Literární diář
Nakladatelství A kropolis připravilo nové vydání až posmrtně vydané básnické sbírky A co? Františka Halase (1901–1949). První knižní edice čtrnácti básní, které byly v letech 1946 až 1949 otištěny časopisecky, byla umožněna až v roce 1957 v Krajském nakladatelství v Brně péčí Ludvíka Kundery. Ten je rovněž autorem doslovu k nynější reedici. Vedle eliptičnosti jazyka zmiňuje v souvislosti s Halasovou poezií rovněž termín brachylogie: „To znamená ,říci minimem slov co nejvíce', ,maximum obsahu s nejmenším počtem slov'.“
Je mimořádným zážitkem moci znovu procházet Halasovým „loučením s poezií“. Třeba slokou v básni Dolores: „Slova/ Souloživá Těkavá/ Samolibá Stonavá/ Paličatá Sirotčí/ Zárodečná Kočičí/ Nedomrlá Troufalá/ Jsou“ nebo vynikající Celou podzimkovou. Knihu pak uzavírá báseň A co básník, alespoň několik úryvků: „Ani k donošení/ ani k uhlídání/ to nen í// Hledaje příkaz sluchu nehledám/ a dech nabíraje/ dech jen nabírám... Co zvedám zaviní čísi pád/ co upouštím bude mu vzlétnutím... Byl čas přišitých hvězd/ Mařenek zmařených/ rozkopaných dětí... Slušno prý si zpíva t/ Atom / co na tom / Bikini dají do šlágrů / neutopitelné husy to zakejhají / do cinkotu metálů // Kručí to ve mně děsem / a nic není po ruce“.
Halasovy verše však nejsou jakýmsi apartním básněním o poezii, naopak dotýkají se toho základního v lidském životě. A nejsou ani nijak dobově omezeným prohlédnutím. Vždyť kam jsme ušli, když Halasovy verše stále zní trefně, když i dnes „neutopitelné husy to zakejhají / do cinkotu metálů“? Nebo že by šlo z jejich strany pouze o nechuť k zprofanovanému slovu pokrok?

Ondřej Horák, Lidové noviny 8. 6. 2006

František Halas: A co?
Poslední Halasovy básně vznikaly v letech 1946–1949. Z nich vzešla smamostatná sbírka, která mohla vyjít poprvé až v době prvního „tání“ v roce 1957. Nyní péčí Víta Penkaly vychází kompletně podruhé tato sbírka, s pronikavým a osvětlujícím doslovem Ludvíka Kundery. Jsou tu verše ze závěrečného Halasova tvůrčího vzmachu, plné tajemných nápovědí i varování, verše přeplněné úzkostí i konkrétním strachem („Rozumím čím dál míň“; „černě z věže halasí“; „Té samoty“; „bez konce huby jsou“; „Nechci být masem vzduchu okolo“). Lidé „dělají jako by se nebáli“, nemyslí na smrt, jen se cpou a rozdávají si tituly. Panuje všeobecné zapomnění na to, co je hlavní, k čemu se lze existenciálně přibližovat jen v samotě a co lze nazvat třeba „duchem země“ nebo bytím, jehož hlas je však nutno zaslechnout, mít pro to otevřené oči a uši: „Já pro Hlas jsem / pro uši neucpané“. V jiných básních je několik vzpomínek na lásku, na „milostnou práci štěpné tmy / strašné svlékání“; ta láska byla pyšná a “slídivá“, se zdviženým nosem. A odtud mohlo však jako z inspirovaného srdce vzejít veršování a vposledku „něco vyššího zachtělo se psát“. Vytržení z poezie přináší vrcholné zážitky svobody psaní, kdy píšeme „tygra i s beránkem“, kdy tudíž bereme tvrdost a propast života spolu s čistým a světelným rozjímáním a čekáním, „až svedu / sám sebe psát // nešťastně šťasten“.

Jiří Olšovský, Týdeník A2, červenec 2006