Jindřich Beránek, Trend, 11, č. 6, 2004
Jiří Křesťan, Soudobé dějiny X/2004
Michal Přibáň, Česká literatura, 52, 2004, č. 1
Michal Bauer, ČRo České Budějovice, 2003
Petr Kovařík, Deníky Bohemia, červen 2003
Jiří Malínský, tisková zpráva ČSSD, 2003

Memento ženy, která uvěřila šalbě
Život ve vírech 20. století zní podtitul pamětí ing. Růženy Volínové-Bernardové Pohled zpět; nabízejí čtenáři nekonvenční pohled na zvraty této doby, jak se promítly do osudů jedné z řady čs. intelektuálů, kteří uvěřili po zkušenosti z velké hospodářské krize 30. let, marasmu pomnichovské druhé republiky a protektorátní okupace šalbě komunismu.
Napsala své paměti totiž v emigraci. „Od zanícené socialistky, která hledala cestu, jak změnit lidskou společnost, jak odstranit bídu, utrpení a ponížení a nahradit ji společností se stejnými možnostmi důstojného života pro všechny, jsem se ocitla zde, kde jsem si uvědomila, že můj idealistický světový názor byla iluze. Stala jsem se první komunistkou, která se stala obětí komunistické čistky, první, která emigrovala.“ (s. 85)
Tyto paměti doplnil nakladatel Jiří Tomáš, jehož firma Akropolis knihu vydala, třemi statěmi manžela Růženy Volínové Viléma Bernarda, jenž se stal po Václavu Majerovi předsedou exilové sociální demokracie.
Z nich zejména rukopisné vzpomínky na léta 1938-48 dávají Pohledu zpět neopakovatelnou autenticitu, jak ji představoval společný osud významného předáka sociální demokracie a dívky, jež se stala komunistkou „ovlivněna svým původem, nacionálně rozdvojeným okolím a tvrdou sociální realitou průmyslového kraje přišla v roce 1931 (z Teplic) do Prahy“, aby si tu vydělávala na vysokoškolská studia. Po nich prožila léta okupace po boku takových osobností odboje, jako byl např. Václav Sinkule, nebo odboroví funkcionáři NOÚZ, kde se formovaly ROH a ÚRO.
Co způsobilo, že ing. Volínová, která stála po revoluci `45 v čele národohospodářské komise ÚRO a byla zvolena za KSČ do 10členného prezídia ÚRO, byla po únoru `48 vyakčněna? Nestihla totiž hlasovat na sjezdu závodních rad pro únorový puč. Dnes sama přiznává, že by asi nenašla odvahu jako těch deset delegátů, kteří dokázali být proti rezolucím ÚRO. Pomohla jí operace, na kterou odjela do nemocnice v rodných Teplicích. Proto také nebylo o čem dlouho diskutovat, když jí manžel navrhl, aby emigrovali. A tak se ocitla v Londýně.
Přispělo k tomu poznání sovětské skutečnosti, které si přinesl její muž z exilu; vyvracelo iluze, v nichž na táborech levicových studentů viděli lék na choroby let velké krize.
„Po příjezdu čs. vlády z Košic do Prahy (10. května 1945) se v mé kanceláři objevil mladý muž, který mne objal, Vilém Bernard, se kterým jsem se rozloučila na Wilsonově nádraží v létě 1939, kdy ilegálně opustil Československo. Aniž by mi dal minutu na rozmyšlenou, ihned navázal tam, kde jsme přestali a určil datum sňatku. Byla jsem v transu, ale co dělat? – Sňatek jsme oslavili společným obědem v restauraci a pak jsme šli pracovat. To byla nejlepší oslava dne, který je pro každého dnem významným.
Měla jsem prožít ještě jeden šok. Vilém strávil celou dobu války v Sovětském svazu, kde poznal na vlastní oči celý tamější politický systém, který odmítl, a stal se ještě více přesvědčeným sociálním demokratem; já jsem od svých třinácti let byla levicového přesvědčení, v těch letech jsme skoro zbožňovali Sovětský svaz a nyní mi Vilém objevil pravou tvář tohoto státu jako tyranii, kde panovala nesvoboda, existovaly koncentrační tábory a kde Stalin vládl neúměrně železnou rukou.“ (s. 55–56) Podrobněji líčí toto poznání v této knize Bernardova stať Iluze a rozčarování.
Oblibu pamětí mezi čtenáři vyvolává ona jedinečnost, s jakou odporuje neopakovatelný osud člověka širokým plátnům historických monografií. A  čím méně je ten osud poplatný schématům doby, tím víc přitahuje čtenáře.
Tak je tomu i v případě Růženy Volínové, která musela i v novém, samostatném čs. státu chodit do menšinové školy v Teplicích, kde se tehdy začalo stavět největší divadlo v Tschechei, jež stoupenci DNSAP považovali za svůj budoucí sudetský sněm.
Po maturitě na obchodní akademii nastoupila v roce 1931 jako sekretářka na Ústřední svaz čs. průmyslníků. Protože dostala první plat až po měsíci, prodala „dukát, který dostala za výbornou maturitu, v bance za 75 Kč, což (jí) stačilo na zaplacení nájmu a trochu jídla na první měsíc.“ (s. 23) Naproti tomu mládí Viléma Bernarda, tehdy předsedy Sdružení čs. sociálnědemokratických studentů, s nímž se seznámila jako členka samosprávy studentské kolonky, „bylo to velice pohodlné, bez starostí, které nastaly mnohem později.“
Jejich mládí však nejsou jen sociální problémy, politické boje; jsou to i tábory Jednoty nemajetných a pokrokových studentů, na kterých je jim hned přidělován stan pro dva, ačkoliv jinak pro svobodné nebyl. Vilémova snaha spojit Sdružení a Jednotu pro politické akce levice „jej přivedla do konfliktu s vedením sociální demokracie. Předseda strany Antonín Hampl jej pozval k rozhovoru a vyslovil nedůvěru jeho spolupráci s Jednotou. Vilém se však nedal ovlivnit a pokračoval ve společných akcích.“ (s. 32 )
To jej ještě nevarovaly zkušenosti, které za pár let získal, před školením, jímž zahrnovali na táboře své kolegy komunisté. A Růženiny kamarádky z kolonky si své mládence vybíraly právě mezi nimi.
Paměti Růženy Volínové a články Viléma Bernarda nabízejí těm, kdo jsou s to porozumět době, která dnes mnohým připadá tak vzdálená, aby ji pochopili. Vždyť i oni museli pochopit proměny doby, kdy po sovětské okupaci se „poprvé stalo, že se sociální demokraté a bývalí komunisté octli současně v exilu, a to dokonce v opozici vůči témuž komunistickému režimu doma“ (viz Bernardova studie Střední a východní Evropa ve spektru doby, která je do knihy převzata z časopisu Proměny, čís. 2/1982)
Nekonvenčnost a upřímnost pohledu zpět vyvolávají dodnes rozpaky vůči Růženě Bernardové. Nadšení u kolegů Viléma Bernarda z emigrace nevyvolává ani názor manželů Bernardových na obnovení činnosti ČSSD, který obsahuje svědectví o jejich první návštěvě domova v květnu 1990:
„V Lidovém domě jsme navštívili Jiřího Horáka. Mohli jsme mu jen popřát hodně úspěchů v budování strany, jejíž vedení bylo jiné, než si exilová sociální demokracie přála. Vinu na tom všem měla stranická reprezentace, jejíž členové se nevrátili do vlasti a nepodíleli se na obnově strany.“ (s. 100)
Odpovídá však logice iluzí, poznání i rozčarování, které naplnily tento život ve vírech 20. století. „To byla cesta mého života, kterou jsem šla obráceným směrem: od Leninova mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě k hrobu Karla Marxe v Londýně.“

