kdo u toho s čím vedl dialog? A jaká pak bezprostřednost?
Autor evidentně něco zamýšlel, a čtenář by paradoxně měl být rád, kdyby se mu daný záměr nepovedl. Škoda. Bude se kutat, bude se vytěžovat. Škoda že fascinace naslouchat převládla a touha zaplňovat a vést dialog se někam vytratila. To, co slibovalo být (kupříkladu) detektivním případem, kauzou par excellence, se stává spisem, do kterého je sice vše podstatné s patřičnou pečlivostí vřazeno, ale jakoby nerozlišeně, všechno se háže na jednu hromadu. Čtenář se orientuje stěží, maximálně tuší, že se pohybuje chronologicky kupředu, ale i tak chybějí výkladu alespoň základní záchytné body. Studie není zřetelně strukturovaná ani v rovině nejvyšší, ani v rovině nejnižší. Jakous takous kompozici naznačuje alespoň občasné odřádkování: takto jsem v knize napočítal dvacet dvě „kapitoly“, nijak nepojmenované, v obsahu nijak neevidované. Přičemž některé jsou čistě chronologické, v některých se jakoby upřednostní téma (například o tzv. Halasově Závěti, s. 141–158); snad i tím se dá vysvětlit, proč je některá sedmistránková (s. 9–16) a některá má stran čtyřikrát více (s. 234–262).
Ale především si čtenář uvědomí podstatnou disproporci, vracející ho k celkovému vymezení knihy. Pokud je to vůbec možné přesněji vyčíst a vyčíslit, čtyři pětiny práce pojednávají o údobí od konce čtyřicátých let do konce let padesátých, méně než třicet stran necelých tří „kapitol“ je věnováno letům šedesátým a dvacet stran zbylých dvou „kapitol“ letům sedmdesátým a osmdesátým dohromady. Základní otázka by tedy měla znít: kdy polevuje ona „tíseň tmy“, kdy končí ono „po roce 1948“? Jestliže opravdu až v roce 1989 – pak je práce více než nevyvážená. Jestliže už někdy v/po šedesátých letech – pak jsou poslední „kapitoly“ zbytné, snad jako doslov či dovětek by byly obhajitelné. Anebo se touto disproporcí naznačuje, že zájem o Halase po prvotní kulminaci na přelomu čtyřicátých a padesátých let už jen a jen ochaboval – a procentuálním nebo jinak adekvátním vyjádřením je poměr počtu stran? To už není záležitost pouhé kompozice či redakce v širším slova smyslu, nýbrž samotné koncepce historikovy práce. Ale možná tím strukturně nerozlišeným textem měl být podpořen dojem, že se jedná, řečeno poněkud módním slovem, o jeden velký příběh. Pro něj však, řekl bych v krátké námitce, zde chybí – velký vypravěč. Bauer domněle nechává promlouvat materiály, řadí je za sebe, tak trochu je jako porovná, příležitostně nějaký vytáhne a maximálně upozorní na nesrovnalost. Po určité době se nelze zbavit představy, že práce sestává ze samých odboček, v lepším případě „zajímavostí“ (výjimkou nejsou mnohařádkové závorky i závorky v závorkách).
Pokud bych přistoupil na to, že současná literární historie stojí na příslovečné křižovatce, za jednu ze slepých cest bych rozhodně považoval právě takovýto typ bádání. Snad je něčím více než prací archivářsko-evidující; zároveň ale něčím neskonale méně než prací kriticko-analytickou. A v tomto případě je bezvýznamné, zda ho budeme nazývat konstrukcí či rekonstrukcí dějin - historik zde očividně rezignuje na to, aby svým hlasem vstoupil do minulých dějů, snaží se být nenápadný, zdánlivě nezaujatý, jakoby stát stranou veškerého dění nebo ještě přesněji nad ním. To nemůže působit sympaticky ani na první dojem. Jako by to nebyl on, kdo veškeré události zpřítomňuje, sebou aktualizuje, doslova oživuje; a rovněž irelevantní je otázka, zda by měl historik explicitně hodnotit, anebo zda by měl být jakoby schován, v textu rozpuštěn. Opravdu nic proti tomu, aby za „metodu“ byl považován i “pouhý“ autorův hlas, totiž styl. Styl výrazně osobní, řekněme esejistický, anebo třeba i neosobní, řekněme průzračný. Ale přece přítomen být musí. Bauerovo „zprůzračnění“ však spíše spočívá v citování a citování a parafrázování a parafrázování. Ostatně jak by mohly události promluvit, když nebudou tázány, když nebudou osloveny? (Jistěže si dovedu představit, že otázky nahlas nezazní; ale nedovedu si představit, že jejich pozice bude prázdná a události začnou zničehonic trpět samomluvou.) Nebo chcete-li jiným příměrem, kdyby nebyl jejich „dialog“ moderován? Z naivity však nikoho léčit nehodlám, ani mi to nepřináleží.
Slova, která Michal Bauer píše o Štollově čtení Halasovy přednášky Magická moc poezie - že pouze vypisuje, takřka nekomentuje, jen si podtrhuje, občas připojí slůvko „prý“ (s. 239) – by se bez přehánění dala vztáhnout k recenzované studii jako celku. Vždyť výjimkou nejsou dvě strany citátů v kuse a rytmizované jednovětými komentáři. Například když autor sleduje vztah Nezvala k Halasovi, odkáže na jeho referát O některých problémech současné poezie, přednesený na II. sjezdu SČSS v dubnu 1956. Ta pasáž na stranách 201-204 vypadá v úplnosti, jen zkrácena o citáty, takto. Michal Bauer: „Nezval zde zopakoval některé výhrady z roku 1930: ,[následuje 17 řádek citátu].' Nezval, akcentující ,řemeslo' básníka oproti myšlenkové hloubce, stále poměřoval Halasovu tvorbou [sic!] svou poetikou, odmítal kakofonii i asonance a mimojiné uvedl, že: ,[následuje 13 řádek].' Znovu zde zaznělo – po více než čtvrtstoletí – Traklovo jméno, a vedle něho i jméno Reynkovo: ,[následuje 6 řádek].' Harmonizující Nezval se nedokázal vyrovnat s halasovskou oxymóričností a s tím, že Halas nepřijal optimismus, prý - podle Nezvala - charakteristický rys generace: ,[následuje 31 řádek].' Na sjezdu se Nezval pokusil o lidské vyrovnání s člověkem Halasem; jako básníka ho však ve většině jeho tvorby odmítal: ,[následuje 20 řádek stále téhož referátu].'„ Michal Bauer sice cituje referát podle stenografického zápisu jednání, ale ani poukaz na jedinečnost zdrojového materiálu přece nemůže takový způsob výkladu ospravedlnit: referát je běžně dostupný, a autor také na dvě z těchto edicí odkazuje: samostatně referát vyšel roku 1956 a v edici Eseje a projevy po osvobození o dvacet let později. Dokonce i v úryvku přetištěném v Literárních novinách 17/1956 je podstatná část této halasovské úvahy zastoupena. Bohužel asi nemá smysl se ptát, co s takovými vykladačskými způsoby, neboť jsou v Bauerově práci nikoli neobvyklé, ba ji - delší či kratší - přímo utvářejí. Permanentně studie balancuje na hranici parafrázování, dokonce by se dalo bez přílišné nadsázky říci, že ji charakterizuje ne přechod mezi pásmem postav-dobových aktérů a pásmem vypravěče-monografisty, ale mezi pásmem citátů a pásmem parafrází.
