Editor a čtenář
(Nad šesti svazky Spisů Františka Langera)

V roce 2000 vyšly první tři knihy Spisů Františka Langera, v létě 2001 k nim přibyla čtvrtá. Další dvě, s vročením 2001, se v knihkupectvích objevily v letošním roce. Je to vůbec první pokus – třicet pět let po Langerově smrti – vydat souborně práce tohoto prozaika, dramatika, esejisty a kritika (1888–1965). Autor, který bývá řazen mezi příslušníky tzv. čapkovské generace, debutoval v roce 1907 a jeho dílo je rozsáhlé a tematicky i žánrově různorodé. Vydavatelé rozvrhli spisy do patnácti svazků – šest z nich shrnuje Langerovu prozaickou tvorbu (včetně vzpomínek Byli a bylo), pět přináší divadelní a loutkové hry, tři představují publicistiku a kritiky a poslední je věnován korespondenci. Vydávání spisů zaštiťuje Nadační fond Františka Langera, který spolupracuje s několika nakladatelstvími (Akropolis, Divadelní ústav a Kvarta). Projekt rozdělený nejen mezi různé nakladatele, ale dosud také mezi šest editorů, sjednocuje Vladimír Justl, který je pod všemi vydanými knihami podepsán jako odpovědný redaktor.
Povídky I (sv. 1) edičně připravila Marie Havránková a vyšly v nakladatelství Kvarta, Hry I (sv. 6) uspořádala Milena Masáková a vydal je Divadelní ústav, editorem Tvorby z exilu (sv. 11), která vyšla v nakladatelství Akropolis, byl Jiří Holý. Román Zázrak v rodině (sv. 3), vydaný s ročním odstupem, připravila pro Kvartu Jana Papcunová. S letošními svazky přibyly k dosavadním vydavatelům Langerova díla dvě další editorky: Hry II k vydání připravila Barbara Mazáčová (Divadelní ústav, sv. 7), a Prostor díla, výbor z Langerových textů o literatuře, divadle, filmu a kulturním dění vůbec, uspořádala Milena Vojtková (Akropolis, 2001, sv. 13). Každou knihu doprovází Ediční doslov (toto slovní spojení by si přitom zasloužilo uvozovky). Zmíněným textům – a také edičním přístupům, které zrcadlí – se budu věnovat v následujících řádcích.
Milena Masáková ve své poznámce jako jediná z editorů tří prvních svazků odkazuje na „zásady přijaté pro vydávání Spisů Františka Langera" (asi ne náhodou zmiňuje po ní tyto zásady už jen B. Mazáčová). Činí tak sice jen v souvislosti s pravopisnými a textologickými zásahy do podoby textů, ale přesto můžeme předpokládat, že existují nějaká společná pravidla pro přípravu celých Spisů, na nichž se editoři domluvili a jež při své práci v zásadě dodržují – protože jde o projekt připravovaný pod jednotnou hlavičkou Spisů, je těžké si představit, že by se dohoda týkala jen pravopisných úprav a textových emendací a stranou by zůstala struktura edičního aparátu. Při čtení Edičních doslovů, kterými vydavatelé jednotlivé svazky doprovodili, se však vnucuje dojem, že každý z nich postupoval vlastní cestou.
Do Her I je zařazeno pět děl, která vznikala v různé době: první, Svatý Václav, pochází z roku 1912, poslední, Bronzovou rapsodii, psal Langer v průběhu padesátých let. Proč a na jakém základě bylo zvoleno toto nechronologické řazení dramat (obdobně mají být komponovány i Hry II – Hry IV),1 se z textu editorky nedozvídáme – je však zřejmě uplatněno hledisko tematické, všechny sem zařazené hry zpracovávají historickou látku. Ediční doslov je rozčleněn do oddílů podle jednotlivých dramat a přináší o nich podrobné informace včetně základního popisu jejich struktury, data a místa premiéry, jmen režiséra a herců, dat dalších nastudování a stručného shrnutí ohlasů. (Nejspíš vzhledem ke své relativní délce je text M. Masákové na rozdíl od dalších doslovů vysazen menším písmem.) Následují údaje o tom, zda se dochoval rukopis (strojopis), o časopiseckých otiscích (i když například u Jízdní hlídky je uveden pouze název periodika a rok), knižních vydáních a překladech a o tom, dostalo-li se té které knize zvláštní grafické úpravy nebo je-li ilustrovaná. Editorka pak zaznamenává bez dalších detailů, tj. bez výčtu nebo charakteristiky změn, zda se od sebe jednotlivá vydání liší, a označuje text, který zvolila jako výchozí. Konec každého oddílu je věnován soupisu pravopisných úprav a emendací.