Jindřich Beránek, Trend, 11, č. 6, červen-červenec 2004, s. 24

Moudré svědectví manželů Bernardových o vlasti i exilu

Nebude snad netaktní uvést, že v recenzované knize se čtenáři dostává do rukou literární debut, jímž se prezentuje autorka, která v době vydání díla dovršila jedenadevadesátý rok svého žití. Kdo však jen letmo přehlédne základní životopisná data Růženy Volínové, provdané Bernardové, rychle pochopí, že tento počin je jen dalším pozoruhodným krokem ženy, jež si nezaslouží pozornost jen proto, že se stala manželkou a spolupracovnicí čelního představitele sociálnědemokratické strany v Československu v letech 1945–1948 a poté i exilové sociální demokracie. Růžena Bernardová prostě nebyla nevýraznou „ženou ve stínu“. Připomeňme, že záhy po absolvování Vysoké školy obchodní se stala vůbec první dámou, jež byla jmenována samostatnou referentkou Ústředního svazu československých průmyslníků. Angažovala se v řadách intelektuální levice v druhé polovině třicátých let, zapojila se posléze do protifašistického odboje, několik měsíců protrpěla v německých kriminálech. V květnu 1945 byla postavena do čela národohospodářské komise Ústřední rady odborů a stala se i členkou jejího prezídia. Brzy po únorovém převratu zhodnotila tato členka Komunistické strany Československa svou zkušenost s mocenskou politikou komunistů i s jejich „sovětským vzorem“ a uprchla do zahraničí se svým manželem Vilémem Bernardem, za něhož se provdala v červnu 1945. Jen s obtížemi bychom asi hledali další případy „útěku od praporu“ právě slavně zvítězivší komunistické strany (autorka připomíná případ jiného komunisty, básníka Ivana Blatného, který se na jaře 1948 nevrátil ze studijního pobytu v A nglii a s nímž se později osobně sblížila – s. 85). Zaznamenáníhodná je určitě i adaptace této pozoruhodné ženy na životní poměry v Anglii a nelehkou situaci exulantů z Československa.
Vyprávění rodačky z Teplic se vine často klikatými zákrutami dějinného proudu minulého století. Vzpomínky nám plasticky přibližují atmosféru i každodenní radosti a starosti v česko-německém pomezí za první světové války i bezpostředně po ní, jak je vnímala školačka a dospívající dívka (její profesorkou na obchodní akademii byla mimo jiné Ludmila Jankovcová, pozdější ministryně průmyslu). Zásadní zlom znamenal odchod vypravěčky do Prahy v roce 1931, který jí přinesl nejen zaměstnání v již zmíněném Svazu průmyslníků, ale i možnost studia. V recenzované knize najdeme velmi barvité líčení života studentů ve Studentské kolonii na Letné, pověstné „Kolonce“. Ta představovala podle autorky „názorovou křižovatku současného politického a kulturního dění“ (s. 26). Účast ve studentské samosprávě i vstřebávání kulturního dění třicátých let napomohly politické krystalizaci mladé dívky. V téže době se začalo odvíjet i její dlouholeté přátelství s Vilémem Bernardem, předákem sociálnědemokratického studentstva. Vyprávění o letech válečných je poněkud ochuzeno tím, že autorka považovala zřejmě své statečné konání za naprostou samozřejmost, o níž není třeba se podrobněji rozepisovat (intenzivně spolupracovala například s komunistickým novinářem Václavem Sinkulem). Velký význam pro Růženu Volínovou znamenalo její zapojení do ilegálního odborového hnutí na konci války ve spolupráci s Evženem Erbanem, náležejícím tehdy mezi levicové sociální demokraty.
Poněkud kvapně uskutečněný sňatek s Vilémem Bernardem, který se právě vrátil z exilu, měl osudově ovlivnit další život mladé ženy: „Neuvědomila jsem si tehdy, že jsem tímto dnem skutečně ztratila svou svobodu a že od té doby mé počínání bude vždycky omezeno mým sňatkem.“ (s. 56) Lze hodnotit s povděkem, že na podnět vydavatelů autorka rozšířila své původní vzpomínky také o zkušenosti Viléma Bernarda z válečného života mezi sovětskými lidmi, jež jí později vyprávěl, i o hodnocení svého působení po roce 1945 v Ústřední radě odborů a některé postřehy spojené s politickou činností svého manžela. Únorový převrat v roce 1948, v průběhu kterého byla Růžena Bernardová „vyakčněna“ z ÚRO svým sekretářem a stranickým soudruhem Ladislavem Novákem, pozdějším dlouholetým prezidentským kancléřem, a následující dramatický útěk z vlasti, připravený Radomírem Lužou, uzavřely jeden úsek života Bernardových a otevřely jiný – život v exilu. Upřímně autorka vyznává, s jakým pocitem do zahraničí odcházela: „Připadala jsem si jako sirotek, který ztratil rodiče, jako loď bez vesel na jezeře.“ (s. 125) Překonání tohoto drtivého pocitu, navazování lidských kontaktů, ale i některá zklamání, jež přinášel život exulantů, uzavírají vyprávění autorky.
Šťastným nápadem editorů bylo doplnit paměti Růženy Bernardové dvěma texty Viléma Bernarda: nepříliš rozsáhlým a dosud nepublikovaným rukopisem, obsahujícím jeho vzpomínky na léta 1938–1948 (zde postrádám alespoň základní ediční poznámku vydavatele, který se například vůbec nepokusil editovaný text datovat), a studií, uveřejněnou v roce 1982 v časopise Proměny, která nese název „Střední a východní Evropa ve spektru doby“ a tématicky se vztahuje především k vývoji exilové sociální demokracie v jeho mezinárodních souvislostech.
Milovníci dějin každodennosti zajisté s lítostí přijmou fakt, že v prvně uvedeném textu Vilém Bernard prakticky opominul léta 1940–1942, kdy pracoval jako skladník v jednom sovchozu Stalingradské oblasti a bankovní účetní v Čeljabinsku. (Tuto mezeru ovšem zčásti zacelují příslušné pasáže v pamětech Růženy Bernardové, která čtenáři intepretovala některé zážitky a hodnocení, které vyslechla od svého manžela po roce 1945.) Bernardovým stručným poznámkám k letům válečným dominují jeho glosy k činnosti a postojům komunistických předáků v SSSR (Václav Kopecký, Klement Gottwald) a především jeho hodnocení Zdeňka Fierlingra. Ten byl od února roku 1943 nadřízeným Viléma Bernarda, jenž působil v té době jako kulturní atašé československého velvyslanectví. Oba muži se rovněž setkávali na zasedáních redakční rady Československých listů, kam velvyslanec pravidelně docházel.. Hodnocení Zdeňka Fierlingra prostupuje i výkladem vztahujícím se k období po roce 1945. Přínosné je, že vývoj sociální demokracie zařazuje Vilém Bernard do mezinárodních souvislostí. Zamýšlí se například nad vztahem ČSDS k německé sociální demokracii po roce 1945 a upozorňuje, jak vývoj československé sociální demokracie ovlivňovali zahraniční (především polští, maďarští a italští) levicoví sociální demokraté. Pasáž na posledně uvedené téma (srv. s. 142–146) by určitě našim historikům uniknout neměla.