Autor svým přístupem, svou domnělou ne-přítomností, vytváří kontext silně hodnotící - protože mnohem záludnější, protože libovolnější –, než kdyby se nerozhodl být neviditelný. O nikoli nevinné juxtapozici a aditivnosti pojednávaných událostí a dějů svědčí například skutečnost, co všechno a jak často autor označuje za „příznačné“ či „symptomatické“ - a proti tomu za „paradoxní“ či „bizarní“ (což nelze nečíst než jako opozita příznačného a symptomatického). Jen není jasné, která varianta je nulová, jelikož oba póly rovnomocně převládají nad spjatostí logickou, chronologickou, lokační či jinak kauzální. Dokladů jsem zaznamenal desítky, nepočítaje varianty typu „podobně, kupodivu, shodou okolností, mimochodem, není náhodné, ad vocem“, opět přečetné. A není snad nutné pointovat, že to, co někomu připadá bizarní, může být pro jiného jen a pouze příznačné - a pochopitelně naopak. Anebo dokonce úplně jinak: vždyť přece na perspektivě zájmu záleží, na tom, co se právě chce říct. Například se už dlouho marně pokouším dobrat jednoznačného vyznění tohoto Bauerova zbizarňujícího komentáře: „K bizarní situaci dochází v polovině 50. let: v 1. čísle Nového života v roce 1955, tedy více než pět let po Halasově úmrtí, je otištěna báseň Františka Hrubína Za Františkem Halasem [...].„ (s. 184) Přejmenovat situaci na „příznačnou“, změní se něco? Není ale přesně toto prostor, který má vyplnit interpret, a ne jej zastírat či přezírat? Nebo co si má čtenář počít se stranou 290, na níž je nejprve připomenut Skácelův výrok pronesený nad Halasovým hrobem 27. 10. 1964 a končící halasovskou parafrází, že jsme dnes „nešťastně šťastni“? Následuje závorka, v níž Bauer připomene, že podobně zakončil doslov ke sbírce A co? Ludvík Kundera v roce 1957. A hned za závorkou čteme přetisk Hrubínovy básně, taktéž k 27. 10. 1964, avšak Halasova slova neobsahující. Co s takovou logikou? Jakou informaci závorka přináší? Že nikdo jiný tato dvě slova nikdy necitoval? Nebo ne u příležitosti patnácti let od Halasovy smrti? Nebo že nikdo jako závěr svého projevu či textu? Nebo se naznačuje Skácelovo plagiátorství? Či snad odcitovat ta dvě slova pozapomněl Hrubín? Nebo úplně něco jiného? Ne, nechci si z toho dělat legraci, jen bych rád poukázal na to, že se při absenci zřetelných kritérií pro to, co se chce říct, snadno, až přespříliš snadno přesouvají akcenty.

II.
Kdybych měl Bauerův přístup pojmenovat bez ironie, asi bych hovořil o komentované bibliografii: čtenář se stává svědkem toho, jak vysoce poučený badatel listuje halasovskou „posmrtnou bibliografií“ (srv. s. 129, 158). Tím doslova vizualizuje svou pracovitost, jistě mravenčí: avšak přípravné práce se, alespoň za normálních okolností, většinou nepublikují. Výsledek není ohromující, je ochromující. Stírá se významnost či naopak nevýznamnost sledovaných dějů i motivací, nivelizuje se jejich důsažnost, protože se všem a všemu věnuje stejná pozornost. Zásadní studii, stejně jako kdejakému glosujícímu přípodotku. Příkladů - nejen na úrovni žánrové - bych mohl opět uvádět desítky. Za dokonalý emblém této marginalizace a bagatelizace bych označil případ Štollovy červené tužky.
Ve Štollově archivu nalezne Michal Bauer sešit věnovaný Halasovi, podaří se mu jej datovat (březen-říjen 1949), čímž získává relevantní materiál pro zkoumání geneze přednášky Třicet let za českou socialistickou poezii. Jenže pak se perspektivy začnou smýkat a smývat. Bauer se mimo jiné zabývá „sotva čitelnou poznámkou Štollovou, psanou červenou tužkou“; o odstavec níže v pasáži o sbírce Sépie eviduje (a také uvádí) verše „červeně podtrženy a třemi velikými vykřičníky zdůrazněny“; ze sbírky Kohout plaší smrt prý „vzbudila největší Štollovu pozornost pasáž z básně Hráč, kterou uvedl dokonce pěti vykřičníky“ (také následuje její citát) a „otazníkem Štoll vybavil citaci básně Lenin“; ve sbírce Tvář „největším počtem vykřičníků jsou uvozeny verše básně Je čas“ (plus jejich citace). To vše na dvoustraně 80-81, pak následuje několik stran o komentářích dalších sbírek a básní ze stejného Štollova materiálu, ale informace o červených vykřičnících a otaznících mizí. Čtenář ale po takovém entrée přece nemůže nezapochybovat, proč interpunkce též neozdobila kupříkladu báseň Staré ženy (s. 81n.), pro Štolla div ne neuralgickou. Odměnou čtenáři za vytrvalou pozornost však může být strana 96, kde se červená tužka přece jen navrátí: ve Štollově souboru je založen i článek Antonína Brouska a pasáž z něj o Halasem redigované edici První knížky je prý „zvýrazněna červenou tužkou“. A ještě o další tři strany dále čteme Bauerův komentář k sovětským literárněkritickým publikacím: „Ve Štollově osobním fondu v Archivu Akademie věd se nacházejí také tyto materiály, s pasážemi, jež si Štoll podtrhával obvykle červenou tužkou“. Po takovém zjištění se chce už jen dodat: jakou také jinou! Sledování červené linie, podpořené průběžně několika dalšími motivy, holt čtenáře odvedlo od vlastního tématu, totiž na scestí. Ale kdo za to může? Pouze čtenářova nepozorná, totiž falešná pozornost? Několik marginálních postřehů přerůstá do vyprávění vrcholné komiky.
Červená tužka je samozřejmě jen anekdotickým příkladem nechtěných spojení. Stejně tak se bez dalšího dozvíme, že Štoll si jakýsi Halasův článek „nechal ofotit a nadto si ho opsal na psacím stroji“ (s. 235); z toho maximální zjištění může být, že: 1. ho chtěl mít dvakrát, 2. nejdřív ho opsal a pak si pořídil kopii, nebo že ho, v opačném případě, 3. opisováním memoroval? Anebo úplně něco jiného? Jak se takové zjištění má k vlastnímu, patnáctiřádkovému citátu? Čtenář váhá, zda je to principiálně špatně, trochu špatně, spíše správně, autorův úšklebek a naschvál, nebo zase: úplně něco jiného.
