Lem jako zamlada
Lemův první román Marťan potěší všechny milovníky zlatého věku americké scifi. Ačkoliv povídka byla napsána v poválečném Polsku, jakoby z oka vypadla tomu, co vycházelo ve 30. letech v Astounding. Fakt, že autor dlouho odmítal dát ke znovuvydání Marťana souhlas, naznačuje, že Lem sám si své prvotiny příliš necenil. Jeho pozdější tvorba je jistě propracovanější a hlubší, ale...
Ale Marťan je stejně příjemné čtení, mj. snad i svou až programovou antiliterárností. Namísto psychologických slintů, charakteristik a vývoje postav a všemožných citových výlevů je Lemova prvotina půvabně technokratická. Jedná se de facto o záznam laboratorního experimentu. Do uzavřené společnosti trochu připomínající klasickou anglickou detektivku autor pro jistotu nezařadil ani jedinou ženu (v tom Marťan připomíná třeba Nepřemožitelného), takže hrdinové mohou podivnou bytost z Marsu zkoumat bez toho, aby byli rušeni nějakými vztahovými problémy (Lem byl vrcholně zhnusen, když se ve filmovém zpracování stal ze Solaris milostný příběh).
Jinak v Marťanovi najdeme i řadu dalších témat, která bude Lem rozvíjet ve svých pozdějších pracích. Fascinace kybernetikou trochu připomíná povídky později shrnuté v Kyberiádě (Marťan ovšem není ironický). Zjevná je také Lemova fascinace „anorganickým životem“, která se objeví v Nepřemožitelném. No a nakonec zůstane všechno de facto skryto – podobně jako ve Vyšetřování. Lem by se měl povinně číst v kurzech teorie poznání.
Marťan má oproti pozdější Lemově tvorbě pár řekněme juvenilních vad. Přece jen je napsán trochu „béčkově“, některé věci si autor také usnadnil až příliš. Když je jeden z hrdinů přenesen na Mars, odmítne na závěr ostatním říct, co tam vlastně viděl – a nutně se vnucuje podezření, že to nebylo jasné ani autorovi. I technologické popisy a úvahy působí s odstupem více než půl století samozřejmě trochu naivně. Nicméně Lem je pořád Lem a ani Marťan autorův rukopis nezapře.

hodnocení: 4, Ríša 3,5
Pavel Houser, Ikarie č. 1/2006

Stanisław Lem
Spíše náhodou, než úmyslem se reportér Chicago World McMoor dostává k tajnému výzkumu vesmírného tělesa. V atmosféře neustálého utajení, paranoii a mlžení se stává členem týmu zkoumajícího tajemný nález podivného předmětu, později identifikovaného jako živoucího obyvatele sesterské planety Marsu. Muž z Marsu – Marťan zpočátku nejeví žádné známky komunikace a pokusy o její navázání selhávají. V pozdější fázi, kdy spíše nedopatřením dochází i ke střetu, se tým vědců stále nemůže dopátrat příčin neúspěchu. Vše tak spěje k tragédii, i když fyzické poškození je její pouhou součástí.
První SF román Slanisława Lema vycházel zprvu časopisecky a svého knižního vydání se dočkal až po padesáti letech a protestech autora. Je silně poznamenán dobou svého vzniku, neúplnými a často zkreslenými informacemi o dění ve Spojených státech. A však apel tohoto díla je stále aktuální. Neporozumění mezi příslušníky dvou různých kultur může mít fatální následky. Nelze zkoumat jedince cizí kultury pouze drobnohledem v jakési laboratoři. Důležitá je vzájemná interakce a dialog, i když mu zprvu brání problém vzájemné komunikace. Ten lze překonat, i když se to zpočátku zdá nereálné.
Marťan je zajímavou knihou i pro ty, kteří jeho dílo neznají. Neboť v duchu jeho odkazu je napsáno i mnoho pozdějších, známějších a opěvovanějších děl tohoto autora. Autor v něm poprvé ukázal svojí sílu, která jej později vynesla až do dvorany autorů světové SF.

hodnocení: 75 %
Jan Adamec, Pevnost č. 1/2006

Marťan
V knize Ars Poetica tvrdí J. L. Borges, že jsme příliš přesyceni analýzou širších souvislostí literárního díla, a přitom opomíjíme jeho hlavní smysl – radost z četby. Lemův první román Marťan toto dilema dobře ilustruje. Na jedné straně před sebou máme text, jehož četba udělá radost asi jen lidem ze scifistického ghetta. Vyprávění je do značné míry záznamem vědeckého experimentu s mimozemšťanem a s hlavním proudem literatury se dokonale míjí (což uvádím jako člověk, který Marťana přečetl se zájmem). Lem ostatně dlouho odmítal dát souhlas k novému publikování svých raných prací a jeho důvody lze vcelku chápat. Z druhé strany je ale Marťan extrémně zajímavý námět pro úvahy a analýzy. Překvapivé může být už to, že toto dílo, které nijak neskrývalo okouzlení americkým pulpem, mohlo v Polsku roku 1947 vůbec vyjít (v tomto roce bylo Polsko sovětizováno). Kdo má rád pozdější Lemovy příběhy, nalezne zde v zárodečné formě motivy, které později plně zazáří v knihách Solaris, Nepřemožitelný, Vyšetřování či Fiasko; nepřehlédnutelné je taktéž autorovo zaujetí kybernetikou, jež vyvrcholí v jeho slavné Summě. Už tohle pátrání a hledání odpovědí stojí za to. Koneckonců, i Lemovi jde v jeho pracích o epistemologii, konkrétně o možnost (či spíše nemožnost) poznání při kontaktu s nepozemskými entitami.