Mezinárodním souvislostem, jak již bylo řečeno, se věnuje i text „Střední a východní Evropa ve spektru doby“, který byl s “pekařovským“ podtitulem „Z historie stýkání a potýkání v Socialistické internacionále“ uveřejněn v roce 1982 v exilovém časopise Proměny. Je zajímavé, že Bernard se důsledně vyhýbá vnitřním pnutím v exilové československé sociální demokracii, jejímž předsedou v letech 1973–1989 byl (poté se stal čestným předsedou této strany). Oproti tomu bohatě zúročil své zkušenosti s prací ve funkci předsedy Socialistické unie střední a východní Evropy, jež sdružila exilové sociálnědemokratické představitele z Bulharska, Československa, Jugoslávie, Maďarska, Rumunska, Polska, Ukrajiny a pobaltských států. Čelní postavení v této organizaci Bernard zaujímal v letech 1949–1989. Hodnocení postavení exilových sociálních demokratů v Socialistické internacionále je střízlivé, věcné, chtělo by se napsat přísně diplomatické. V pozadí však čtenář vycítí hořkou pachuť, vyplývající z poznání mezí solidarity, kterou byli ochotni v závilosti na mezinárodní situaci západoevropští sociální demokraté věnovat svým kolegům ze střední a východní Evropy. Cenná je rovněž reflexe problematiky třetího světa v Socialistické internacionále. Chci v neposlední řadě upozornit na pasáž, věnovanou dilematům mezinárodního sociálnědemokratického hnutí, vyvolaným příchodem československých reformních komunistů do exilu po roce 1968. Nad celým výkladem jakoby se klenulo chápavé porozumění Viléma Bernarda nad postoji aktérů historických dějů, rys zajisté stále poněkud deficitní v naší politické kultuře.
Posledním textem, zařazeným do recenzované publikace, je studie Viléma Bernarda „Kde básníkům se poroučí“, jenž byl poprvé (s podtitulem „O české literatuře za komunistické nadvlády“) uveřejněn jako samostatná publikace ve švédském Lundu v roce 1957 (jako 19. svazek edice Sklizeň svobodné tvorby). Autor si v něm všímá vývoje „tápající literatury“ v Československu po únorové revoluci v roce 1948. Text je pochopitelně psán s odstupem člověka, který již nemohl žít bezprostředně problémy, které popisuje, který však pro jejich dilemata projevil značné pochopení, neboť řadu jejich aktérů důvěrně znal. Z publikace se bohužel čtenář nedoví, proč se Bernard začal intenzivně zabývat problematikou literatury v Československu (ještě jednou postrádám detailnější ediční poznámku). Odpověď možná naznačuje v úvodu ke své studii sám autor editovaného textu: téma literárněvědné chápal jako materii, na níž chtěl demonstrovat vývoj a proměny komunistického zřízení v Československu.
Nebudeme určitě daleko od pravdy, pokud budeme dedukovat, že Bernardův zájem o literaturu v Československu podnítil II. sjezd Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956, který přinesl dalekosáhlou a ve své době ojedinělou kritiku stalinského socialismu. O dobrém vkusu Bernardově zajisté svědčí, že za klíčová pro jednání sjezdu označil vystoupení Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína. Prozíravě si všímá ovšem i vystoupení mladých tvůrců (Jiří Šotola, Karel Šiktanc, J. V. Svoboda, Zdeněk Slabý). Výklad II. sjezdu spisovatelů představuje ovšem vyvrcholení Bernardova textu. Ten se v předcházejících pasážích věnuje reakcím spisovatelů na politickou linii komunistické strany po roce 1948 a analyzuje důdledky vlivu Sovětského svazu na československou kulturu. Vilém Bernard s moudrým nadhledem, který ovšem není prost ironických a naléhavých tázání, dává ve své studii defilovat postavám Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Jana Drdy, Jarmily Glazarové a dalších. Pasáž o posledně uvedené spisovatelce (s. 185n) je o to cennější, že Bernardovi se s Glazarovou důvěrně znali a úzce se stýkali od setkání spisovatelky s Růženou Bernardovou v Moskvě v roce 1946 (srv. s. 76). Pro Bernardovy představovalo zdroj pochyb odhodlání Glazarové na jedné straně v soukromí otevřeně odhalovat stinné stránky sovětského života, které bohatě poznala za svého působení ve funkci kulturního atašé československého velvyslanectví v Moskvě (zde působila v letech 1946-1948, přičemž pravidelně zajížděla do Prahy a navštěvovala Bernardovy), a na straně druhé publikovat nadšené reportáže ze Sovětského svazu.
Tam, kde později jiný exilový autor - Antonín Kratochvil - viděl jen bezútěšnou Biafru ducha padesátých let a registroval především represálie mocenského aparátu komunistického státu vůči tvůrcům (Kratochvil, Antonín: Žaluji, díl 2. Haarlem, CCC 1975, s. 6–28), spatřuje Vilém Bernard i pokusy o vzepětí tvůrčího ducha, jakkoli potlačované, osobní dramata, z jejichž neodbytné palčivosti se zdála vyrůstat naděje. Rozdílný přístup obou autorů je určitě podmíněn odlišnou dobou vzniku srovnávaných publikací (chruščovovské tání kontra vítězící normalizace), je však asi zapříčiněn i jejich rozdílným naturelem.
Publikace, připravená renomovaným nakladatelstvím Akropolis za spolupráce s vynikajícím editorem Josefem Tomešem, se stane zajisté titulem, který bude vyhledáván zájemci o dějiny naší vlasti v letech 1918–1948 i badateli o dějinách československého exilu po únoru 1948, jmenovitě pak o dějinách exilové sociální demokracie. Shromážděné texty manželů Bernardových představují v posledně zmíněném směru nezanedbatelný doplněk nedávno vydaných vzpomínek Radomíra Luži na exilovou sociálnědemokratickou stranu. (Luža, Radomír: Československá sociální demokracie. Kapitoly z let exilu 1948–1989. Praha – Brno, Československé dokumentační středisko - Doplněk 2001. V této knize nalezne čtenář i odkazy na starší literaturu věnovanou exilové sociální demokracii.) Kniha, postihující nejen „velkou politiku“, ale i všední dny svých aktérů (to platí především o text Růženy Bernardové), dokládá nezastupitelný význam memoárové literatury pro poznání našich dějin. Publikace s barevně poněkud kýčovitě vyvedenou obálkou je vybavena kvalitní fotografickou přílohou.