Když už Michal Bauer předstupuje s vlastními názory a soudy, vždy spíše opatrně, jakoby s oporou. Zato tam, kde zamýšlí projevit se zřetelněji, ani ne snad razantněji, jeho úsudek podle mého přečasto zklamává. Neopřen o autoritu, anebo viklavou. Už bylo naznačeno, že nejrozšířenější a nejvydatnější jeho oporou je citát. Ale ne vždy se spokojí pouze s ním. Tu ho zdvojí parafrází nebo jenom podtrhne („A pak následuje podle mne klíčová věta textu“, s. 265), tu v něm souhlasně pokračuje a variuje ho („Pavlíčkovu odpověď Pilařovi si dovolím rozšířit a zobecnit“, s. 261), anebo s ním jednoduše nesouhlasí. To, že se bude myslet a nesouhlasně, je většinou zřetelně avizováno slovy „Myslím, že...“. Zvláště pikantní je to v případě slov Lubomíra Doležela, jež si Bauer do zcela odlišného kontextu vybere jako doklad čehosi, ale hned po odcitování dodá: „Nesouhlasím se závěrem jinak přesného vyjádření. Myslím, že člověk inklinuje k jednoznačnosti, jednoduchosti, k ,pravdě', k odpovědi na otázku, má rád jasno, k tomu, jak to bylo a jak to je. V tom však tkví nebezpečí totalitní ideologie, neboť tuto jeho potřebu je schopna poměrně rychle a snadno zaplnit. To je také myslím jeden z důvodů, proč se Štollovy názory okamžitě rozšířily, našly tolik obhájců a Štoll sám měl tolik obdivovatelů - a ne vždy to bylo formální a ne vždy to bylo násilím. Těžší je nepodlehnout lákavé nabídce odpovědí na otázky, než hledat odpovědi sám.“ (s. 322) Že Michal Bauer mohl přestat citovat o pár slov dříve? A že možná nemusel tento citát vůbec uvádět? A co na tom, že Lubomír Doležel ani neměl být citován? (Pokud si dobře vybavuji, z rozhovoru pro časopis Česká literatura, z něhož citát pochází, ani náznakem nevyplývá, že by Doležel měl být čtenářem Ledererovy reflexe, jak autor - možná nechtě - naznačuje: „Ledererova autoreflexe má smysl nejen pro něho, ale i pro jeho čtenáře. Lubomír Doležel uvádí, že [...].“ )
Bauerovými nejspolehlivějšími halasovskými autoritami jsou Ludvík Kundera a Halasovi synové. Není překvapivé, že se jejich svědectví i archivů autor často dovolává; zajímalo by mě však, zda se - krom Štollova archivu - snažil dovolat svědectví těch, kteří zastávali názory protichůdné, hrubě řečeno proštollovské. A autoritou je i Jan Grossman. Jeho předmluvu k edici Halasových Básní z roku 1957 sice Bauer oprávněně označí za převratnou, za výrazný posun a nejznámější rozbor padesátých let, ale poněkud překvapivě dodá: „Mým cílem není analýza Halasovy tvorby, nýbrž recepce jejích reflexí po básníkově skonu: proto mne zajímají především poslední tři kapitolky z Grossmanovy studie, které jsou polemikou se Štollem.“ Nerezignuje se tu na otevření Grossmanových (a jinde jiných) otázek příliš rychle? Není tu Grossmanův (a jinde jiný) hlas vnímán víceméně utilitárně, jen jako polemika se Štollem? Nepřiznává se tu zájem o život a životnost především Štollova hlasu? Také by se přece potenciální mapování následných protigrossmanovských reakcí (vesměs přesvědčivé) nemohlo omezovat především na „poslední tři kapitolky“; zde se, oproti extenzitě v celé monografii převládající, problematika výrazně zužuje. Jediným slovem není vysvětleno, jak tyto „reflexe po básníkově skonu“ definovat, kdy se končí a kdy začíná jejich „reflexe“, kterou Michal Bauer recipuje.
Snad protáhnout čtenáře prostorem „mezi Halasem a Štollem“ autor zamýšlel? To by vůbec nebylo málo, jednalo by se o jedinečný projekt, snad by to i mohla být odpověď na „hledání literárních dějin“, k němuž impulsy vycházejí v poslední době právě z českobudějovické univerzity, kde Bauer působí. Osobně by se mi také jevilo inspirativní a přínosné „skrze“ nějakou výraznou kritickou osobnost nahlédnout dané období. Považte takové Dějiny české literatury & FXŠ (1892-1937). Tedy kapitolu z dějin, která by nabídla příběh české literatury z šaldovské perspektivy, tudíž s odlišnými akcenty, s jinou periodizací, s jiným horizontem i kánonem. Nebo takřka navazující kapitolu dějin - a rovněž nejen literatury, ale i divadla a vůbec kritiky či estetiky - Jan Grossman. Biografie myšlení (1942-1969). Perspektivou a periodizací by byl Šalda, perspektivou a periodizací by byl Grossman. Oboje jsou to metafory (byť už třeba i nabývají konkrétnějších podob); zde ale rozhodně neslouží jako protiargumenty. Spíš jako podpora halasovsko-štollovského projektu, který však Bauer, zdá se mi, opouští v půli cesty. Nás by to mělo vrátit k otázce kompozice: Bauerova studie mohla skončit třeba v roce 1981 (v roce Štollova úmrtí, dostalo by se nám do rukou něco jako „Třicet let Třiceti let“), měla skončit třeba v roce 1969 (totiž fakticky tam někde i končí), a nemusela přesáhnout třeba rok 1958 nebo 1956 nebo i 1953 (záleželo by na dobrých důvodech) - rozhodně ale neměla končit až v závěru osmdesátých let.
Za problém celé studie považuji skutečnost, že si Michal Bauer dostatečně nevymezil základní pojmy - co je norma, co ideologie - nebo alespoň že s nimi nejednotně a promiscue pracuje. (Snad mohl mít dojem, že tak učinil ve své syntetizující práci z roku 2003?) Chtěl bych to ukázat na dvou příkladech. Na případu Lederer a na případu Doležal.
Přiznávám, že samotný závěr studie, ony čtyři stránky věnované Jiřímu Ledererovi (s. 319-322), mě k těmto poznámkám definitivně vyprovokovaly. Míra naivity, kterou bych u autora neočekával, zde vrcholí. Ledererovská pasáž, tónem vybočující z celku práce, tvoří pendant k úvodnímu vyznání a implicitní závěr. Bauer tak na poslední chvíli otevírá Pandořinu skříňku viny, odpovědnosti a svědomí v totalitním čase - vybírá si svědectví Jiřího Lederera z konce sedmdesátých let jako někoho, kdo se po Únoru dokázal snadno identifikovat se Štollovým hlasem , ale - dodejme - s odstupem času o svém tehdejším přesvědčení ani nemlčí, ani ho nezastírá, ani neobhajuje, ani neomlouvá. Prostě ho „jen“ vyslovuje nahlas, musí ho vyslovit, jako by s ním nic jiného ani dělat nešlo. Několik silných pasáží Bauer také odcituje („Vypadalo to tak logicky [tj. Štollova interpretace Halase], že se člověk až styděl, že na to nepřišel sám“; „dopustil jsem se něčeho, co těžko dovedu vysvětlit sám sobě“), ale sám vše obalí do směsice věčných pravd a konfuzních klišé: „Jistě nebylo jednoduché si v době dokonalé totalitní propagandy podržet vlastní názor: opakované fráze [...] a zároveň výhružná agresivní terminologie [...] a podobně: to vše některé - ale nikoli všechny! - lidi přivedlo do situace, za niž se později styděli (ne všichni).“ Nebo adresněji: „Snad byl Lederer příliš málo významným článkem totalitní mašinérie, jistě byli v redakcích časopisů a novin lidé, starší a známější, kteří byli nuceni o knize psát [...].“ Ať už si kdo o Jiřím Ledererovi myslí cokoli, musí si přiznat, že tady už se znevažuje kdeco. To je dokonale kličkující myšlení, kličkující před sebou samým. „Těžší je nepodlehnout lákavé nabídce odpovědí na otázky, než hledat tyto odpovědi sám“; a podobně v už citované pasáži: „Myslím, že člověk inklinuje k jednoznačnosti, jednoduchosti, k ,pravdě', k odpovědi na otázku, má rád jasno, k tomu, jak to bylo a jak to je. V tom však tkví nebezpečí totalitní ideologie [...].“ Přece nejenom totalitní a v jistém smyslu nejenom ideologie (srovnejte mnohohlasí ideologií versus hlas jediné ideologie, jak to naznačuje název úvodu) - nýbrž nebezpečí ve smyslu popření elementárního východiska poznávání a hodnocení světa, v němž žijeme. Jinými slovy, tím, že se bude neustále tematizovat ideologické nebezpečí číhající na myšlení, se prostě lépe myslet nebude.