Nad touto ediční poznámkou, respektive nad edičním postupem, lze vyslovit jisté dílčí otázky – například proč není přehled dobových ohlasů rozsáhlejší či jestli by nestálo za to ukázat alespoň ve zkratce, jaké změny Langer ve svých dramatech prováděl – a diskutovat o některých pravopisných úpravách (odstraňování koncovky -ti z infinitivů a rušení tvaru jest ve hře Vítězové).2 Přesto si na jejím základě případný zájemce může udělat obrázek o tom, jaké texty a v jaké úpravě se mu dostávají do rukou.3
Tvorba z exilu přináší prozaické i publicistické práce, které vznikaly v letech 1939–1945, kdy František Langer žil nejprve ve Francii a poté ve Velké Británii, a vzpomínku Za války, jež vyšla v roce 1965. Svazek je rozdělen do tří oddílů: Povídky a eseje, BBC Londýn a Články a promluvy, a uvnitř každého z nich jsou texty řazeny chronologicky (knihu BBC Londýn, shrnující jeho rozhlasové hry a prózu Pražské děti a meč sv. Václava, přitom F. Langer vydal v roce 1947 v nakladatelství Fr. Borový). Jiří Holý však ve svém Edičním doslovu píše pouze o dvou oddílech: „Do úvodního oddílu zařazujeme díla knižně vydaná [...] a prózy, které se zachovaly v autorově pozůstalosti. Další texty, tj. exilové články a promluvy, následují v druhém oddílu." O tom, jak při sestavování knihy z tak rozdílných textů postupoval, neříká editor nic.4
J. Holý se rozhodl, že do svazku nezařadí „články a texty drobné či jen příležitostné" (celkem je jich 29), a uvádí jejich výčet a bibliografické údaje (podle Bibliografie F. Langera sestavené Jiřím Brabcem).5 Protože pro Spisy F. Langera se nepočítá se svazkem paralipomen, tedy právě drobnějších textů nebo jejich fragmentů, čtenář bude mít těžko možnost se s nimi seznámit – byly totiž vesměs otištěny ve válečných exilových periodikách a sbornících, které jsou i pro odborníka obtížně přístupné. Takový postup mj. znamená, že někdy v budoucnu bude třeba vydat další, tentokrát úplný soubor Langerovy exilové tvorby. Je škoda, že příležitost zpřítomnit celé spisovatelovo dílo tak zůstala nevyužita.
V úvodu Edičního doslovu informuje editor o tom, jaké texty z těch, o kterých Langer píše ve své vzpomínce Za války, se nepodařilo objevit a že próza Děti a dýka, jež vznikla během války (přesné datum ani to, zda byla tehdy publikovaná, není uvedeno), bude otištěna v jiném svazku. Poté následují již zmiňované bibliografické údaje nezařazených prací. Součástí soupisu textů, které tvoří obsah svazku, je rozšířený bibliografický zápis (oproti bibliografickým záznamům u prací do svazku nezařazených v něm bohužel chybí odkazy na stránky a čísla časopisů). Na konec je připojena informace o textologických a pravopisných zásazích; ty „se řídí stejnými principy vydávání novočeské literatury, které v současnosti uplatňuje Česká knižnice". Srovnáme-li výčet zásahů s úpravami Mileny Masákové, zdá se, že v tomto ohledu se zásady pro vydávání Spisů F. Langera skutečně shodují s těmi, které si vytyčili editoři České knižnice. Zmínka o této edici nás ale přivádí k otázce, proč se J. Holý inspiroval Českou knižnicí jen ve věci „textové přípravy". Jakkoli je úroveň edičního doprovodu jednotlivých svazků knižnice rozkolísaná a nejednotná, přece jen (viz např. Červenkova Máchu nebo Otrubova Šrámka) může sloužit jako jistý vzor toho, co by měl ediční aparát obsahovat: informace o jednotlivých vydáních, o výchozím textu (a důvodu, proč byl vybrán), komentář a vysvětlivky (ty jsou v Tvorbě z exilu minimální) a základní literárněhistorická fakta včetně dobového ohlasu (ten J. Holý shrnul větou „Svou činnost v těchto letech charakterizoval nejlépe sám autor ve vzpomínce nazvané Za války, která byla napsána v srpnu 1964 a kterou otiskujeme v závěru našeho svazku").6
K České knižnici odkazuje ve stejných souvislostech také Marie Havránková, editorka Povídek I (svazek zahrnuje soubory Zlatá Venuše a Snílci a vrahové a prózu Mrtví chodí mezi námi), a rovněž nad jejím textem se lze ptát, proč jej nestrukturovala tak, jak o to usilují vydavatelé této ediční řady.