Jiří Křesťan, Soudobé dějiny X/2004

Mírně rozostřený Pohled zpět
(K reedici knihy Viléma Bernarda Kde básníkům se poroučí)

Pod titulem Pohled zpět vydalo nakladatelství Akropolis vzpomínky Růženy Volínové-Bernardové, někdejší odborové funkcionářky, která odešla po únoru do exilu ve Velké Británii, a může proto podat očité svědectví o stále podrobně nepoznané kapitole českých politických, společenských a koneckonců i kulturních dějin. Kniha má ovšem ještě druhou, pro literárního historika zajímavější část: jde o druhé vydání studie autorčina manžela, sociálnědemokratického exilového politika Viléma Bernarda Kde básníkům se poroučí, která poprvé vyšla roku 1957 ve Vlachově edici Sklizeň svobodné tvorby ve švédském Lundu a která byla prvním exulantským pokusem knižního rozsahu o reflexi či analýzu vývoje domácího literárního života.
Ve své nedávno rovněž znovuvydané knize Marx na Hradčanech (Brno 2001; poprvé New York 1960), která se mimochodem také dotýká poúnorového vývoje komunisty ovládané kultury, vzpomíná Pavel Tigrid na to, že známkou věrohodnosti jednotlivých exilových politických uskupení v prvních poúnorových letech byla schopnost opatřit přesné informace o životě doma, což pochopitelně předpokládalo schopnost navázat a udržet spojení s důvěryhodnými zdroji. Nepřesnost a rozpornost mnoha dílčích informací, které do exilového prostředí pronikly, mohly vést k falešným nadějím (v březnu 1951 se v okrajovém exilovém tisku objevila neověřená zpráva o zatčení a uvěznění Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého), častěji ke skepsi a beznaději (to v souvislosti s československou netečností v době maďarského povstání), nejčastěji ovšem k falešným obecným závěrům a dlouhodobě k nepochopení zákonitostí života v totalitním systému. I proto ostatně podstatná část kulturního exilu až se zpožděním pochopila a akceptovala společenskou a kulturní emancipaci v letech šedesátých.
Informace o vývoji domácí literatury nebyly pochopitelně na počátku padesátých let pro exil tím nejdůležitějším. Přesto se v exilovém tisku a rozhlasovém vysílání čas od času objevují komentáře k některým jevům domácího literárního života a později i ke konkrétním autorům a dílům (vývoj Nezvalovy tvorby, skupina kolem Května, Škvoreckého Zbabělci). I nejvýznamnější exiloví publicisté (Tigrid, Peroutka, Hostovský) ovšem byli zejména zpočátku často odkázáni na ne zcela přesné, a zejména dílčí, jednotlivé informace. Spolehlivými, podrobnými a souvislými informacemi z domácího literárního prostředí disponoval – jak prokazatelně vyplývá z dobového exilového tisku – redaktor Svobodné Evropy Antonín Kratochvil, který byl schopen zprostředkovávat dění v zákulisí Svazu československých spisovatelů, ovšem především jeho brněnské „pobočky“. Pokusů o globální přehled či dokonce analýzu soudobého literárního dění v Československu bylo publikováno nemnoho, a pokud se objevily, šlo obvykle o články časopiseckého rozsahu: připomenout je nutno zejména stať Miroslava Podivínského Co píšou a čtou doma (in Nový život (Řím) 7, 1955, č. 5, s. 100–102 a č. 6, s. 125–128) a „výňatky z referátu“ Jaroslava Jíry, proneseného na Sjezdu Kulturní rady v Paříži v roce 1956, publikované pod názvem Nynější situace spisovatelů a umělců v Československu v hamburské Sklizni (Sklizeň 4, 1956, č. 9, s. 8–11).
Kniha Viléma Bernarda Kde básníkům se poroučí (1957), tedy dílo politika, který se do té doby ani časopisecky literárním děním nikterak soustavně nezabýval, byla proto pro exilovou literární obec v jistém smyslu překvapením (a jak se později ukázalo také výzvou). A utorova metoda je vcelku jednoduchá: na základě podrobného studia Literárních novin odhaduje, které jevy domácího literárního života jsou charakteristické pro způsob, jakým moc zneužívá literaturu ve svůj prospěch, které jsou již překonané a ve kterých je naznačen pravděpodobný směr příštího vývoje. Bernard byl ovšem – nutno znovu zdůraznit – především politik, nikoli literární historik, a tomu také odpovídá cíl jeho studie: v předmluvě uvádí, že knížka „se na příkladech z literárního života snaží poukázat na zjevy, které jsou příznačné pro komunistickou diktaturu“. Bernard sice neměl přesné informace o souboji dvou (či více?) klik uvnitř stranického aparátu, který se v literárním životě projevil nejpozději během „slánskiády“ a po ní, ale dokázal jej intuitivně (či díky zkušenostem praktického politika?) odhalit jako jeden z impulzů skutečných či zdánlivých změn, které v československé kultuře postupně nastávaly. Zvláštní kapitoly jsou věnovány „mistrům socialistického realismu“, za něž Bernard považoval především K. F. Sedláčka a J. Glazarovou, dále pochopitelně Vítězslavu Nezvalovi a zvláště diskusi kolem jeho básně Moře (viz LtN 1954) a odkazu básnického díla Františka Halase (zejména v souvislosti s tzv. Halasovou závětí). Podrobně se autor věnuje II. sjezdu SČS; důkladně komentuje zvláště projevy Seifertův a Hrubínův i některé bezprostřední reakce účastníků sjezdu a na rozdíl od jiných exilových publicistů nepopírá (ani nezpochybňuje) spontaneitu pokusu o „sebeosvobození“ literatury a „opravdovost“ sjezdové atmosféry. Všímá si i prvních literárních kroků mladší literární generace, byť se zde místy opírá o nepřesné a nedostatečné informace. Poslední kapitolky knihy komentují diskuse o možnostech dalšího rozvoje socialistického realismu i vesměs neuspokojivé pokusy o výklad tohoto pojmu, které nebylo možno v dobovém tisku – a zvláště ne v Literárních novinách – přehlédnout.