O dvacet stránek dřív (s. 298-299) končí Bauer pojednání o šedesátých letech připomenutím literárního kritika Bohumila Doležala: v roce 1969 prý „zkonstruoval nový ideologický výklad Halasova díla“. Konotace je zřetelně záporná. Tady se zjevně opouští význam neutrálního pojmu, tj. ideologie všudypřítomné, to už je onen negativní význam závislého myšlení. Citát z článku František Halas - mýtus a skutečnost, publikovaného v Tváři, Bauer komentuje: „Také Doležal není schopen rozlišovat mezi reálným univerzem básníka a fikčním světem uměleckého díla [...].“ Naznačený vztah - „také“ - není přímo z kontextu srozumitelný, a vyzývá čtenáře vracet se v knize zpět. Na straně 235 se píše: „Štoll nedělal rozdíl mezi empirickým autorem a lyrickým subjektem, mezi životem reálného autora a jeho dílem [...].“ Přestože se jedná o implicitní, nepřímou paralelu, považuji ji za dostatečně průkaznou: Doležal prý „Otočil tehdejší situaci [...]: a nic víc.“ Tkví snad podstata ideologičnosti ve ztotožnění „reálného univerza autora“ a “fikčního světa díla“? A pokud ano, dělal přesně tohle Doležal? A je vůbec možné synonymně užívat pojmu, který byl po celou studii podstatně a pouze spojován s mocenským tlakem, s normou a také represí a sankcí za její nedodržení? Pokud vím, Bohumil Doležal byl kdy k Ladislavu Štollovi přirovnáván dvakrát - a mám za to, že v obou případech nedoloženě. Tady se děje něco neméně podivného, byť by tedy Doležal měl jen otočit štollovská znaménka. Nehodlám zde na tak malém prostoru o Doležala polemizovat, ale po mém soudu Michal Bauer doplácí na to, že nerozlišeně chvíli sleduje ideologie a chvíli ideologii (a jak naznačují slova užitá zde v úvodním mottu, dokonce snad i jakousi cestu třetí). Proto se sám může zase jen na něco odkázat, tentokrát na kritikova dobového oponenta, a zmatení je dokonané: „S Doležalovým ideologickým konstruktem, jenž ukázal amúzičnost autora a jeho neochotu rozlišovat text umělecké povahy od textu neuměleckého, okamžitě polemizoval Zdeněk Pešat, jenž postřehl, že Doležal čte a interpretuje poezii stejně jako článek v novinách.“ Bauerovo s náznakem sympatie vyslovené „okamžitě“ však znamená, přeložme si to, že šesté číslo dvouměsíčníku Orientace s Pešatovým článkem vyšlo někdy koncem roku 1969, kdežto Tvář s Doležalovým článkem už v dubnu - tak jaképak „okamžitě“? A především by mě zajímalo, odkud Bauer zjistil, že Doležal v závěru článku Halase „označuje za lháře a eticky problémového člověka“. To je, vzhledem ke sledovanému tématu, závažné obvinění. Jakožto editor připravovaného svazku Doležalových kritik namítám, že tam nic takového napsáno není.

III.
Michalu Bauerovi přináleží zásluha, že obrátil, a nejen v Halasově případě, zkoumání české literatury druhé poloviny 20. století i směrem k materiálům svazově a jinak institucionálně interním a archivním, že jimi doplňuje recepční obraz. A že už několikrát ukázal na nedostatky či nepřesnosti učebnic, syntetických prací i recepčních studií a nejedné paměti připomněl, že si nepamatuje, pamatuje špatně nebo pamatovat nechce. Bohužel platí za své pionýrství daň - daň nechtěnou a nevyžádanou, totiž nemusel by. Snad je objektivní překážkou sám recepční přístup, jenž se prokazuje - zůstane-li historik jen u jeho instrumentálnosti - spíše svými limity.
Bauerova kniha je práce olbřímí, ale nevyrovnaná, řemeslně nezvládnutá. Leckterý čtenář si bude muset přiznat, že mnohé reálie ani informace neznal, o mnohých dějích že neměl ponětí, a činím zde tak i já. Je to kniha bohatá, ale zároveň marnotratná, plýtvající. Ať se to autorovi líbí nebo ne, stane se vynikajícím zázemím pro budoucího halasovského badatele. Ale možná ji tak Michal Bauer skutečně zamýšlel.
Není pochyb o tom, že se jedná o náročný projekt, s bohatým ilustrativním materiálem, připojeným kompaktním diskem atd. - tím spíše však měla zafungovat celková redakce. Na některé nesrovnalosti rejstříku jsem už poukázal. V poznámce k němu se na s. 470 píše, že neeviduje jména František Halas a Ladislav Štoll (což je celkem pochopitelné, jedná se o dvě nejcitovanější persony). Tomu však neodpovídá skutečnost, protože v rejstříku na s. 469 heslo „Štoll, Ladislav“ uvedeno je. Ale tato evidence se skutečností opět neštymuje: průběžně jsem nacházel další výskyty, namátkou na stranách 101, 178, 283, 318, a například údaj „77, 87“ by měl reálně vypadat „77–87“. V případě takové děravosti a vadnosti je tedy rejstřík nikoli nezbytný, jak jsem naznačoval, ale veskrze zbytný. Rozpačitým dojmem místy působí obrazový doprovod. Některé materiály ztrácejí při reprodukci v modu 3,5 krát 2,5 centimetru nejen na podstatnosti, ale i na čitelnosti (většina Halasových rukopisů, např. s. 189; parte na s. 16; kondolence od Vlastimila Vokolka na s. 194) – naproti tomu například reprodukce nakladatelské smlouvy s Ludvíkem Kunderou na vydání A co? zabírá půl strany 230 v modu 6,5 krát 9 centimetrů. Na tyto typografické problémy už leckterý recenzent, mladších i starších očí, upozornil. Smích nebo rozpaky vyluzují popisky „Levý poloprofil Františka Halase“, „František Halas s cigaretou, ve 30. letech“ nebo „František Halas sedící s ženským torzem, pravděpodobně prací Karla Lidického, 1948“ a „František Halas stojící vedle své nedokončené busty od Karla Lidického, 1948“. A rozmístění obrazových materiálů ne vždy koresponduje s výkladem. V neposlední řadě měla redakce vychytat tiskové chyby, sjednotit znění podtitulu na obálce a v tiráži a ještě jednou přečíst Seznam literatury a pramenů, který se v odsazeních typograficky rozpadl (např. s. 438). Atd.