Z možností, které nabízí sousloví „ediční doslov" (tj. ediční poznámka, nebo doslov), zvolila M. Havránková žánr doslovu; nepíše se v něm (kromě rámcových biografických údajů) nic víc, než co je zřejmé už při prvním čtení povídek samých („V cyklu povídek Ruce opěvuje krásu ženské ruky"). Vlastním edičním údajům je pak věnován jeden odstavec, za kterým následují dvě stránky jazykových a textologických poznámek (včetně soupisu emendací). Konkrétními informacemi editorka šetří: kromě toho, že nepíše, pokolikáté oba soubory a próza ve Spisech vycházejí, neuvádí například bibliografické údaje k časopiseckým otiskům jednotlivých povídek (obě povídkové knihy se přitom částečně časově překrývají a datum prvního otisku každé povídky by ukázalo, jak autor postupoval při jejich sestavování) ani k jejich dalším publikacím (některé byly roku 1967 součástí výboru Snílci a vrahové atd.), nedozvíme se, zda z této doby existují povídky, které Langer ponechal stranou knižních vydání, a chybí jméno nakladatelství, v němž vyšel roku 1910 soubor povídek Zlatá Venuše.
Ve výkladových pasážích jsou zase nepřesnosti, zmatečné údaje a stylistické neobratnosti – za všechny hned první věta, že tento svazek „zahrnuje především autorovu ranou prozaickou tvorbu do první světové války" (že ono „především" se vztahuje k próze z roku 1930, vyjde najevo až o dvě stránky později). Pro charakteristiku raných Langerových prací není myslím nejpodstatnější, že se „osobně stýkal i s F. Kafkou", užitečnější by možná byl třeba i stručný přehled dobové recepce (jedinou zmínku o ní představuje vedlejší věta v závorce, že Zlatou Venuši „kladně přijal i F. X. Šalda").7 Atd.
Editorka románu Zázrak v rodině Jana Papcunová měla při ediční přípravě k dispozici texty M. Masákové, J. Holého a M. Havránkové, nepřiklonila se však k řešení žádného z nich. Ve své ediční poznámce se strukturou a kvalitou a množstvím informací nejvíce blíží postupu Mileny Masákové: uvádí, že vydání ve Spisech je celkově třetí (a jako výchozí že bylo zvoleno vydání druhé), podrobnými bibliografickými údaji – včetně grafické úpravy – zachycuje první dvě vydání románu (poprvé vyšel roku 1929 v Činu, podruhé až roku 1971 v Melantrichu) a charakterizuje textové, převážně stylistické úpravy, které autor provedl pro první knižní vydání vzhledem k časopiseckému otisku a dále pro druhé vydání; rukopis s těmito opravami, jejž autor podle svědectví své ženy uzavřel v roce 1962, se však nezachoval. Nakonec editorka shrnuje povahu svých jazykových úprav a vypisuje emendace. Čtenář tak získává solidní přehled o vývoji jazykové podoby románu, o snaze autora přiblížit se hovorovosti, i když některé jeho zásahy naopak knižní styl jazyka posilovaly. Čeho se však textu Jany Papcunové nedostává – zvláště v porovnání s prací M. Masákové –, jsou údaje o recepci románu. Z editorčina popisu pak vybočují občasné hodnotící výrazy (srov. větu „Přestože druhá verze románu byla nakonec trochu zkrácena, lze za hlavní nedostatek díla považovat jeho přílišnou délku", která navíc implikuje, že „nedostatků" díla, byť vedlejších, je víc).