Závěrečné pasáže Bernardovy knížky vysvětlují, proč se jako politik vydal do prostředí, v němž se sám necítil být odborníkem: „[...] literatura je jedinou oblastí, kde skutečně nastal odvrat od dřívějších poměrů; tím se nápadně odlišuje od všech ostatních úseků národního života, kde z ‚destalinizace' pramálo bylo vykonáno. [...] Proto znovu nesmírně stoupá politický význam všeho, co se děje v literárním životě. Proto obrana toho poměrného uvolnění, které v literatuře nastalo, znovu staví literární pracovníky na přední místo v úsilí o obnovení národní svobody.“ Tím je vlastně řečeno vše: oblast literatury byla jedinou oblastí, v níž autor nalezl konkrétní naději na změnu poměrů k lepšímu.
Domnívám se, že v konkrétní historické situaci poúnorového exilu, který se ve druhé polovině padesátých let již musel vzdát naděje na brzký konec komunistického experimentu ať již cestou válečného konfliktu, či rychlou autodestrukcí, byly Bernardovy motivy naprosto legitimní. Bylo by zřejmě poněkud zpozdilé pokoušet se nyní, po téměř padesáti letech od prvního vydání, jeho knihu podrobovat přísné kritické analýze – tím spíše, že Bernard chápe a vysvětluje literaturu zcela záměrně, otevřeně a téměř výhradně jako politikum. Mnohé ostatně bylo řečeno již v bezprostředních ohlasech publikovaných v exilovém tisku. Například šifra Cicero (Jan M. Kolár) reagovala již na časopisecky publikovanou ukázku z Bernardovy knihy a odhalila mj. nedostatky Bernardova výkladu komunistické nakladatelské politiky (viz Co vlastně doma vychází?, Sklizeň 5, 1957, č. 9, s. 5-7). Pavel Berka (vl. jm. F. P. Uhlíř) v newyorském Zápisníku v březnu 1958 Bernardovi vytýká nedocenění vlivu západních literatur na domácí tvorbu a nedostatek snahy interpretovat skutečné zájmy nastupující tvůrčí generace: ta se podle Berky nevyznačuje pouze negativním postojem vůči stalinské kulturní politice, ale také konkrétním vlastním programem, jehož cílem ovšem není úplné obnovení podmínek svobodného literárního života (viz Kde básníkům se poroučí, Zápisník 1, 1958, březen, s. 17); Bernard se však skutečné cíle mladší generace nesnaží ani pojmenovat, natož analyzovat. Ostře negativní postoj vůči Bernardově pokusu formuloval Antonín Kratochvil v mnichovské Arše: podle jeho názoru autor zásadně podcenil důsledky Štollových Třiceti let bojů..., nemístně se spoléhal pouze na Literární noviny, které jsou jen jedním ze zrcadel domácího literárního života, nesprávně vymezil nastupující básnickou generaci, aniž by připomněl její souvislost s časopisy Květen a Mladá tvorba, atd. atd. (viz Nad jedním omylem, Archa 1 (33), 1958, č. 3, s. 96–101). Ve výčtu zjevných nedostatků by samozřejmě bylo možno pokračovat (Bernard například zcela přehlédl diskusi o poezii Pavla Kohouta, vyprovokovanou Janem Trefulkou v Hostu do domu a vrcholící Kohoutovým „posledním slovem“ právě v Literárních novinách (mám na mysli Kohoutovu stať O smysl a poslání české poezie, LtN 4, 1955, č. 13, s. 3); smysl takového počínání by byl ovšem nulový.
Za stručný komentář však nepochybně stojí ediční příprava nového vydání Bernardovy studie. Současný čtenář ji nemůže chápat jinak než jako dokument, který dnes nevypovídá ani tak o českém literárním prostředí padesátých let, jako spíš o složitém exilovém hledání cest k informacím a nutně nepříliš úspěšných pokusech porozumět soudobé československé společenské realitě (určitá neporozumění mezi domovem a exilem, která nás provázela po celá devadesátá léta v mimoliterárních sférách, jsou ostatně neméně zákonitá). Editor nového vydání (podle tiráže jím může být vydavatel Jiří Tomáš či jeho spolupracovník Josef Tomeš) ve stručné ediční poznámce uvádí, že „současná reedice v podstatě přejímá text prvního vydání včetně dobového pravopisu, opravuje však některé věcné a tiskové chyby a doplňuje interpunkci“.
I z vlastních zkušeností vím, že hledání nejvhodnějšího edičního řešení podobných reedicí bývá málokdy jednoznačně úspěšné. Variantu, pro kterou se rozhodl editor Bernardovy studie a která téměř absolutně respektuje původní znění díla, považuji za legitimní. V případě posuzovaného vydání se však „pietní řešení“ týká především dobové pravopisné normy; opravy věcných chyb editor zanesl do textu bez jakéhokoli edičního komentáře, poznámky či alespoň pouhého upozornění, což je přístup velmi neobvyklý, neřkuli nedbalý. I v rámci zvoleného řešení je však editor nedůsledný: je sice pravda, jak se píše v úvodu, že současná reedice přejala dobový pravopis („kolektivisace“, „krise“, „recensent“), ale ne vždy (z Bernardova „thematu“ se stalo „téma“). Nedozvíme se ovšem, proč se editor rozhodl respektovat dávno neužívanou normu ani proč z tohoto svého rozhodnutí učinil výjimku, a to zrovna v tomto konkrétním případě.
