Josef Koutecký: Zůstal jsem klukem (Rozhovor s V. Sailerovou),
Karolinské koncerty s Kocianovým kvartetem,
Vodníček Buližníček
O profesoru Josefu Kouteckém (1930) je možné, a to bez nejmenšího stínu servilnosti, hovořit jako o „renesanční osobnosti“. I když jemu by bylo zřejmě milejší označení „osobnost pozdního manýrismu“. To pro sympatii k císaři Rudolfovi II. Také lze ve vztahu k zakladateli medicínského oboru dětské onkologie v Čechách mluvit o einsteinovské kombinaci vědy a umění. O ní se on sám zmiňuje v rozhovoru, jenž vedla Veronika Sailerová a který pod názvem Zůstal jsem klukem vydalo nakladatelství Akropolis jako úvodní svazek edice Osobnost. A konečně, pro plnost označování, sám profesor Koutecký o sobě říká, že je „profesionál v medicíně a pokorný vyznavač a konzument umění“.
Vyprávění Josefa Kouteckého postupuje v jednoznačných životopisných celcích: dětství, studium, rodina, práce, zájmy. Naštěstí bohatství osobnosti i v takto strohém a obvyklém plánu dokáže rozehrát zajímavé tóny a barvité variace. Ovšem celek je nejen výpovědí o paměti lékaře, milovníka umění a pozorovatele života. V obecnějším smyslu lze vypozorovat dobové konotace a determinace. Josef Koutecký patří k osobnostem, pro něž jsou klíčovými pojmy principy, hodnoty, kultura a vzdělanost. Vzpomínky z dětství, ale především z mládí a počínající medicínské kariéry nepřipomínají ani tak temno 50. let 20. století, ze všeho probleskuje spolehlivý postoj, ukotvený v hodnotách tzv. předválečných, myšleno prvorepublikových. Do tohoto rozměru se vejde i vyznání: jednak Praze, která se stala podstatnou pro celý Kouteckého život, jednak umění v klasických podobách, kterého je neodmyslitelně potřeba i bližním – také ti jsou životodárnou oporou: „Muž, který miluje ženu, zemi, své město, krásu a svou práci, skutečně prožívá výjimečné štěstí.“
Opěrné body života Josefa Kouteckého vyvěrají z téměř dokonale rozvržených trichotomií: Píle, pracovitost, vytrvalost “ tělesná houževnatost i psychická odolnost, zručnost “ bystrý úsudek, uměřená rozvaha, svědomitost “ pečlivost, odvaha k pravdě, obětavost “ víra v obor a zanícení pro něj, touha po poznání – jistota, důvěra, možnost spolehnout se – shoda, souznění, harmonie atd. Tak je pokryta mapa života, jednoznačně, ne jednorozměrně, spolehlivě, ne stroze, důvěryhodně, ne nudně. Vyprávění jako by čtenáře nořilo po zpětné lince času kamsi k představám o pohodovém 19. století. A je-li někdo takového duchovního rozměru ještě v současnosti, zaslouží si jednoznačný obdiv a respekt. I když s postranním povzdechem, neboť zřejmě jde o vymírající druh. Profesor Koutecký reprezentuje charakter individuality, jež v dobách, které se nazývají přelomové, ztělesňuje hodnoty minulosti: kvalitní, obdivuhodné, ale ne již většinové a obecně vyžadované.
Typicky, tak jako lidé, kteří se ve svém životním povolání věnují příliš vážným záležitostem, když už se Koutecký dostane k radostem života, líčí je v barvách jednoduchých, základních, srozumitelných. Na straně sympatie je vše klasické, vyznačující se řádem a kvalitou. Na straně opačné, která však není vyhraněně pohrdaná, jen skepticky přehlížená, je vše postmoderní, chaotické a pofiderně pomíjivé.
Doplňkem k úplnosti výrazného a jedinečného charakteru nejen excelentní a světově uznávané kapacity medicínského oboru, ale též vypravěče a znalce uměnověd, mohou být dvě publikace, jejichž obsah byl nejdříve prosloven a později zaznamenán.
Nakladateltví Akropolis vydalo loni druhý svazek celku nazvaného Krásná setkání (první, pod názvem Vernisáže, vydalo v témž roce nakladatelství Galén). Jedná se o soubor promluv Josefa Kouteckého před „dnes již tradičními koncerty “, které se konaly v budově Karolina: Karolinské koncerty s Kocianovým kvartetem (doplněné o CD s nahrávkou dvou smyčcových kvartet Antonína Dvořáka). Radost, s níž je zde hovořeno nejen o hudbě, ale také o tradicích, umělcích všech oborů, historii i poezii, je citelná a strhující.
Druhou, i když ne odbornou publikací je pohádkový příběh o dobráckém vodnickém synkovi. Vodníček Buližníček (s ilustracemi Mariny Richterové vydalo nakladatelství Brio), který se narodí ve spořádané rodině, pomáhá a učí se, sem tam klukovsky pozlobí, ale vždy vše dobře dopadne. Nakonec dostane výborné místo v Praze, kde se osvědčí a v přátelském okruhu bodrých sousedů „od vody“ obstarává poklidnou, čistou a stříbropěnnou Vltavu. Jediný škraloupek má ten, že si nenašel nevěstu. Opět čteme láskyplné vyznání řece, městu, přírodě. Pohádková podstata zůstává zachována, dobro vítězí, zloději jsou dopadeni a zavřeni pod zámek “ primární je ochrana čistoty a pravdy.
Pokud bychom zkusili přirovnat profesora Josefa Kouteckého, tak jak „vystupuje“ z vlastních slov, vzpomínek a kriterií, k nějaké literární postavě, pak by šlo jednoznačně o výběr ze škály figur kladných, příkladných a sympatických. Dětství jak z Káji Maříka, který také „trochu zlobil“, mládenecký věk s Mirkem Dušínem a Woodcraftem E. T. Setona. Studia jak z Filosofské historie. A dospělost? Snad F. L. Věk recitující verše Jaroslava Seiferta. Bylo by jistě možné pokračovat. Ale mohlo by se také zdát, že je to pokus o zlehčení. Podobné osobnosti, „zajištěné“ svým profesním kreditem, který zvyšují obecným rozhledem, korektním postojem i příkladným elegantním vystupováním, však není možné napadat, pouze respektovat a ctít. Vše jen v dobrém, neboť jde skutečně o typ osobnosti komplexní, pozitivní v pravém slova smyslu. Což v době vlády bulváru, skandalizace a negativní reklamy je možná příznakem odcházející doby, ale především důkazem, že ta nastávající není samozřejmě lepší.

Milena M. Marešová, Portál české literatury, únor 2006