Čtenář knihy Oldřicha Knitla Český sen nebude věřit svým očím: celé čtyři pětiny knížky, zachycující dění v Československu v roce 1938, bude mít pocit, že čte práci o událostech, které se před Mnichovem skutečně staly. Hitler běsní, Chamberlain ustupuje, Beneš se snaží nalézt přijatelné řešení. Jakmile však události dospějí do 30. září 1938, tedy dne, kdy pražská vláda přijala velmocenský diktát, začnou se dít věci. Plukovník Emanuel Moravec, známý z dějin v jiných souvislostech, zatkne prezidenta Beneše a odvede ho v klepetech. Další vysoký armádní činitel, generál Lev Prchala, vyzve k ozbrojené obraně země. Válka Čechů s Němci na život a na smrt, onen „sen“, který se od roku 1938 nepřestává v českých myslích tu a tam vracet, začíná. Na věčnou otázku novodobých českých dějin, jestli jsme se měli místo kapitulace bránit, odpovídá Knitl ve svém románu-eseji tím, že danou hypotézu zobrazí. Českému čtenáři se tak po nedávném románu Josefa Nesvadby Peklo Beneš dostává do rukou další text z alternativní historie, který neskrývá vyšší než běžné ambice.

Sci-fi? Historiografie...
Uvažování v dějinných alternativách bylo donedávna vyhrazeno spekulativním žánrům, hlavně science fiction. Seriózní historiografie se měla zabývat jen tím, „co se skutečně stalo“, a myšlení v hypotézách mělo být vyhrazeno mistrům fikce, jakým je třeba Ray Bradbury. Ten ve své povídce Burácení hromu už před lety dospěl k závěru, že i ta nejnepatrnější příčina může mít v dějinách nesmírné následky: zašlápnutí motýla kdesi v pravěku způsobí, že celá naše současnost, počínaje pravopisem a konče situací na politické scéně, vypadá úplně jinak.

Pryč s determinismem
Pokud se dnešní historická věda začíná zajímat o promýšlení dějin v alternativách, není to způsobeno její rezignací na kritické myšlení, ale právě naopak – citlivějším zacházením s ním. Mluvčí alternativní historie v anglosaském světě, oxfordský profesor Niall Ferguson, známý i u nás prostřednictvím překladů knih Virtuální dějiny nebo Nešťastná válka, odmítá deterministické pojetí dějin známé z 19. a 20. století. Podle deterministů, mezi kterými vynikali marxisté, se dějiny řídí objektivními zákony, na něž jedinec nemá vliv. Všechno směřuje buď k pokroku, nebo zkáze (podle toho, nakolik jsme optimisty), směřuje tam však bez ohledu na vůli člověka. Skutečnost je však jiná, dokazuje Ferguson. Až bude jednou někdo psát dějiny prvních desetiletí 21. století, bude se mu možná dodatečně vývoj opět jevit jako „logický“ a jedině možný, takový pohled však odporuje tomu, co sami dnes prožíváme. Kdyby byly dějiny skutečně kauzální, dokázali bychom bez problémů odhadnout, co zažijeme zítra. Ve skutečnosti má však naše budoucnost množství variant.

Tvar dneška tvoří i zavrhnuté možnosti
A právě tyto varianty, všechny naše představy o budoucnosti, tvoří skutečné dějiny, vyvozuje Ferguson. Jsme utkáni ze všech možností, které existují. Vyhrají zápas mezi světovými demokraciemi a islámskými teroristy ti, či oni? Nevíme – ale kdo jednou napíše „historii“ jen z hlediska konečných vítězů, ten o situaci roku 2004 neřekne plnou pravdu: ta se totiž skládala z prožitku různých možností, které se nabízely.