Podobné je to s „opravami některých věcných a tiskových chyb“, na které jsme takto všeobecně upozorněni v úvodu. Například rok konání V. sjezdu KSČ je správně opraven z 1928 na 1929, Bernardem chybně uvedený název smutně proslulého Štollova referátu Třicet let bojů o realismus v české literatuře je nahrazen správným titulem, Bernardovu nepřesnost v uvádění názvu Nezvalovy skladby Zpěv míru (někde označena správně, jinde jako Píseň míru) editor rovněž správně koriguje; stejně důsledný ovšem není v případě básně Moře téhož autora (viz LtN 3, 1954, č. 29, s. 1): Bernard ji nazývá jednou Hoře, podruhé (v citaci) Moře, a editor nového vydání tuto duplicitu ponechává. Proč? A proč bez vysvětlení?
Nepřítomnost edičního komentáře si ovšem významněji uvědomíme v souvislosti s tzv. Halasovou závětí, kterou Bernard chápe bez jakýchkoli výhrad jako autentickou, tedy jako poselství básníka Halase příštím generacím. Ovšem již při prvním zveřejnění roku 1951 v exilovém tisku připojila křesťanská exilová agentura Veritas k „Halasovu“ textu poznámku, podle níž byl Halas pouze „iniciátorem prohlášení, o jehož obsahu v posledních dnech svého života se skupinou spisovatelů a básníků, svých přátel, mnoho přemýšlel. Přáním autorů (zdůraznil MP) bylo, aby jejich nejupřímnější svědectví zvěděli všichni intelektuálové svobodného světa.“ Téhož roku zpochybnil autenticitu dokumentu např. Bohdan Chudoba („Znal jsem Halase mnoho let, měl jsem příležitost sledovat jeho sloh na četných jeho dopisech a rukopisech a jsem přesvědčen, že jde o falsum!“, viz Nový život (Londýn) 3, 1951, č. 11–12, s. 16); agentura Veritas reagovala tamtéž vcelku srozumitelným prohlášením, podle něhož „co Halas chtěl ještě říci v posledních dnech svého života, zaznamenali jeho přátelé“. Nicméně budiž: zatímco Bernard možná ještě mohl věřit (pokud chtěl), že Halas je skutečně autorem, byť třeba ne „zapisovatelem“ diskutovaného textu, dnešní editor měl již v rukou dostatek informací, které mohl a měl čtenářům zprostředkovat (Jindřich Chalupecký se ostatně k autorství Halasovy závěti přihlásil již na konci šedesátých let; viz též jeho stať Tíha doby publikovanou ve stejnojmenné knize v roce 1997, kde je pod názvem Intelektuál za socialismu uveřejněna i ona Halasova závěť). Opravit Bernardův omyl mlčky přímo v textu asi nešlo, editor jej tedy – mlčky – v knize ponechal.
Ačkoli bezprostředně reagující exilová kritika Bernardovu studii víceméně zavrhla, její význam pro soudobý literární život v exilu rozhodně nebyl zanedbatelný. Stala se totiž přinejmenším inspirací a výzvou, na kterou odpověděl nejprve Antonín Kratochvil publikací Revisionism and Its Liquidation in Czechoslovak Literature (Chicago, Čs. zahraniční ústav v exilu 1961), která se dotýkala období po II. sjezdu a která byla původně koncipována jako prostřední díl plánované studie Notes and Materiales to the Development of Czechoslovak Literature 1948–1960), potom například novinář a historik exilu Vojtěch Nevlud-Duben, jehož kniha Ledy se hnuly z roku 1964 vychází z podobné koncepce, zpracovává však rozsáhlejší a netoliko literární materiál, a nakonec opět Antonín Kratochvil svým soustavným podrobným zpravodajstvím z domácího kulturního života, publikovaným od roku 1967 až téměř do konce sedmdesátých let v časopisu Proměny.
Bernardova studie a její dobový kritický ohlas jsou však možná důležité i pro studium našich nedávných dějin, přesněji řečeno pro poznání příčin proměnlivého a často vnitřně rozporného postoje exilu k domácí kultuře v letech padesátých a šedesátých. Kromě výhrad k autorovým více či méně podstatným věcným omylům se totiž ve sporech recenzentů o Bernardovu interpretaci domácího literárního vývoje projevil mnohem podstatnější rozpor koncepční a politický. Antonín Kratochvil v již zmíněné své recenzi napsal: „Zdaleka ovšem nesouhlasím s některými názory v jedné části exilového tisku, že je nutno vystopovat jiskry demokratizace na domácí frontě. Jestliže tuto neexistující skutečnost se budeme snažit vydupat, pak naše poslání v exilu ztratilo smysl.“ Kratochvilovo tehdejší stanovisko prozrazuje postoj k otázce, kterou od prvních čísel Svědectví postavil před spoluexulanty Pavel Tigrid: má smysl snažit se komunikovat s reformně smýšlející částí československé společnosti (včetně komunistů, včetně umělců) a napomáhat tak postupnému zlepšování domácí politické situace (tzv. gradualismus), či je smysluplnější nepovažovat domácí společnost, zdánlivě či skutečně loajální k jejím komunistickým představitelům, za partnera v jednání, ignorovat ji a čekat na příležitost k přímému politickému střetu?
Vilém Bernard ve své knize nepojmenoval úplně přesně všechny pramínky příštího „obrodného proudu“. Avšak rozpoznal a zaznamenal jejich existenci a vyjádřil naději, která se v následujícím desetiletí naplnila. Tedy – téměř.

