Přežil Hitlera i Stalina, i když to nebylo snadné
Ten titulek jsem si vypůjčil od Jiřího Tomáše, který ve svém nakladatelství Akropolis vydal moudrou, elegantní knížku Kolik druhů sýra potřebuje člověk; do ní vybral 43 komentářů, sloupků a glos, jež stihl Jiří Loewy uveřejnit v tomto století, než náhle podlehl zhoubné chorobě (1. ledna 2004). Druhá část této věty je variantou titulku, kterým nazval editor zasvěcený medailon o publicistovi. Stylem, poučeností i schopností vydat svědectví o této významné osobnosti české žurnalistiky je úvod organickou součástí knihy. Nelze se tomu divit: Jiří Tomáš začínal jako novinář v závodním časopise Přást, jemuž Jiří Loewy vtiskl úroveň málokde vídanou. A Jirka Loewy býval na mladšího Jirku jako svého eléva vždycky pyšný. Ostatně kniha sama je květinou, kterou Tomáš položil k symbolickému katafalku památky svého někdejšího šéfa, učitele, ale asi nejvíc staršího kamaráda.
Nevím, kdy se zrodil nápad uspořádat tento zajímavý soubor statí i poznámek, komentářů a entrefiletů za poslední tři roky Loewyho života, ale přesně devět po měsíců poté, co Jiří L skonal, byla knížka na světě. Výběr publicistiky rámuje dvojice sloupků, v nichž se ve všedním postřehu jak v kapce zrcadlí celá filosofie lidské existence, jak ji Jiří Loewy tak všedně vyznával a intenzivně žil. A  předával svým přátelům i čtenářům... Nebo líp: svým přátelům čtenářům. K titulnímu sloupku jej inspiroval největší obchodní dům pevniny, KaDeWe v Berlíně: denně nabízí výběr 1300 druhů sýra, 1200 specialit uzenářských a 2400 značek vín. „Kdyby je (člověk) každodenně střídal, ochutnal by celý sýrařský sortiment KaDeWe za tři roky a 205 dní. Strašné pomyšlení!“ Člověk JL je rád, když ve Wuppertalu, kde trávil většinu svých dnů, může přejít ulici a ocitnout se v samoobsluze, která má přehledné rozměry tenisového hřiště a kde předem ví, v kterém regále co najde. „Supermarkety zvící pěti fotbalových hřišť nevyhledávám,“ píše v úvodním sloupku; „necítím se tam dobře. A pokud jsem v Praze na Smíchově, nejraděj chodím do večerky, která se jmenuje Březinka. Mají tam vše, co potřebuji, ba i ledacos navíc. A jsou ke mně vlídní, mluví se mnou a ochotně mi půjčují košík přes ulici.“
Sloupek vyjadřuje víc než pouhý postřeh zákazníka; je v něm pocit člověka, kterého zrodila středoevropská tradice a jemuž se vnucuje globální svět svými nej... nej. Tu dobrou tradici prostoru i občanů střední Evropy přibližuje nám, komu ji ničily dvě hereze evropského člověčenství: hitlerovský nacismus jako chorobný klon zvrátil dědictví německé kultury a filosofie i stalinský komunismus, který odsekal demokratickému socialismu kořeny vrostlé do evropského humanismu. Každá ideologie může žít jen ve světě zjednodušených schémat; a my si navykli na toto pohodlí. Jako nám servíroval Jiří Loewy zkušenosti, které získal jako exulant, aby nás varoval před vnucujícími se šidítky tzv. moderního světa; ukazoval nám i onu komplikovanou skutečnost středoevropského života, která byla u nás přetírána nánosem jednobarevné ideologie. Rozprostřel však před nás i problémy rozděleného světa, jenž nevyhovoval jen Sovětům a jejich zdejším místodržícím, ale i mnoha mocným na Západě (průběh Postupimské konference, stavba berlínské zdi a důsledky východoněmecké izolace). Ukázal na úskalí schémat, s nimiž pracují ideologická zjednodušení, jako např. nacionalismus (odsun Němců). Tehdy mizí ta