Dá se sice argumentovat, že selhal redaktor knihy (Filip Tomáš), ale přijde mi nemístné vyvazovat autora z obliga. Rukou nerozdělnou se autor s redaktorem měli postarat publikaci o tvar. Pravděpodobně mohla být lépe využita kompaktní příloha, když už je k dispozici: vedle zvukových záznamů se na disk daly umístit i přepisy archivních materiálů (autor se tak mohl vyhnout pokušení uvádět dlouhé a ještě delší citáty a u těch předlouhých si vytvářet alibi o obtížné dostupnosti pramenů, např. s. 147-150), faksimile dokumentů a doprovodných materiálů (ukázky rukopisů, fotografie, parte ad.) anebo též faksimile onoho stostránkového souboru kondolencí (nikoli tedy jejich přepis, v abecedním řazení a s ohavným černým orámováním stránek, naznačujícím žánr). Také by se nabízelo přidat další dílčí edice: třeba oněch pověstných dopisů Františka Halase staršího, rozesílaných na synovu obhajobu; a určitě by se našel i nějaký skurilní čtenář, který by si rád polistoval halasovskými poznámkovými sešity Ladislava Štolla - mě by zajímaly určitě. Slovem, nabízelo by se vydat ne pětisetstránkovou publikaci, ale padesátistránkovou studii s bohatou „kompaktní“ antologií. (Třístránkové petitem psané Resumé, na s. 452-454, budiž dokladem toho, že Michal Bauer psát - neříkám bez vágností, ale alespoň bez utápění se v citacích - umí.) A vlastně ještě něco: nepřicházím na žádný dobrý důvod, proč projekt neobsahuje halasovskou „posmrtnou bibliografii“: Bauer tak mohl navázat např. na Kubíčkovu bibliografii uvedenou v Kunderově monografii (mimochodem v recenzi ve Tvaru 11/2000 se o nutnosti její revize zmiňuje), a to ať ve formě oprav či doplňků, popřípadě paralelních seznamů typu „Soupis halasovských rozhlasových/televizních pořadů“, „Soupis halasovských večerů/akcí“ apod. Opět se dá navrhovat, že alespoň pracovní verzi by kompaktní disk unesl, a mohla se tak stát podkladem dalšího bádání.
Ale to všechno jsou jen ex-post-kdyby, nejsem knihy ani autor, ani redaktor, ani lektor. Publikaci stěží opravovat. Je na světě, má čtyři lektory, vydalo ji dnes už významné nakladatelství. Její uživatel by však měl být připraven na ledacos.

Petr Šrámek, Souvislosti č. 4/2006

Boje o právo Františka Halase na vlastní názor
Dvě knihy připomínají životní osudy a básnické dílo klasika české poezie
Bojem o odkaz básníka Františka Halase (1901–1949) od jeho smrti až do dnešních dnů se zabývá literární historik Michal Bauer v knize Tíseň tmy aneb halasovské interpretace po roce 1948. Zároveň vyšla Halasova sbírka A co?, která byla poprvé vydána posmrtně v roce 1957.
Bauer navazuje na monografii Ludvíka Kundery věnovanou dílu a životu přítele Halase vydanou v roce 1999 a ukazuje, jak se v posledním padesátiletí měnil oficiální i neoficiální pohled na kulturní minulost.
Básníkova smrt nedlouho po únoru 1948 byla přijímána jako tragédie pro českou poezii i společnost. Antonín Zápotocký o něm řekl, že jeho „tvůrčí činnost byla hluboce spjata s lidem..., ve Františku Halasovi odchází bojovník za socialismus a cílevědomý stoupenec lidové demokracie a jako takovému bude zachována na věčné časy paměť“.
Bylo nedlouho poté, co vyšla Halasova sbírka V řadě (1948), která byla vnímána jako přihlášení k „socialistické“ proměně společnosti. Bauer cituje Václava Běhounka, který v deníku Práce nazval Halase básníkem-komunistou, který stranil „velké ideji socialismu“, vyjadřoval „ji svým zpěvem“, obohacoval a rozpínal ji „do šířek a dálek, do krásy, do květu a do zralých plodů“.
Odmítl však jeho tvorbu předcházející sbírce Torzo naděje (1938), o níž napsal, že nová obraznost básníkova zprvu „zaváděla až k obludným deformacím slov a básnických obrazů a zaváděla do slepé uličky subjektivismu, v níž si vybojoval svůj zápas s pocity smutku, marnosti a smrti, aby zase v pravé chvíli vplynul do boje zástupů a aby s nimi a s věcí chudých se ztotožnil“. Jako by se už ozývaly náznaky pozdějšího kategorického odmítnutí Halasovy tvorby Ladislavem Štollem.
V pozadí byly nevyřízené kritické „účty“ za diskusi o Halasovu sbírku Staré ženy (1935) či nesouhlas s postupem sovětských vedoucích komunistů proti Michailu Zoščenkovi nebo Anně Achmatovové. Souhlas s Moskvou, ať v jakékoli sektářské záležitosti, byl považován za klad. Ovšem Halas nebyl ten, kdo by v životě vyjadřoval souhlas s tím, co nepovažoval za správné.
Štoll o perleťovém slovním slizu
Ministr Kopecký o něm prohlásil: „Řekl, že jde s námi ,v řadě, avšak že si při společném pochodu s námi ponechává své názory, lišící se někdy od názorů vedení KSČ, jako prý mašírující voják má na pochodu mnohdy jiné názory o strategii a taktice než velící generálové.“ Pak však přišla schůze svazu spisovatelů v lednu 1950, na níž přednesl Ladislav Štoll referát, za nějž byl poté odměněn státní cenou Kl. Gottwalda.
Místo aby se Halas „odevzdal kolektivu... ty křeče cizoty, úzkosti a smrti, ty domnělé duševní ,srázy a ,propasti ukazují jen další proces subjektivistova zavíjení. Halas se ještě těsněji uzavírá do své škeble a zraňován ostrými zrnky reality, které do ní přesto stále vnikají, vylučuje perleťový slovní sliz formalistických ,krás, jež pak lidé druhu Václava Černého a Bedřicha Fučíka (ale i Šalda tu má velkou vinu a bude to třeba ještě ukázat) vydávají za vrcholy poezie, za smysl a poslání poezie“.
Podle Štolla to byly křeče rozpolcené bytosti, které svým objektivním působením zejména na určitou část inteligence, na dorůstající studentskou mládež působí neblaze.
Ještě ani neuschly květy na básníkovu hrobu (Bauer v druhé části cituje desítky kondolencí, které dostala vdova Libuše Halasová s dětmi), a už se šlapalo nejen po nich, ale po básníkově srdci i tvorbě. Halas byl obviňován z prosazování existencionalismu, z “kažení“ básnické mládeže, vin se najednou našlo dost a dost. O očištění synova jména bojoval jeho otec František Halas starší, který si nenechal nic líbit.
Bauerova kniha vychází v projektu Dějiny novější české literatury v nadnárodních kontextech a ve velmi cenných citacích ukazuje průběh boje, mající širší literární a společenské souvislosti. Šlo o svobodu slova, o konec umlčování (a nakonec i žalářování) spisovatelů. Ozvali se obhájci, Ludvík Kundera, Alena Vrbová, Vítězslav Nezval ad. Přímo na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v roce 1956 řekl František Hrubín jako Halasův žák a přítel: „Josef Hora a František Halas se nedožili. A rubáš, který se tkal na jejich dílo, vetšel a rozpadal se už v tu chvíli, kdy byl tkán, zatímco jejich poezie vzrůstala dál do národního povědomí, rok od roku živější a potřebnější, oč papírovější byly teze, které ji chtěly vystrčit jako mršinu někam za zeď národního Slavína“.
