Klasikovi českého podzemního písemnictví vyšly dvě novely
Bibliografie postavy českého undergroundu, spisovatele a filozofa Egona Bondyho (1930), dnes čítá bezmála sto položek – a přibývají další knížky: pražské nakladatelství Akropolis nedávno vydalo první ze čtyř plánovaných svazků Bondyho prózy ze 70. a 80. let, dilogii Máša a Běta. Následovat by měly tituly Šaman (1976), Vylitý nočník (1979) a Bratři Ramazovi (1985).
Novely Máša a Běta vznikly v rekordním čase čtyř a pěti dnů na přelomu března a dubna a v listopadu 1978, tedy uprostřed let, kdy se chartistický disent s ideologickým fízlem v zádech cítil nejspíš jako „raněné zvíře zahnané do cizího lesa“. Přesně tak si na konci své cesty připadá druhá z titulních hrdinek, Běta – a nejde o náhodnou paralelu: téma totalitarismu, vykreslení fáze nadšeného budování a následujícího stadia, kdy krvelačná revoluce požírá nejen odpůrce, ale i svoje děti, je tématem obou Bondyho prací.
Zatímco novela Máša (v podtitulu označená za „pokus o interpretaci nudy“) je realistická, ba totálně realistická a jásavou popisností rekonstruuje několik dní v životě mladé tramvajačky Máši, která v prvních letech po Únoru 1948 dojetím pláče nad rájem na zemi, jenž na ni čeká už za nejbližším rohem, Běta má charakter podobenství, míchajícího dohromady prvky fantaskního gotického románu s orwellovsko-kafkovskými motivy. Děj, jehož osou je nenaplněná, skoro romanticky tragická láska, je v Bětě zčásti situovaný do přízračného zpustlého zámku, zčásti do města, respektive tamější hospody, kde se odehrává vše podstatné, a zčásti do pracovního tábora; symbolický je i rok, do nějž Bondy příběh zasadil: 1784.
Ostatně konkrétní časové plochy, které se libovolně setkávají a překrývají, hrají v obou novelách důležitou roli: doprostřed Mášina milostného vztahu k tramvaji, novému bytu, cigaretám a jablečnému vermutu vpadne několik obrázků ze života českého undergroundu v polovině 70. let; podobně Běta, shlížející ze skály na koncentrační tábor, v němž umírá její snoubenec, rozpoznává v jednotlivých tvářích vězňů postavy českého disentu – od členů Plastic People po filozofa Jana Němce či kritika Lopatku. Podstatné a pro Bondyho charakteristické jsou také automytizující vsuvky: v gestech a promluvách Egona Goldmanna, resp. „pana B.“ si svůj part štvaného básníka zahrál sám režisér.
Oba texty mají přes veškerou milostnost chmurné konce: Máša se ocitá v nemocnici, kde mezi záchvaty kašle hltá poslední zprávy o procesu s Horákovou a spol., Běta uvízne v bludném kruhu šílenství a dochází poznání, že bůh, pakliže nějaký je, lidem „nedává nic“. Jak skepse k reálnému socialismu, do které autora uvrhl vývoj po osmačtyřicátém roce, tak ontologie a otázka boží existence jsou témata, která procházejí většinou Bondyho prozaických prací: v některých případech má navrch mnohdy neúnosně bující filozofování (Sklepní práce, Hatto, Severin aj.), v jiných (mj. Invalidní sourozenci, Šaman, Mníšek) je to příběh. Nyní vydané novely Máša a Běta patří k těm druhým.

Radim Kopáč, Právo 15. 8. 2006

Egon Bondy: Máša a Běta
Mezi Bondyho texty je pořád ještě řada z různých důvodů nevydaných (nepočítáme-li samizdaty). Tak i dvojpróza z roku 1978 se objevuje až dnes. První novela vypráví v duchu totálního realismu o mladé tramvajačce na začátku 50. let, Bondy nechává Mášu v jejím budovatelském světě bez jakékoli stopy ironie, to jen postava básníka Egona Goldmanna je autorovým maličko komickým trockistickým stínem. A Běta je pozoruhodná kafkárna v divném bezčasí, která nemůže dopadnout dobře. Protože Bůh nám nedává nic.