Michal Přibáň, Česká literatura, 52, 2004, č. 1

Růžena Volínová-Bernardová: Pohled zpět, Vilém Bernard: Kde básníkům se poroučí (Akropolis 2003)

Malé, ale velmi aktivní pražské nakladatelství Akropolis vydalo v jednom svazku dvě knihy manželů Bernardových. První část představují memoáry Růženy Volínové-Bernardové nazvané Pohled zpět. Život ve vírech 20. století. Letos dvaadevadesátiletá autorka předkládá kultivované vzpomínky na svůj nesmírně dramatický život, který obsáhl téměř celé 20. století (a pokračuje i ve století jedenadvacátém). Podobu jejího života určily především dvě historické události: druhá světová válka a únorový převrat v roce 1948. V obou případech jí bezprostředně hrozila smrt. Poklidný prvorepublikový život byl náhle přerušen v roce 1938 okupací pohraničí a vzápětí v březnu 1939. První zlom její existence jako by byl téměř scénou z románu Žert Milana Kundery: Volínová napsala po uzavření německo-sovětské smlouvy o neútočení v srpnu 1939 dopis kamarádovi, v němž vyjadřovala svůj negativní názor na tuto smlouvu. Tento dopis se dostal do rukou gestapa a vedl k vyšetřování autorky. Podařilo se jí dostat z vyšetřovny v Petschkově paláci a poté uprchnout na Slovensko. Nakonec však byla chycena a strávila v nacistickém vězení šest měsíců. Za vyslovení názoru v soukromém dopise byla potrestána nejen těmi šesti měsíci, ale zejména strachem, co s ní bude dál. Ihned po skončení války se provdala za sociálního demokrata Viléma Bernarda, jenž se však v období mezi květnem 1945 a únorem 1948 stále více odkláněl od proudu, který v sociální demokracii představoval Zdeněk Fierlinger, spolupracující s komunistickou stranou. V atmosféře stupňující se nesvobody se manželé rozhodli pro útěk do exilu: 12. května se jim podařilo se dostat do Anglie. Vilém Bernard se stal významným představitelem Československé sociálně demokratické strany v exilu a působil v BBC. Jeho žena pracovala většinou jako učitelka. Oba se dočkali listopadu 1989 a možnosti podívat se po dlouhých desetiletích do Československa. Jejich prvotní radost postupně opadávala; ztráta nadšení souvisela s vývojem v sociální demokracii u nás: o její podobě rozhodovali a rozhodují mnohdy lidé, kteří byli pro Bernardovi příliš spjati s totalitním režimem.
Druhou část přítomné knihy tvoří studie Viléma Bernarda Kde básníkům se poroučí, s podtitulem O české literatuře za komunistické nadvlády. Tento text vyšel poprvé knižně v roce 1957 v exilové edici Sklizeň svobodné tvorby ve švédském Lundu. Bernard reflektuje českou oficiálně vydávanou literaturu první poloviny 50. let, především díla přiřazovaná k metodě socialistického realismu. Vzhledem k tomu, že píše o české literatuře z Anglie, překvapí informovanost, jakou měl v exilu o poměrech v Československu té doby. Velkou pozornost věnuje zejména procesu tzv. tání v polovině 50. let, v souvislosti s konáním XX. sjezdu KSSS a II. sjezdu českých a slovenských spisovatelů. Správně poukazuje na podřízení české literatury politice totalitního režimu a ve vydávání děl některých do té doby zakázaných autorů, v první řadě Halase, Seiferta, Tomana, starších knih Závadových, Nezvalových či Bieblových, vidí prolamování cenzury a nesvobody v uměleckém tvoření. Další vývoj ovšem ukázal, že naděje spojované s tzv. odhalením Stalinova kultu byly marné. Události kolem roku 1956 přesto patří ke krokům, které vedly k postupnému zeslabování síly totalitního režimu, což nakonec způsobilo jeho pád. Bernardův text je svědectvím podrobných analýz procesů v literatuře 50. let, který dokázal podnikat exulant daleko od své vlasti.