O „poúnorové“ Halasově poezii si může čtenář udělat představu v posmrtně Ludvíkem Kunderou vydaném svazku sbírky A co? Poprvé vyšla v roce 1957, nyní už popáté. Dílo Františka Halase patří ke klenotům české poezie a svědectví o bojích za jeho právo vyslovit odlišný názor je cenným příspěvkem k poznání literární minulosti jen zdánlivě vzdálené.

František Cinger, Právo, 4 . 8. 2006

Bez konce huby jsou
Verš Františka Halase z básně A co básník vystihuje námět literárněhistorické práce Michala Bauera. Jsou jím ohlasy Halasovy tvorby a života v československé literární vědě v období po roce 1948. Bauerova kompilace je především svědectvím o vrtkavosti odborně ideologického výkladu, jehož se stal Halas obětí již za svého života.
Budějovický literární historik Michal Bauer do své knihy Tíseň tmy zahrnul rozsáhlou studii Básník tak známý, až je cizí, která je reflexí recepce básníkova díla po jeho smrti a tvoří těžiště celého svazku, dále soubor dvou stovek kondolencí zaslaných Libuši Halasové po smrti jejího muže, velké množství obrazových materiálů (především fotografií a faksimile) a také CD, které obsahuje několik archivních rozhlasových snímků se záznamy Halasova hlasu. Už jen výčet obsahu knihy naznačuje, že se jedná o odvážnou snahu utřídit materiál velice rozsáhlý. Sám Bauer se v úvodu své knihy hlásí k monografii Ludvíka Kundery František Halas a označuj e svou práci za pokus o navázání na Kunderovu práci.
Kniha vychází z bodu, který byl pro Kunderu finálním (smrt Františka Halase). Bauer sleduje chronologickou proměnu ve vnímání Halase jako osobnosti a básnického subjektu (tehdy nebezpečně splývající) a v hodnocení jeho díla. Přitom zpracovává materiál složený z dobových článků, dopisů, deníkových zápisů, stenografických záznamů z jednání Svazu československých spisovatelů nebo přepisů odposlechů západních rozhlasových stanic. Práce je primárně obrácena k Halasovi; ten se ale zároveň stává fenoménem, na kterém lze poukázat na způsob, jímž byla vnímána a hodnocena celá tehdejší literatura. Odkrývají se zrůdné principy potvrzování a utužování totalitní moci, které mají širší souvislosti než historie recepce jednoho básníka. Do popředí Bauerovy knihy se tak dostává ještě další osobnost – Ladislav Štoll, jakožto tvůrce závazných norem pro ideologickou interpretaci umění (tato postava prostupuje knihou tak dokonale a všudypřítomně, že dokonce není záměrně evidována ve jmenném rejstříku). Příběh jeho vlivu se odvíjí především od jeho vystoupení na plenární schůzi Svazu československých spisovatelů o socialistické poezii v lednu 1950. Zatímco o několik měsíců dříve hodnotil některé aspekty Halasova díla pozitivně, na plenární schůzi mu Halas posloužil jako exemplární případ vnitřního nepřítele, kterého bylo nutné z literatury vyloučit pro jeho negativní vliv na mladou generaci.
Štollovo vystoupení, které posléze vyšlo knižně pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, se stalo něčím, co fungovalo po dlouhá léta v literární kritice jako axiom – podle jeho vzoru byli hodnoceni a odsuzováni i další básníci (Jaroslav Seifert, Vladimír Holan), a ti, kteří se odvážili vystoupit na Halasovu obranu (Jiří Kolář, Alena Vrbová), byli tvrdě potíráni. Štollovo stanovisko se stalo nekritizovatelným a provždy platným, jediný možný hodnotící posun byl v rovině implicitní. Velmi častým jevem se staly kritické projevy Štollův postoj zároveň vyzdvihující i skrytě odsuzující. Tuto rozpolcenost, typickou pro totalitní dobu, kdy určité pojmy slouží jen jako nálepky, Bauer dokládá ohlasy štollovské dogmatické kritiky množstvím citovaných článků a diskusních vystoupení. Ukázky ilustrují také žonglování s pojmy jako halasovština (nebo traklovština či holanovština), literární formalismus či existencialismus, subjektivismus a objektivní pravda. Halas je nazýván subjektivním romantikem, básníkem zmaru, dekadentem, hypochondrem, ale i básníkem bojujícím za věc dělnické třídy či tím, který stál v řadě. V zaznamenaném proudu událostí s uzlovými body sjezdů a plenárních schůzí Svazu československých spisovatelů se vynořují i další linky příběhu: text Jindřicha Chalupeckého, A . M. Ripellinem vydávaným za takzvanou Halasovu Závěť, Hrubínova obhajoba Halase na sjezdu v roce 1956 a jeho kajícné vystoupení na plenární schůzi Svazu o rok později, Grossmanova činnost v nakladatelství Československý spisovatel a proces následných perzekucí s ním, odpudivá tvrdost Marie Majerové (hrubě kontrastující s texty dvou jejích kondolencí z příloh) a další a další příběhy osobních hrdinství a zbabělostí. Tíseň tmy je v tomto ohledu strhujícím čtením. Jedna z výhrad k Bauerově knize se týká bohatého dokladového materiálu. Ten působí někdy dvojsečně: na jedné straně bude tato kniha výchozím bodem pro mnoho dalších dílčích prací zabývajících se recepcí Halasovy tvorby, a v tom je nedocenitelná. Na straně druhé jsou kvanta dokumentů až zahlcující a místy poněkud zamlžují strukturu textu. (Tu by podle mého projasnily i mezititulky, které by rozčlenily a zpřehlednily hutný proud třísetstránkové studie.) Ostatně i další poznámka se týká struktury: kniha mapuje recepci Halasova díla od roku 1948 až do let devadesátých. V jednotlivých etapách ale vzniká značná disproporce – recepci padesátých let je věnováno daleko více pozornosti. Studie Zdeňka Pešata či Červenkova Stylistika Halasových variant, ve kterých Bauer vidí skutečnou protiváhu štollovského dogmatismu, jsou tak zmíněny spíše okrajově.
Poslední malá výhrada směřuje k obrazovým přílohám. Už podle autorova vyznání v úvodu jsou pro něj důležitou složkou díla. Podle mého množství fotografií nejen Františka Halase, ale i dalších osobností, které v historii recepce jeho díla hrály podstatnou roli, knihu zdůvěrňuje. Ale faksimile rukopisů, náčrtků nebo kondolencí zmenšená tak, aby se vešla na margo stránky, působí spíše rozpačitě, protože se stávají nečitelnými. V závěru své práce cituje Bauer poznámky Jiřího Lederera, které začal zapisovat v roce 1977 v ruzyňské věznici a ve kterých reflektuje svůj kladný postoj k ideologii totalitního režimu po roce 1948 a svoje zavržení milovaného básníka Halase. Tyto zápisky o lákavosti zřeknutí se vlastní identity a následování jednoduchého myšlenkového schématu jsou vlastně odpovědí na otázku, která se čtenáři stále vrací při čtení této knihy: Jak se něco takového mohlo stát? Bauer Ledererův text doplňuje svou vlastní odpovědí: Myslím, že člověk inklinuje k jednoznačnosti, jednoduchosti, k ,pravdě'. (...) V tom však tkví nebezpečí totalitní ideologie, neboť tuto jeho potřebu je schopna poměrně rychle a snadno splnit. (...) Těžší je nepodlehnout lákavé nabídce odpovědí na otázky než hledat tyto odpovědi sám. Toto varování Bauerova Tíseň tmy akcentuje přesvědčivě.