Přístup Mileny Vojtkové a Barbary Mazáčové k editorské práci se, podobně jako u Jany Papcunové, blíží tomu, jaký ukázala Milena Masáková v Hrách I. Milena Vojtková rozdělila v Prostoru díla Langerovy texty do oddílů podle oblasti, k níž se vztahují (divadlo, literatura, film, články o vlastní tvorbě), a u těch, které do svého výboru nezařadila, uvádí alespoň úplné bibliografické údaje (na rozdíl od Jiřího Holého), popřípadě informuje, v kterém svazku Langerových Spisů bude otištěn ten který text, jenž by svým tématem do 13. svazku patřil. Navíc je v tomto výboru otištěn Langerův text Pour le Tchécoslovaquie z roku 1939, jenž měl být součástí Tvorby z exilu, ale v době jejího vydání nebyl ještě dostupný.
V úvodu svého Edičního doslovu vysvětluje Barbara Mazáčová – na rozdíl od editorky Her I Mileny Masákové –, proč soubor Hry II obsahuje právě dramata Periferie, Andělé mezi námi, Dvaasedmdesátka a Jiskra v popelu: „[...] autoři koncepce vydávání Langerova díla do něj shrnuli ta dramata z konce dvacátých a třicátých let minulého století, v nichž se autor zabývá tématem viny, trestu a spravedlnosti [...] a doplnili je volně poválečnou nostalgickou veselohrou Jiskra v popelu." Na druhé straně právě v porovnání s typem a obsažností údajů, které ve Hrách I uvádí M. Masáková, v edičním aparátu ke Hrám II některé informace postrádáme: nejsou zde ani výčtem měst nebo let zmíněna další uvedení her po premiéře a o jejich ohlasu se editorka zmiňuje spíše výjimečně.8 Jinak však text B. Mazáčové podává přehled o variantách mezi jednotlivými knižními vydáními dramat, nechybí údaje o případných časopiseckých otiscích ani o hereckém obsazení a režii při premiérách. Pokud jde o jazykovou stránku her, přibližuje rovněž B. Mazáčová pravopis jednotlivých slov k jejich současné výslovnosti (k tomu srov. poznámku 2). Právě v případě dvou nejnovějších svazků Spisů F. Langera to pak například znamená, že M. Vojtková slovo bluza ponechává beze změny, kdežto B. Mazáčová ho opravuje na blůza...
Ediční doslov B. Mazáčové dává podobně, jako je tomu u J. Papcunové, prostor hodnotícím výrazům, které snad mají své místo v doslovu, ale ne v ediční poznámce („...Muži před oponou, postavě doplněné evidentně za účelem jejich proslovení", „Pomineme-li významem zcela zanedbatelné a počtem naprosto minimální změny několika replik ... pak se dvě knižní vydání od sebe prakticky neodlišují" – zdůraznila ZD). I tak se B. Mazáčová stejně jako M. Vojtková vyhnula úskalím, na nichž ztroskotal J. Holý a M. Havránková, a soudě podle edičních aparátů odvedly obě editorky solidní ediční práci. Marie Havránková ve svém textu píše, že její „úpravy odpovídají současným textologickým zásadám". Srovnání Edičních doslovů šesti svazků Spisů Františka Langera však ukazuje, že nic takového jako „současné textologické zásady", tj. více méně závazný soubor pravidel, jak edičně připravit beletristické nebo vědecké dílo, v dnešní době neexistuje (což je vzhledem k tomu, že každý vydávaný text vyžaduje specifický přístup, vlastně dobře). Ne tak dobré už je, že ani v rámci takového celku, jakým je edice sebraných spisů a jejž podtrhuje také jednotná grafická úprava (zde Zdeněk Ziegler), nepostupovali vydavatelé stejně. Je zřejmé, že šest různých editorů, kteří navíc připravují žánrově odlišné texty, nemůže napsat ediční poznámky, které by byly stylově i metodologicky identické, ale v případě Langerových spisů jde o disparátnost snad až příliš velikou.
Neposuzuji to, jak vydavatelé připravili Langerův text (tedy zda jej kolacionovali, srovnávali jednotlivá vydání apod.). Součástí jejich práce je však také příprava edičního aparátu, který o předchozí práci s textem informuje a završuje ji; svědčí o „důvěryhodnosti" přípravy textu. Z přítomných šesti svazků Spisů Františka Langera z tohoto hlediska obstojí Hry I Mileny Masákové, Zázrak v rodině Jany Papcunové, Hry II Barbara Mazáčová a Prostor díla Mileny Vojtkové.