Mnichovská zrada, mnichovský boj?
Alternativní historie tedy, ať už má románovou podobu (jako v knihách Oldřicha Knitla či Josefa Nesvadby), nebo formu vědecké publikace (jako u Fergusona), je něčím víc než jenom duchaplným myšlenkovým cvičením. Ilustruje sestup v myšlení o dějinách od abstraktních (a nelidských) zákonů, které stejně neplatily, blíž k lidem. Přiznává člověku důležitou úlohu opravdového hybatele dějin, v každém okamžiku. Dá se to vykládat různě, vcelku však jde o styl myšlení blízký těm, kteří jsou zvyklí aktivně jednat. „Abychom pochopili, jak něčemu opravdu bylo, potřebujeme vědět, k čemu sice ve skutečnosti nedošlo, k čemu však podle mínění současníků mohlo dojít,“ praví se ve Fergusonově knize Virtuální dějiny. K tomu, aby takový alternativní obraz fungoval, je nutné vyjít z co nejúplnějších znalostí o dané době. Je-li autor zkušený a ví, jakým způsobem se utvářejí dějinné procesy, připomíná pak taková výroba alternativních dějin laboratorní experiment. Je jen dobré nevzdálit se při modelování alternativ moc od okamžiku „změny“ – riziko, že fantazie zvítězí nad pravděpodobností, se vzdáleností roste. Protože Mnichov patří v českých dějinách k tradičním traumatickým okamžikům, není asi divu, že se pozornost českých alternativních autorů zatím soustředí právě na něj. Josef Nesvadba v Peklu Beneš rozvinul hypotézu, co by následovalo, kdyby se Čechoslováci ještě před anšlusem spojili s Rakouskem a zaujali vůči Hitlerovi realističtější postoj: země by možná zůstala ušetřena války a po čase by se mohla stát ekonomickým trojským koněm Evropy. Oldřich Knitl zas do důsledku rozvíjí, jak by vypadala válka s Hitlerem. Srážky by trvaly šest týdnů a během nich by země byla zpustošena, Praha zničena, obyvatelstvo zdecimováno. Západ ani Sovětský svaz by nepřišly na pomoc a světové válce by se nezabránilo: začala by jen o rok později, místo šesti by trvala osm let a Československu by přinesla větší útrapy než protektorát. Knitl však naznačuje, že celkový „efekt“ by přesto nebyl špatný. Obyvatelstvo by si hrdinným odporem získalo respekt demokratického světa – a především by nalezlo sebedůvěru, která by se mu hodila po roce 1945, až by se do středu Evropy začal tlačit Stalin. Země přijme Marshallův plán, Gottwald a spol. nedostanou šanci. „Nejúčinnější látkou proti sovětizaci byla trpká zkušenost z října osmatřicátého,“ píše Knitl. Prožité hrdinství dokonce zpevnilo také do té doby rozporuplné vztahy mezi Čechy a Slováky. Skutečnost, že se národ nevzdal a bojoval, vytvořila jeho charakter. (Oldřich Knitl: Český sen. A kropolis 2004, 302 strany, 249 Kč.)

Alternativních českých dějin přibude Skutečnou smršť alternativních příběhů z českých dějin přinese kniha s názvem Co kdyby to dopadlo jinak, kterou na podzim chystá k vydání nakladatelství Dokořán (vydává i knihy Nialla Fergusona). Autory esejů vztažených k mezníkům české historie jsou známí historici. Petr Čornej se zamýšlí nad tím, zda jediným možným důsledkem bitvy na Bílé hoře byla rekatolizace země. Vít Vlnas píše o tom, co by následovalo, kdyby Turci v roce 1683 dobyli Vídeň a rozšířili své panství do Čech a na Moravu. Zdeněk Kárník rozebírá, jak by vypadala situace, kdyby se Rakousko-Uhersko v roce 1918 nerozpadlo. Jindřich Dejmek popisuje „jiný“ vývoj po Mnichovu. Jan P. Kučera píše, co by následovalo, pokud by se neuskutečnil masový odsun Němců. V dalších kapitolách se hovoří o tom, jak jinak mohl vypadat český rok 1948 (kdyby se neuskutečnil komunistický puč), 1968 (bez sovětské invaze) a 1989 (pokud by došlo k domácí variantě perestrojky).

Pavel Kosatík, Hospodářské noviny 2. 6. 2004

jhv, Nedělní svět 23. 5. 2004