Kateřina Ondřejová, Literární noviny č. 9, 27. 2. 2006, s. 11

Z labyrintu padesátých let
Kniha Michala Bauera se obírá, jak říká její podtitul, zejména posmrtným osudem díla Františka Halase. Navazuje tak vědomě na monografii Ludvíka Kundery (1999), která sledovala reflexi Halasovy tvorby za jeho života. Záhy po jeho smrti došlo k pronikavému zvratu v přístupu k Halasově poezii. Byla komunistickou literární vědou, reprezentovanou v tomto případě především Ladislavem Štollem, odsouzena jako existencionalistická, morbidní a ve svých důsledcích společensky škodlivá. Štollova brožura Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, vydaná 1950 vysokým nákladem, vyvolala řízenou řetězovou reakci, v níž zpočátku jen velmi nesměle několik ojedinělých statečných hlasů (např. J. Kolář, L. Kundera) bránilo milovaného básníka. (Vytrvalé, důsledné úsilí o rehabilitaci dokládá mj. bibliografie desítek článků Ludvíka Kundery, jednoho z editorů Díla Františka Halase.) Štoll se svého odmítavého stanoviska k Halasově poezii nikdy nezřekl, ale postupně ztratila autoritativnost jeho soudů závaznost v praktické kulturní politice.
Antonín Brousek nazval později Štollovu knižně vydanou přednášku „zákonodárnou“. (Tak jsme ji skutečně poznali, když se podle ní před maturitou 1950 narychlo přepracovávaly maturitní otázky.) Pozoruhodně to souzní s postřehem paní Halasové, která se zmiňuje, že vypsání bojů o vydání Torza naděje a Naší paní Boženy Němcové po básníkově smrti „by si zasloužilo pera Ščedrinova“. Štoll věru připomínal onoho Ščedrinova gradonačalnika z Hlupova, který „byl mudřec a jevil sklon k zákonodárství“. Bauer však buduje svou studii, sledující nejen tuto epizodu, ale celý předlouhý příběh Halasova oficiálního odsouzení a postupného znovupřijetí, s maximální objektivitou, věcností a nepředpojatostí; zaslouží uznání, že se vyhýbá satirickému šklebu, k němuž nutně svádí nepřeberný materiál, s nímž operuje, který třídí, pořádá a bohatě cituje.
Čtenář-pamětník však není povinen zachovat chladnou objektivitu, když Bauerovou zásluhou nahlíží do skryté, odvrácené strany skutečnosti, kterou znal jen z dobových veřejných „výstupů“. Bauer je doplňuje materiály z archivů, zejména z archivu Svazu československých spisovatelů. (Mimořádně průkazně a zajímavě mj. také ze zápisníků a soukromých poznámek Ladislava Štolla, který je v knize nejen Halasovým „protihráčem“, ale zástupným reprezentantem komunistické literární vědy i politiky. Bauerově badatelské akribii ovšem neunikli ani řadoví přitakavači, kteří horlivě spoluvytvářeli různé kampaně.) Cituje ze zápisů schůzí, porad a aktivů svazových orgánů, kde se ony výstupy připravovaly – a odkud například proudily také důvěrné denunciační relace pověřených informátorů do rozhodujících orgánů stranických. Obraz „bojů o Halase“ se tak mění a rozšiřuje v jakési až panoptikální panoráma dosti dlouhého úseku literární historie pod taktovkou komunistické strany. Bauer vyniká obsáhlou znalostí materiálu a zahrnuje jím i čtenáře; zdá se, že občas až k nepřehlednosti nebo na samu její mez. Přehlednosti a pohotovější manipulaci by prospělo členění textu do menších celků a kapitol, do nichž se ostatně samovolně vydělují uzlové epizody ideologických interpretací Halase, např. bezprostřední problémy s organizací pompézního pohřebního obřadu („nad rakví na sta neupřímných vět a kolem věnce položené v pýše“, komentoval František Hrubín v cyklu básní za Františkem Halasem), příprava, průběh a ohlasy konference s odiózním referátem Ladislava Štolla a Jiřího Taufra, váhání nad edičními záměry s Halasovým dílem, oživení diskusí po zahraničním zveřejnění tzv. závěti Františka Halase, nové diskuse po vydání polského výboru z Halase a po vydání básní z pozůstalosti, historie přípravy a cenzury Halasova Díla atd. Bauerovo řešení, které vrhá na čtenáře příval dějů absurdních i hrozivých, groteskních, tragických i prostě směšných, má ovšem své oprávnění a předkládá velmi reliéfní obraz kulturní politiky především padesátých let. Příděl citovaných frází, floskulí a rituálních formulí dobového žargonu je pro pamětníka téměř nesnesitelný, ale pro dokonalé uvedení „do obrazu“ patrně nezbytný. Dokonale konkretizuje přímo hmatatelnou „tíseň tmy„ padesátých let.
Obsáhlou práci Michala Bauera doplňuje druhý, samostatný oddíl – přes sto stran kondolencí osobností i institucí, které obdržela vdova po básníkovi paní Libuše Halasová. Je to bohatá a výmluvná přehlídka speciálního epistulárního žánru na přelomu doby. Někteří přátelé přísně respektují školní naučení o formalizaci projevů soustrasti (stručnost, decentně tlumená vroucnost), jiní volí oficiózní přístup s oslovením „soudružko“, které se začalo prosazovat i v občanském, nejen stranickém styku. (Dilema mezi paní a soudružkou vyřešil Ivan Olbracht „paní“ v adrese a „soudružkou“ v oslovení.) Obecně však ještě převažuje ryzí vztah bez ideologického křivení, jehož peripetie zdokumentoval Bauer ve své studii.
Kniha je technickou úpravou zřejmě určena mladším čtenářům se zdravým zrakem. Unavené oči starších sotva rozliší detaily štědře shromážděného obrazového doprovodu, reprodukovaného bohužel jako marginálie drobného formátu, a stejnou obtíž působí drobnohledné rejstříky a poznámky. – Bauerovo dílo pečetí vzácná příloha – CD se zvukovými dokumenty, Halasovými promluvami z rozhlasu v letech 1937–1941, které nabízejí básníkovu autoreflexi i recitaci vlastní poezie. – Za povšimnutí stojí, že v tiráži je podtitul knihy uveden odlišně než na titulní stránce a na vazbě knihy: Proměna recepce Halasovy tvorby po básníkově smrti.