Rozdílnost jednotlivých edičních poznámek ve stylu, struktuře a informační obsažnosti nutně vyvolává otázku, zda vůbec mají Spisy F. Langera nějakou jednotnou koncepci, a pokud ano, jakou. Řadu potíží působí již jednotný název „Ediční doslov" – nejspíš proto, že „ediční poznámka" a „doslov" jsou dva různé žánry. V případě Langerových Spisů došlo k tomu, že – zvláště u Povídek I a Tvorby z exilu, i když u každého jinak – nevznikl ani informativní komentář, ani zasvěcená a neotřelá interpretace. Výsledek působí dojmem zběžné nebo rychlé práce. V poslední době se stále častěji objevuje názor, že čtenář nepotřebuje podrobné a informativní ediční aparáty a že by jimi ani neměl být zatěžován. Naposledy se v tomto smyslu vyjádřil Jiří Holý (Česká literatura č. 3/2001), shodou okolností jeden z Langerových editorů, když se vyrovnával s výhradami vůči svému komentáři k trilogii Karla Čapka vydané v České knižnici. Kritika Petra Švece (v tomtéž čísle České literatury) se vztahovala k výkladové rovině komentáře – s otázkami, zda by kritickou edici měl doprovázet komentář nebo doslov a jaký je vlastně rozdíl mezi těmito žánry, sice autor svůj text začíná, dál se jim ale nevěnuje. J. Holý dal svému kritikovi v podstatě za pravdu a svou odpověď rozšířil o obecnější zamyšlení nad kritickým aparátem knih vydávaných Českou knižnicí. Použil přitom několikrát výraz „situovanost" – editorova i čtenářova. Podle Holého vede tato situovanost (na jedné straně „požadavky nakladatelství", na druhé „zájem čtenářů" a k tomu ještě vytíženost editorů a nedostatek času) editora k tomu, aby místo edičních a textologických poznámek a komentářů psal doslovy. Představa, že prodejnost knihy u nás zásadně ovlivňuje existence doprovodného aparátu, ať už je jakýkoli, je podivným alibismem. Tlakem nakladatelství a omezeným časem na přípravu textu by se snad dalo vysvětlit, proč je ediční aparát stručný a přináší jen ta nejpodstatnější fakta. Zvláštní je ale nevyslovený předpoklad, že napsat doslov je méně náročné než knihu edičně komentovat. Typ doslovu, ve kterém jeho autor resignuje na charakteristiku možných textových variant, přehled dobové recepce textu, odkaz k podstatným dosavadním interpretacím (jsou-li takové) apod., a zatím se soustředí na interpretaci „smyslu textu", ale přece nevzniká v důsledku finanční tísně. A i v omezeném čase je možné shromáždit alespoň základní fakta, namísto literárněhistoricky nedostatečně ukotvených a často nijak nových výkladů literárního textu. Nedostatek času a peněz tedy bezpochyby není ani příčinou nevyrovnanosti Edičních doslovů ke Spisům Františka Langera; i v devadesátých letech přece vyšla řada pečlivě připravených a příslušným edičním aparátem vybavených knih. Zdá se, že se jedná spíš o to, že v současné době neexistuje základní povědomí o textologickém řemesle, ale jde také – bohužel – o důsledek přirozené lidské tendence ulehčovat si práci. Častý argument obhajující „doslovující" komentáře zní, že je potřeba čtenáři čtivě přiblížit náročnou literaturu. Tomuto názoru – soudě podle řady nových edic skutečně stále rozšířenějšímu – však není těžké oponovat: který editor s jistotou ví, kdo vezme jím připravenou knihu do ruky a jaké informace v ní bude hledat?

1. Pátý (a v pořadí Spisů desátý) svazek her shrnuje jen hry loutkové.
2. Jakkoli mají tyto koncovky knižní zabarvení, jsou součástí textu tak, jak jej Langer napsal. Divadelní inscenace však zpravidla nekopíruje znění knižního vydání, a takovéto úpravy jazyka tedy může podle vlastního uvážení provést režisér nebo dramaturg.