Pavel Houser, týdeník A2, 28. 11. 2005

Marťan
Raný Lemův sci-fi román Marťan vycházel v roce 1946 na pokračování v polském časopise Nový svět dobrodružství. Příběh nás zavádí do tajné americké laboratoře, v níž je schováván nebezpečný návštěvník z vesmíru podobný velké termosce, která se projevuje nebezpečnými přetlaky. Knižního vydání se Marťan dočkal až v polovině 90. let, kdy se autor smířil s jeho jistou mladickou nedotažeností. Knihu pro první české vydání ilustrovala Michaela Kukovičová a grafická úprava publikace svou podobou tak trochu vzdává hold podobným počinům ze 60. let minulého století, kdy si česká nakladatelství libovala v celostránkových černobílých kolážích.

jhv, Nedělní svět, 27. 11. 2005

Je atomovka dvacet dva?
Ještě v okamžiku, kdy píši tyto a následující řádky, se cítím poněkud zahanben. To bylo tak. Lem?! A četl jsi Futurologický kongres? Nečetl? Ale to musíš, to je výborná věc! Pochopte, při tak základní neznalosti mě nachytal kolega, který již od svých třiceti let (a možná ještě déle) navenek vystupuje především jako vášnivý konzument historicko-politologických traktátů, občas se měnící v kritického čtenáře odborných statí v časopise pro militaristy Jane's Defense Weekly. Ale dobře mi tak, když jsem si po přečtení Solaris, příběhů pilota Pirxe a několika dalších děl myslel, že to stačí.
Povídka Futurologický kongres patří do cyklu Vzpomínky Ijona Tichého a na něco tak vtipného často nenarazíte. Hlavním hrdinou je galaktický kapitán vybavený vypravěčským talentem, zdravým odstupem od nepěkné reality a pozoruhodnou schopností přežít. Grotesku Futurologický kongres napsal Stanislav Lem v roce 1970, československý trh byl poctěn o sedm let později v rámci stejnojmenné povídkové sbírky.
A proč stojí za to vrátit se k Ijonovi Tichému? Otevírá oči. A si každý už někdy slyšel (četl, řekl) tu velkou lež, že nejhorší je srážka s blbcem. Ostatně tato věta žije stejně jen díky jedincům, kteří vyslovením podobného shluku slov skromně a nepřímo naznačují, že oni těmi blbci nejsou. Či přinejmenším pronašeč takového výroku dokazuje, že o opravdové nebezpečí ještě ani nezavadil – například nebyl bombardován blby (tedy blbardován neboli zasažen bombami lásky k bližnímu).
Díky Ijonovi Tichému má každý šanci se dovědět, jak nebezpečí pramenící z blbardování minimalizovat. Následky jsou totiž hrozné, posuďte sami. „Ramenatý policista se hnal za nějakým výrostkem a křičel: ,Stůj, proboha, vždyť já tě miluju!'„ popisuje například Ijon. Nebo na jiném místě: „Chudák Alphonse Mauvin stál krok od místa, kde vybuchl konejšivý granát. Síla výbuchu mu utrhla prsty na levé ruce a levé ucho, ale on mě ujišťoval, že ta ruka už mu stejně dávno nebyla k ničemu a to ucho že vůbec nestojí za řeč, jestli prý chci, hned mi obětuje druhé.“
Zpátky k futurologii. Ijona zaujal referát Američana Stanleyho Hazeltona, který hned na začátku kongresu „šokoval publikum důrazným opakováním: 4, 6, 11, z čehož vyplývá 22; 5, 9, ergo 22; 3, 7, 2, 11, z čehož opět vyplývá 22!“ Futurologové kvůli úspoře času hovořili na kongresu v číslech (podklady nutné!), 22 znamená „absolutní katastrofu“. Lem nicméně bere vědu o budoucnosti (i budoucnost) i vážně, a to nejen ve svých dílech.
Už v roce 1970 napsal studii Science fiction a futurologie. Krátce po útocích na Světové obchodní centrum v rozhovoru, jehož překlad uveřejnily Britské listy, hovoří na téma budoucnost velmi vážně, až s určitou rezignovaností. Na otázku o možné válce dvou civilizací odpovídá: „Ptáte se na konec světa? Neočekávám ho. Pokud by Spojené státy pocítily nůž na hrdle, tak by shodily atomové bomby na spoustu arabských států, což by bylo samozřejmě příšerné, ale přece jen lepší než konec světa.“
A jistě. Alespoň nakonec se sluší napsat, proč že je to dnes celé o Lemovi. Filip Tomáš – Akropolis právě vydal jako svou 22. publikaci Lemovu ranou sci-fi Marťan. Lem psal Marťana těsně po druhé světové válce, příběh vycházel časopisecky. Lem se tu zabývá například potenciální hrozbou z vesmíru (to v prvním plánu) a (ne)možností komunikovat s nezemskými cizinci (k tomu se v pozdější tvorbě vrátil).
Samozřejmě to ještě zdaleka není mistr ve své pozdější formě. Přesto nebo právě proto díky.
Síla výbuchu mu utrhla prsty na levé ruce a levé ucho, ale on mě ujišťoval, že ta ruka už mu stejně dávno nebyla k ničemu...

Vladimír Dubský, Lidové noviny, 26. 11. 2005