Mojmír Trávníček, Tvar č. 5, 2006

M. Bauer: Tíseň tmy
Halasovská kniha literárního historika Michala Bauera je ojedinělým počinem. Její neobyčejnost je dána především množstvím informací, které se tu podařilo shromáždit. Záměrem autora je co nejdetailnější přehled posmrtných reflexí básníkova díla – celá studie začíná pohřbem Františka Halase, jejím jádrem je doba 50. let. Klíčovým momentem tehdejších halasovských interpretací je „popravující“ referát Ladislava Štolla z ledna 1950, kterému autor knihy logicky věnuje největší prostor. S využitím obrovského množství pramenů vytváří Bauer objektivní obraz tehdejšího literárně-kritického úzu. Nepouští se do polemiky se Štollem, nesnaží se rehabilitovat Halase, nepoužívá žádné hodnotící prvky – v celé studii zůstává jeho subjektivní hlas skryt za prostými fakty. Z citací projevů, telegramů, dopisů, stenografických zápisů ze schůzí, dobových knih a řady dalších archivních materiálů pak vytváří příběh dezinterpretace díla Františka Halase. Jeho kniha zaplňuje bílé místo nejen v bádáních halasovských (monografie Ludvíka Kundery končí Halasovým skonem), ale také v historii české literatury jako celku (poměrně málo probádaná 50. léta). Časově chronologické „vyprávění“ činí knihu dramatickou, preciznost a nevídaná detailnost ji pak předurčují k roli zaručeného zdroje informací pro příští léta.

Jan Jílek, A2, č. 8, 27. 2. 2006, s. 28

M. Bauer: Tíseň tmy
Mladý literární historik Michal Bauer, který působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, se už po řadu let systematicky zabývá literárním děním v časech komunistického režimu, především v jeho nejhorších, nejkrutějších letech padesátých. Vedle řady časopiseckých článků a příspěvků publikovaných ve sbornících představil už roku 2003 výsledky své práce v knize Ideologie a paměť. V těchto dnech se objevila na knihkupeckých regálech jeho nejnovější kniha Tíseň tmy, aneb halasovské interpretace po roce 1948, kterou vydalo nakladatelství Filipa Tomáše – Akropolis. Bauer ovšem už nemohl být přímým účastníkem či svědkem této nejdelší a pro kulturní anatomii a sociopatologii totalitní éry snad i nejpříznačnější polemické kauzy; už jeho generační pozice mu tedy umožňuje udržet vůči svému tématu odstup oproštěný od emočního zaujetí, jaké bylo typické pro pamětrsické prohalasovské postoje. Ty se jen těžko mohly zcela zbavit více či méně obranářského, obhajobného akcentu, a aby vůbec mohly být zveřejněny, nesměly v minulosti, a to ani v dobách dočasných oblev, zcela překročit hranice, které jakékoli diskusi vymezoval a vnucoval dobový předlistopadový diskurs a jeho jazyk. Na Bauerově, samozřejmě důsledně antiideologicky orientované práci je nutno ocenit především autorovu mimořádnou pílí, s jakou dokázal shromáždit na více než třech stech stránkách neobyčejně bohatý a pestře různorodý materiál, který výmluvně a často až do posledního detailu prokresluje situaci reflexe a recepce I íalasova díla a jejích proměn na širokém časovém horizontu, totiž od roku 1949, kdy básník zemřel, až do konce let osmdesátých. Cituje a komentuje ukázky z mnoha knih i článků publikovaných na halasovské téma v domácích i zahraničních, zejména exilových periodicích, ale nejpozoruhodnější jsou dosud neznámá fakta, objevená Bauerem v nově otevřených materiálech archivní povahy. Bauer tu například excerpuje ze záznamů interních spisovatelských schůzí, z dokumentů stranických orgánů, z dávno zapomenutých rozhlasových relací, z nejrůznějších korespondencí, a taky třeba ze soukromých poznámek partajního koryfeje a hlavního protihalasovského bijce Ladislava Štolla, který svou neblaze proslulou knihou Třicet let bojů za českou socialistickou poezii celou kampaň už několik měsíců po básníkově smrti odstartoval – a svoje zavile primitivní a rigidní ideologizování dokázal po letech jen trochu změkčit, nikdy se ho však úplně nezbavil a nevzdal. Štoll, a v závěsu za ním obzvlášť arogantní Jiří Taufer, a taky další duchové ve službách socialisticko realistického ideologického fetišismu, jen namátkou Pekárek, Stejskal, Kautmann, Štern, tu stojí nazí, vyneseni na světlo objektivního historického soudu „padni komu padni". Čteme tu doklady o trapných etických i intelektuálních selháních; některá z těchto jmen, páchajících okázalá harakiri, překvapila i mne; o ponižujících rituálech veřejných sebekritik, k nimž byli v atmosféře všeprostupujícího strachu stalinistických 50. let a jejich paranoie nuceni čeští spisovatelé, čteme o nejrůznějších dvojakostech, pokrytectvích a názorových kotrmelcích, ale i o podivuhodných projevech statečnosti, v nichž se k Halasovi jako k morální a umělecké autoritě dokázali přihlásit i autoři, od nichž bychom to ani nečekali, za několik dalších tu připomenu aspoň Alenu Vrbovou. Je tu tedy obnažen i širší horizont a leckdy i mocenská zákulisí „halasovské scény". Bauer své základní téma často rozšiřuje až do širokého panoramatického obrazu doby, rozvětvuje je tedy mozaikovitě i do témat s Halasem jen volně souvisejících, a dále je obohacuje i rozsáhlým poznámkovým aparátem: zvlášť zevrubně se třeba zabývá situací kolem 2. spisovatelského sjezdu z roku 1956, vrací se ke kořenům polemiky vedené na halasovské téma už ve 30. letech 20. století, věnuje se podrobnostem týkajících se i jiných autorů, jako Jana Grosmanna aj. Kniha je doprovázena bohatou fotografickou dokumentací; a také ona přináší mnoho dosud málokdy publikovaných portrétů, snímků dokumentů i knižních ilustrací.
Hovořím tu tedy o knize jistě v mnohém cenné, jež svým způsobem navazuje na klíčovou, před několika lety vydanou monografii Ludvíka Kundery, která se zabývala především básníkovým dílem a Halasovou smrtí se uzavřela. Přesto jsem si nad některé detaily Bauerových interpretací zavěsil drobné otazníčky. Jeden je myslím zvlášť nápadný: týká se totiž charakteristiky Štollova postoje. Bauer předpokládá, že v ovzduší totalitně vyprázdněného ideologického diskursu a jeho bytostně lživého jazyka šlo o „obelhávání sebe sama" a že Štoll „rezignoval na veřejné vyjádření vlastního názoru". O tomto autorově mínění si dovoluji dost pochybovat, natolik schizofrenně situován Štoll – spolutvůrce komunistické kulturní politiky – přece jen nejspíš nebyl, a jsem přesvědčen, že jiné názory, než jaké vyslovoval, prostě neměl. A to ani utajeně.
Bauerova kniha má i dvě pozoruhodné přílohy. Tou první je rozměrný soubor kondolencí, které obdržela Halasova rodina po básníkově smrti. Je to soubor skutečně bizarní: vedle Gottwalda a Zápotockého tu čteme i kondolenci Jana Zahradníčka či Karla Teiga, hystericky láskyplné city tu vyjadřuje Marie Majerová, žena, která pouhých pár měsíců poté z vlastní iniciativy prohledávala knihkupecké regály, zda neobsahují „zhoubný" halasovský kontraband. Jsou to zkrátka veskrze smutná mementa. Druhá příloha je elektronická: na připojeném kompaktu si mohou čtenáři této knihy poslechnout záznamy Halasova hlasu, které pocházejí z archivních fondů Českého rozhlasu.
V každém případě nikdo, kdo se bude chtít kdykoli v budoucnu zabývat posmrtnými osudy Halasova díla, nebude už moci tuto knihu pominout.

Rudolf Matys, Český rozhlas Vltava