3. Milena Masáková se podílí také na vydávání Spisů Karla Poláčka, byť „jen“ jako redaktorka. Vliv edičních zásad pro jejich přípravu – editorkami Poláčkových spisů jsou Zina Trochová, Milada Chlíbcová, Jarmila Víšková a Eva Strohsová – se v jejím přístupu k dramatům F. Langera projevuje. Spisy K. Poláčka náleží přitom k těm nemnoha projektům, které jsou kvalitně připraveny, tj. včetně edičního (stručného, ale promyšleného) doprovodu.
4. Úplně stranou ponechávám otázky, jaký vlastně byl jeho podíl na přípravě knihy, kdo rozhodoval o rozvržení svazku apod.
5. Bibliografie Františka Langera, která je k dispozici v několika exemplářích, jeden například v LA PNP, ale bohužel v rámci těchto spisů nevyjde (a uvažuje se vůbec o její publikaci?). Protože ne všichni editoři úplné bibliografické údaje uvádějí (popř. je zaznamenávají jen částečně), nebude je mít zájemce o Langerovo dílo k dispozici ani nadále.
6. Samostatným problémem jsou také informace o textových variantách: většina prací zahrnutých do tohoto svazku sice vychází knižně poprvé, ale tam, kde autor do textu už jednou publikovaného zasahoval, by jistě byla charakteristika povahy textových změn užitečná a zajímavá. V případě Pražských dětí a meče sv. Václava, které vyšly jak v knize BBC Londýn, tak v Pražských legendách (budou součástí 5. svazku spisů), se však editor spokojil s tím, že napsal: „v rámci Pražských legend bude otištěna poněkud odlišná verze“ (zdůraznila ZD).
7. Zmínka není doplněna bibliografickým údajem, a vypovídací hodnota této formulace (co to znamená, něco kladně přijmout?) se tedy blíží nule.
8. Například informuje o výhradách, které vyvolalo německé uvedení hry Periferie, pro něž autor změnil závěr, ale namísto bližších údajů o tom, kde jednotlivé kritiky vyšly, nebo třeba i citátů z nich, píše, že „mezi kritizujícími byli zastoupeni muži zvučných jmen“.

„Každé umění přestává být uměním, je-li zcela bezpečné“ František Langer: Prostor díla Praha, Akropolis 2001

Od poloviny devadesátých let jsme svědky, nadneseně řečeno, jakéhosi boomu literárněhistorického a editorského zájmu o dílo generace autorů okruhu Lidových novin. Chválabohu za něj, neboť s výjimkou Spisů Karla Čapka, které se podařilo v osmdesátých letech prosadit v tehdejším nakladatelství Československý spisovatel, nemělo za čtyřicet let vlády rudých vydávání děl těchto autorů na růžích ustláno.
Připomeňme, že před nedávnem byly dokončeny dvacetisvazkové spisy Karla Poláčka v Nakladatelství Franze Kafky, vydány dvě monografie o tomtéž autorovi, třetí poláčkovské sympozium v Rychnově nad Kněžnou v roce 1998 bylo věnováno přímo Lidovým novinám, o tři roky později se tam konferovalo o společnosti pátečníků. Bezprecedentním edičním počinem, který nemá v české textologické praxi obdoby, byl svazek Přijaté korespondence Karla Čapka, kterou v roce 2000 zahájilo Nakladatelství Lidové noviny (jak příznačné!) řadu Dopisy, deníky, dokumenty. Výtvarné i literární dílo Josefa Čapka se stalo rovněž předmětem monumentálního svazku z pera Jaroslava Slavíka a Jiřího Opelíka, Spisy J. Č. v nakladatelství Dauphin už sice byly ukončeny, ale o jejich kritičtější podobu se nadále usiluje.
A tak pomineme-li Eduarda Basse, který zůstává (alespoň prozatím) stranou zájmu, přichází na řadu osobnost Františka Langera, jehož životní osudy jsou ve dvou výrazných bodech odlišné od jeho literárních souputníků. Za první světové války prošel Langer zkušeností legionáře na východní frontě a účastnil se sibiřské anabáze, což je zachyceno v části jeho tvorby (prózy Železný vlk a Pes druhé roty, hra Jízdní hlídka). Z tohoto důvodu bývá někdy mylně Langerova tvorba veskrze označována za legionářskou. Druhým rozdílem je to, že se Langer jako jediný z generace dožil únorových událostí 1948, na jejichž základě musel odejít z československé armády, v které působil jako šéf zdravotnictva v hodnosti generála, byl umlčen a do smrti v roce 1965 žil v ústraní svého smíchovského bytu. Ještě na sklonku života se dokázal v nedokončených Malířských povídkách zastat u nás tehdy rozvíjejícího se abstraktního umění a vrátit se tak ke svým výtvarným počátkům, kdy redigoval Umělecký měsíčník a stýkal se s mnoha mladými malíři a sochaři.