Michal Bauer, Český rozhlas České Budějovice, 2003

Kde básníkům se kdysi poroučelo

Praha – „Kde básníkům se poroučí“ je název druhé, samostatné části knihy, kterou nyní vydalo nakladatelství Akropolis. Je s podivem, že tato studie Viléma Bernarda (1912–1992), která vyšla dosud jen v exilu (roku 1957 ve švédském Lundu jako svazek edice Sklizeň), vychází u nás s takovým časovým zpožděním. Text s podtitulem „O České literatuře za komunistické nadvlády“ pronikavě analyzuje situaci české literatury po únoru 1948 a v padesátých letech. Autor, někdejší přední sociálnědemokratický politik, žijící tehdy již v emigraci, mohl otevřeně a zasvěceně reagovat na ideologický útlak a zneužití literatury za železnou oponou. Bernardův text ani po letech neztratil svou hodnotu, je naopak cenný, protože vznikal právě v padesátých letech a nikoli jako hodnocení ex post. Pouze některé věci autor pochopitelně nemohl vědět. To se týká např. několikrát citované závěti Františka Halase, která byla na Západě rozšířena začátkem padesátých let. O ní teprve po letech vyšlo najevo, že sice tlumočí atmosféru a názory intelektuála z doby Halasova úmrtí (1949), ale jejím autorem básník nebyl.
Kniha je doplněna ještě dvěma drobnějšími vzpomínkami Viléma Bernarda, ale hlavně obsáhlejšími memoáry Bernardovy manželky Růženy Volínové-Bernardové „Život ve vírech 20. století“. Autorka s neobyčejnou otevřeností a živými detaily líčí své mládí, život za protektorátu, věznění i vystřízlivění z komunistických ideálů a poúnorovou emigraci i pozdější život ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že oba man- žele kromě jiného spojoval hluboký zájem o kulturu a hlavně literaturu, je spojení obou textů kromě jiného velmi Čtivým dokumentem o kulturním klimatu doby. Zejména memoáry Růženy Volínové-Bernardové (dnes jedenadevadesátileté autorky) jsou mimořádné poutavou, místy dokonce napínavou a stylisticky výborně zvládnutou četbou.

Petr Kovařík, Deníky Bohemia , červen 2003

Kde básníkům se kdysi poroučelo / Pohled zpět / Život ve vírech 20. století

V první polovině 90. let byla veřejnému mínění vytrvale vnucována představa, že být sociálním demokratem je totéž jako žít v zajetí předlistopadových souvislostí. Skutečnost, že česká sociální demokracie sdílela osud perzekvovaných jako ostatní demokratické strany zůstávala z různých důvodů a motivů stranou. Právě tak jako těžiště demokratického exilu in toto, jako boje Rady svobodného Československa nebo Peroutkův DEMOKRATICKÝ MANIFEST.
Součástí tohoto zapomnění byla a bohužel stále je osobnost, ke které má česká společnost také trvalý dluh. Osobnost třetího předsedy strany a jejího dlouholetého zástupce v Socialistické internacionále Viléma Bernarda (1912–1992), v letech 1973–1989 předsedy ČSSD, osobnost právníka, významného studentského vůdce 30. let. Osobnost muže, jehož životní zkušenost formovalo i nedobrovolné poznání sovětské skutečnosti let 1939–1945. Zkušenost, kterou myšlenkově sdílel s generálem Heliodorem Píkou.
V citované knize, kterou čerstvě vydalo nakladatelství Akropolis, z tohoto hlediska dominují Bernardovy exilové texty. Především to platí o studii KDE BÁSNÍKŮM SE POROUČÍ / O české literatuře za komunistické nadvlády, líčící situaci glajchšaltované české literatury 1. poloviny 50. let, jehož cennost je dána faktem, že vznikal aktuálně během 50. let a jako aktuální byl vydán v dobově známé edici české exilové literatury SKLIZEŇ vydávané ve švédském Lundu.
Srovnatelně cenný je i vzpomínkový text jedné z prvních prvorepublikových absolventek proslulé Vysoké školy obchodní Růženy Volínové-Bernardové, dodnes žijící 91leté vdovy po Bernardovi. Kultivovanost stylu i bystrost a nepředpojatost pohledu jsou pojícím prvkem autorčiných vzpomínek na mládí v severočeských Teplicích, atmosféry studentské Prahy 30. let, života za protektorátu i postupného střízlivění z komunistických ideálů a posléze života v britské emigraci, která se autorce i její rodině stala druhou vlastí. Oba manžele spojoval i hluboký zájem o kulturu a literaturu.
Výsledkem je mimořádně čtivý, snahou o nepředpojatost charakterizovaný dokument o kulturním i politickém klimatu doby. Zejména o vzpomínkách Růženy Volínové-Bernardové pak platí, že kniha je mimořádně poutavou, místy strhující a stylisticky vzorně zvládnutou přitažlivou četbou o skutečnostech, regenerujících stále opomíjenou historickou paměť podnětné české demokratické zkušenosti.
To je také důvodem, proč ČSSD podpořila vydání knihy v roce 2003, kdy oslavuje 125. výročí svého založení.

Jiří Malínský
Zpráva přednesená na tiskové konferenci ČSSD dne 20. června 2003, Právo 12. 7. 2003