Ve vzpomínkové próze, jež dostala název Pro Doru..., chtěl MUDr. Vlastimil Čermák (nar. 1921) vylíčit svůj nelehký život. Uspěl jen zčásti.
Memoárovou literaturu máme rádi. Chceme se přece dozvědět, co se „skutečně stalo“ – zvlášť když to prožila známá nebo aspoň zajímavá osobnost. Občas zveřejní svoje paměti také lidé, kteří se v médiích neobjevují ani jim nejde o slávu. K takovému rozhodnutí je může vést přirozená touha zaznamenat vlastní osud, méně nebo více tragický, ale také potřeba „oslovit následující generace“.
Lékař Vlastimil Čermák kromě toho chtěl ve své knize Pro Doru... vyjádřit i poděkování lidem, s nimiž mu bylo dopřáno se setkat a kteří jeho život obohatili lidsky i pracovně.

Berlínská láska z „totálního nasazení“
Název Čermákových vzpomínek přitom ukazuje na nejdůležitějšího člověka v jeho životě. S Němkou Dorou Herdemertenovou se autor seznámil v roce 1942, když pracoval jako „totálně nasazený“ v Berlíně. Na konci války se milenci sice rozešli, ale jejich vztah neskončil.
MUDr. Čermák začal po návratu do Prahy studovat vytouženou medicínu, stal se po zdárném dokončení studia plicním specialistou, oženil se s kolegyní a měl s ní dvě dcery. V roce 1969 se s rodinou rozhodl pro azyl v tehdejším západním Německu, kde úspěšně pokračoval ve svém povolání. Se ženou, která mu kdysi v říši zachránila život, se tam čas od času vídal až do její smrti v únoru 2001...
Strohé shrnutí Čermákova života samozřejmě nic nevypovídá o mimořádné době, tříbení charakterů, o velkých citech, nešťastných rozhodnutích i nesnesitelném trápení, jež autor za svůj dlouhý život zažil. Jiná věc je, že písemný záznam jeho vzpomínek bude čtenář posuzovat také a především jako literární dílo, u něhož očekává jisté kvality – stylistické a jazykové. Je mnoho lékařů, kteří se vedle svého povolání věnují literatuře. Čermák psal řadu let články pro různá periodika. Jenže občasná publicistika a autobiografická kniha nejsou totéž. Záměr napsat „příběh českého lékaře“ se mu bohužel podařilo naplnit jen zčásti.
Nepomohla ani stylizace do třetí osoby: „Vlastimil, jenž neměl žádný pevný milostný poměr, a v důsledku toho ani uspokojivý hormonální režim (...) o málo mladší lékařka, jež ho poznala ze společných výletů do hor a pojala úmysl získat jej pro sebe (...) Prožil trauma, jež by se dalo nazvat popravou vlastní osobnosti.“ A  tak podobně.

Bez nadhledu, odstupu i humoru
Výslednému textu Vlastimila Čermáka schází nadhled, odstup, ale třeba také humor, který přece může doprovázet i nejtěžší chvíle. Všechno se tady podřizuje věcnému a zevrubnému výčtu kdy – kde – kdo co. Autor pečlivě sestavil svou osobní „anamnézu“ – ale opravdu živý příběh Vlastimila a Dory se z ní nějak vytratil.

Dana Packová, Lidové noviny, 29. 7. 2004, Hodnocení: * *

Třiaosmdesátiletý lékař Vlastimil Čermák se ve vzpomínkách ohlíží za druhou půlkou dvacátého století. Za druhé války byl totálně nasazen v Německu, do kterého po roce 1968 emigroval. Pro sepsání memoárů zvolil nezvykle třetí osobu. „Celým životním příběhem prolíná významný motiv tzv. zakázané lásky mezi českým mladíkem a Němkou Dorou, vzplanuvší uprostřed nejtěžších válečných let a doznívající v následných desetiletích v podivuhodných peripetiích setkání, rozchodů a resentimentů," píše v anotaci nakladatelství Akropolis.

jhv, Nedělní svět, 11. 7. 2004, s. 41

MF Dnes, 3. 7. 2004, s. 14