Zásluhou dnes již zesnulé autorovy manželky Anny Ludmily byl zřízen Nadační fond F. L., jehož předseda Vladimír Justl zároveň vede ediční radu Langerových spisů (vedle toho také uspořádal v roce 2000 konferenci F. L. na prahu nového tisíciletí). Spisy Františka Langera, o které se vydavatelsky dělí Akropolis, Kvarta a Divadelní ústav, jsou proponovány na patnáct svazků, zatím jich vyšlo pět, a ukončeny by měly být v roce 2004. Z toho je zřejmé, že realizace zůstává pozadu za avizovaným plánem, podle něhož mají být každoročně vydávány tři svazky. V roce 2001 přibyl k třem předchozím svazkům v rámci Langerova díla ojedinělý román Zázrak v rodině (původně 1929) a především výbor statí o literatuře a kultuře nazvaný Prostor díla.
Vedle již vydané Tvorby z exilu tvoří tento svazek s pořadovým číslem spisů 13 jeden z nejvýznamnějších počinů, neboť shrnuje velmi těžko dostupné úvahy o umění publikované v různých periodikách v rozmezí šedesáti let, od konce prvního desetiletí předchozího století až do Langerovy smrti. Editorka Milena Vojtková rozdělila texty do pěti tematických celků řazených chronologicky, kterým je předeslána generační programové studie O novém umění publikovaná na pokračování v Lidových novinách v červnu a v červenci 1913. Stať je výrazným teoretickým prohlášením moderny a představuje pozoruhodný doplněk téměř souběžně vydaného Almanachu na rok 1914, do něhož Langer sám nepřispěl. Pro umění mladé (ergo své) generace shledává autor dva typické rysy, a sice otevřené a bezprostřední projevy duševního citu a důraz na formu, který byl umožněn systematickým očištěním od umění předchozího století a nalezením neutrální půdy. Po odumření náboženské víry, které je výsledkem 19. století, zůstává lidstvo ponecháno napospas zoufalství nejistoty a klade si řadu otázek po své existenci. Jedinečným posláním nového umění je snaha zodpovědět tyto otázky a konkrétní díla jsou pak takovými individuálními odpověďmi. Umělecké dílo musí být dokonalou syntézou intenzity a integrace, intenzity v citu, kterým se subjekt spojuje s objektem, a integrace reality jakožto jejího nekonečného zmocnění. V této souvislosti poněkud zamrzí, že byla opomenuta neméně výrazná studie Stav moderní literatury publikovaná současně v časopise Snaha, která byla jedním z příspěvků k tehdejší generační diskusi.
Následující kapitola Literaria obsahuje Langerovy recenze literárních děl a knižních podob dramat, které se možná přece jen daly zařadit do dalšího bloku Teatralia. Ten je dále strukturován na referáty jednotlivých divadelních představení a na obecnější úvahy o divadlu či konkrétních divadelních scénách. Z recenzí vystupuje především úcta k uměleckému dílu, která ovšem nebrání Langerovi zaujímat kritické soudy. Vysoko hodnotí Johnovy Večery na slamníku, považuje je za vrchol literárního zobrazení českého vojáka za světové války, který předčí veškerou legionářskou tvorbu. Langer doslova píše: „A když jsem si ji přečetl, tedy mi legionářský hřebínek notně spadl. Totiž - začala se mi legionářská literatura zdát slabá. Zdálo se mi, že nevykonala, co mohla.“
V nerozsáhlém souboru Kinematografia, v němž se Langer několika příspěvky věnuje počátkům filmu v českých zemích, zaujme přirovnání filmu k vynálezu knihtisku, které mají oba zásluhu na zmasovění umění a z toho plynoucího rozvinutí obrazotvornosti lidových zástupů.