Právo Salon 13. 7. 2006

Mášina nuda a Bětiny přeludy
Jako nesourodé a nespojitelné věci, jako diametrálně odlišné světy, působí na první pohled osudy dvou žen, sepsané v roce 1978 a společně v samizdatu vydávané pod názvem Dvě novely. Vzájemný poměr obou hlavních postav je vylučující a setkání zdánlivě nemožné. Texty, zdá se, byť vydávány společně, paralely neobsahují. Jsou kontrastní. A přesto, oba v sobě mají zakódovaný paradox, díky němuž se setkávají, a co více, prolínají. V absolutní kontrapozici, na ploše jednoho historického období, vyvstává skutečnost, že jde o dvě strany téhož, o rozdvojenou mysl, vypreparované a rozpitvané vědomí.
Autorem příběhů o naivitě, odhodlanosti a bezmoci je spisovatel, básník a filosof Egon Bondy (vl. jm. Zbyněk Fišer, nar. 1930). Pro první knižní vydání této dilogie, byl jako hlavní titul zvolen původní podtitul – Máša a Běta.
Děj obou se odehrává v padesátých letech dvacátého století. V Máše je přesně řečeno, že se pohybujeme v období, kdy se slavilo první radostné výročí Únorového vítězství pracujícího lidu. Příběh Běty je proti tomu abstraktnější. Lze jej snáze zobecnit a zasadit do vícera historických pásem, a dokonce i do roviny nadčasové, jako podobenství o hledání prostoru svobody v totalitním prostředí, v oblasti, jež je ovládána vědomou machinací a duševním terorem.
Novela Máša je zpřesněna podtitulem Pokus o interpretaci nudy. Jde o příběh dívky, dcery drobných živnostníků. Nastávající éra nadšeného budovatelství pro ni znamená příležitost. Realizuje se jako tramvajačka, plní si svůj sen, uspokojuje svoji ambici. Je nekonfliktní, nadšená kolektivismem, dělnickým povoláním, soudružskou schůzí, prostě vším. Nalézá též společenství podobně smýšlejících. Radost jí kazí snad jen Egon Goldmann, alter ego autora a zároveň rušivý element celkové idyly i demagogické uniformity.
Vedle toho se vynořuje tajemná žena Běta, přicházející do hraničního pásma. Hodlá tam nalézt tajný internační tábor a v něm svého snoubence (v jakémsi panoptiku voskových figurín, kde stojí Magor, Mejla či opilý pan Pánek). Chce mu být nablízku, ale místo toho se ztrácí, procházejíc tajemnou krajinou s rozpadajícím se zámkem, nachází jen překážky, stíny a přeludy. Postupně pozbývá nejen naději, ale i zdravý rozum. Po marném, do surrealistických kulis zahaleném, pokusu o útěk se jaksi vytrácí, opisuje kruh, a když se vrací k výchozímu bodu, mizí pro okolní, nepřátelský i soucitný, svět. Pro Bětu je setkání se stínem autora (stařec B.) záchranným pásem. Máša nachází jediný kaz na bezchybném celku. Oproti tomu se Běta v moři kazů drží osamělé bójky.
Máša a Běta stojí proti sobě jako příslušnice odlišných, nepřátelských vrstev. Kdyby se spolu setkaly, neměly by si co říci, zřejmě by jedna druhou pokládala za hloupou a hodnou pohrdání. Jedna v síle davového odosobněného přisluhování, druhá jako solitér marného boje. Možná, že právě tím zamýšlel autor nechat vyniknout protikladnost skrývanou v člověku. Pokud by Máša a Běta byly jen pozice jediné osobnosti, vycházející ze slepé masovosti do osamělosti deziluze, dostane celá dilogie nový rozměr a vzájemné propojení jasnější konturu. A utor tuto představu podporuje tím, že do textů „všívá“ evidentní šev vlastního prozření, vývojovou sinusoidu od nadšení k vystřízlivění a rezignaci. Právě proto, že sám autor podobnou cestou prošel, je předpokládatelné, že jako filosoficky uvažující spisovatel vše zakódoval do zdánlivě kontrastní nesmiřitelnosti.
Z tohoto úhlu se většina okolností téměř hegeliánsky převrací ve vlastní negaci. Máša nachází soudružské souznění, které je blábolivou ideologií, Běta kafkovské ptydepe nesmyslných požadavků, které je nakonec jediným záchytným bodem reality. Máša je uzavřená do své ulity jako předobraz každé zaslepenosti, a také Běta svou nadčasovou otevřeností pojme totalitu kterékoliv epochy. Zatímco Máša je plochá rovina, Běta se noří do hloubky. Průnik je ale v jediném bodě zaslepenosti a marnosti vzpoury. Běta se celou dobu bouří, aby se nakonec nechala unášet, Máša plyne s proudem, ale kolem ní stejně neodbytně krouží možnost poznání.
Jak bylo řečeno na začátku, Máša a Běta jsou texty kontrastní. Bondyho dilogie je nakonec dialogem o zmarnění a prázdnotě nadějí. Podpořený faktem, že dílo vzniklo v normalizačních sedmdesátých letech dvacátého století. Třídní protikladností hlavních hrdinek se odráží ve stylu i náladě. Mášino rozšafně poklidné, rozvláčně nudné vyprávění, jehož obsah je jednoduchý, stručný a prázdný (život poblouzněné tramvajačky), je tupou horizontálou oproti Bětině kadencí událostí, zauzlenosti i vnitřní bouří a násilně zklidňovanou hladinou, z níž se prolamují symboly, lamentace k Bohu i vrstevnatost interpretace. Obě novely Egona Bondyho jsou do extrému vyostřené jako póly, které mohou existovat v rozděleném, rozdílném společenství.

Milena M. Marešová, ČRo Vltava