Další soubor Varia tvoří různorodé, široce kulturní články, které svými důmyslnými a vtipnými postřehy připomenou některé sloupky Čapkovy nebo Poláčkovy. Ve věci ceny našich knih, která se zdá vždy vysoká, Langer konstatuje, že náklad českých knih byl a bude vždy nízký, neboť počet jeho potenciálních příjemců je mnohem nižší než u literatur velkých národů. V jiné stati Langer kritizuje přemíru budování pomníků, které již svou etymologií odkazují k tomu, aby si u nich člověk připomněl či zavzpomínal na významnou osobnost. Vzhledem k tomu, že většina kolemjdoucích stejně netuší, komu je pomník zasvěcen, stává se spíše symbolem piety, u něhož se neubráníme trapnému pocitu, že národ jej svému velikánovi vystavěl, jen protože jej nenapadlo nic jiného než vyjádřit věčnou vděčnost. Tato symbolika je ovšem znemožněna tím, že většina pomníků je vystavěna na rušných místech, čímž se pieta přirozeně míjí účinkem. Navíc pomníky jsou dle Langera výtvory uměleckého průmyslu, vznikají na zakázku a nemají valnou estetickou hodnotu.
Tento soubor je doplněn předmluvou k Pour la Tchécoslovaqie z roku 1939, která byla v době vydání příslušného svazku spisů Tvorby z exilu nedostupná, jak Vojtková uvádí v ediční poznámce. Předmluva psaná nedlouho po vypuknutí druhé světové války překvapuje již tehdy přesvědčením o zdárném ukončení bojů, přestože „celá [československá] země a všechen její lid je nyní rozepjat na nacistickém hákovém kříži jako na obrovském mučidle. Kdysi na prostém kříži ze dvou břeven býval ukřižován člověk. I Syn Člověka. Na hákovém kříži jsou teď ukřižovány celé národy.“
Poslední soubor O vlastní tvorbě charakterizuje skromnost a upřímnost více než příslovečná, s jakou Langer přistupuje k vlastnímu dílu, a také otevřenost, s jakou přiznává vlastní umělecký neúspěch. Na počátku šedesátých let vzpomněl autor také na svoje první veršované drama Svatý Václav (1912), jehož rukopis se dostal k dramaturgovi Národního divadla Otokaru Fischerovi a bylo rozhodnuto o jeho realizaci. I když hra neměla úspěch, je pozoruhodné, jak autor líčí tehdejší divadelní praxi, dnes naprosto nemyslitelnou, obzvláště na prknech zlaté kapličky. Drama bylo totiž provedeno bez jakýchkoliv sebemenších úprav, nikdo „se nepokoušel něco navrhovat, nějaké změny, ne zlovolně, ale z diskrétnosti, z úcty k mladému autorovi; odpovědnost za dramatickou část tehdy nesl si autor, nikdo jiný, byl tehdy plně respektován, i když mu bylo dvacet dva let jako mně.“
Langerův vertikální přístup k dílu vynikne nejlépe na dvou studiích věnovaných jevům z okraje dramatického a literárního umění. Obsáhlý článek Dramaturgie vrácených rukopisů z roku 1932 úzce souvisí s autorovou činností dramaturga v Městském divadle na Vinohradech, kdy mu během dvou let prošlo rukama 579 (!) rukopisů divadelních her. Langer obšírně vyjmenovává chyby společné všem vráceným rukopisům, nepovažuje je ovšem za zbytečné, neboť jsou pokračováním divadelního účinku do nejrůznějších společenských vrstev, které na něj reagují psaním divadelních her, jsou jedním ze způsobů divácké recepce. Kritický rozbor populárních románů Bohumila Brodského v příznačně nazvané stati Kousek za literaturou je Langerovi záminkou k obecnějším závěrům nad tvorbou lidových spisovatelů. Její význam netkví v estetickém účinku, ale naopak v nenáročnosti, díky níž jsou čteny daleko širšími kruhy obyvatelstva. Takovým příjemcům již trochu složitější četba nenahradí jejich snovou fabulaci, je pro ně již námahou. Mohou se se svým autorem vyrovnat jen tehdy, když v něm není totéž, co není ani v nich. Lidovost populárních spisovatelů tkví tedy v tom, že nedovedou vymýšlet nic, co by si také nemohli vymyslet jejich čtenáři.
Svazek, adekvátně doplněný jmenným rejstříkem, svrchovaně splnil účel podobných edic, totiž otevřel nový pohled na Františka Langera, dosud vnímaného pouze jako dramatika a prozaika.