milá atmosféra, jakou navodil úvodní sloupek, jež pokračovala úsměvným obrazem Čechů v díle jednoho z nejpopulárnějších světových spisovatelů (hrdina z rodu cestujících profesorů Davida Lodge zavítá do Prahy). Mnohého českého čtenáře rozhořčí náraz hlubšího poznání společenských vztahů. Je tomu zejména tam, kde jsme byli vzdáleni diskusím Evropy v minulých 30–50 letech. A je tomu tak zejména u těch, kdo sice dodnes kritizují komunistickou cenzuru našeho poznání, ale nemají zbla chuti zaplnit mezery, které v jejich vědomí díky jí vznikly. Nebyl by to Jiří Loewy, občan prožívající intenzivně společenské bolesti střední Evropy, kdyby se nepokusil zčeřovat poklidnou hladinu selanky, s kterou jsme ochotni ztotožňovat se středoevropským způsobem existence.Lze mu jistě vytknout, že ve snaze zjevit zamlčované skutečnosti nepostupuje stejně k jejich odpůrcům (např. u vztahů německých sociálních demokratů z Československa k presidentu Benešovi). Loewy však není historik, je publicista, a ten komentuje, polemizuje či glosuje historickou skutečnost ve vztahu k soudobému vědomí společenskému. Jeho dílo nemůže popsat skutečnost v její plné podobě. Bohužel, Loewyho odpůrci v polemice zůstávali víc v zajetí tzv. nedotknutelných schémat a ideových konstrukcí; a tak diskuse nad mnohými články vybranými do této knížky nepřispěly k tomu, aby se v našem vědomí vytvořil plastický a plnější obraz minulosti. Ale to není vinou Loewyho, to je dluh těch, kdo tvoří publicistiku „z druhé strany“.
Výbor se nevyčerpává jen tématy z českých dějin za posledních devadesát let. Jsou v něm také články o posledních patnácti letech sociální demokracie poté, co obnovila svou činnost doma. (Polemizuje s těmi, kdo v rozporu s fakty tvrdí, že znovu založili ČSSD a nedomyšleně ji přihlásili před volbami v r. 1990 jako novou politickou stranu.) Zde vystupuje více než novinář aktér této historie, člen hnutí intenzivně tuto historii prožívající a spjatý s jeho tradicí, která je mnohým současným politikům této strany na obtíž. Vyvěrá totiž z historické role tohoto hnutí v středoevropské společnosti a není nakloněna pojetí strany jako výtahu k moci. Ale tento spor k Jiřímu Loewymu patří. Stejně jako ony zdánlivě okrajové causerie, jaké tvoří pravidelně opakovaný fejeton Vánoční poselství šéfredaktora Churche nebo sloupek Od olova ke křemíku, který vybral Jiří Tomáš na závěr knihy. Jeho slovy vyjádřil Jiří Loewy půl roku před smrtí bezděčně své vyznání: „Byla to dlouhá a strastná pouť od underwoodky k modernímu počítači. Ale jsem rád, že jsem celou tu trasu směl absolvovat. Žádné generaci už takové dobrodružství nebude přáno.“
Mezi články, které věnoval J. Loewy tradicím české sociální demokracie, je také medailon k nedožitým 100. narozeninám jeho učitele a vzoru To byl sociální demokrat – Poslanec ČSSD dr. Josef Veverka – nejdéle vězněný český novinář a politik. Zde se dopustil editor omylu: uvádí, že jde o publikaci článku, který otiskly Lidové noviny 28. března 2003. To však není pravda úplná; z textu, který JL napsal, zkrátila redakce některé pasáže (zejména ty, kde jmenoval JL osobnosti, k nimž se Veverka i Loewy hlásili jako ke svým inspirátorům a vzorům). Protože Jiřímu záleželo na publikaci celého textu, požádal redakci Trendu o jeho otištění v původním znění, což se stalo v Trendu čís. 2/2003. (V knize je také uveden mezititulek z autorova textu, který Lidové noviny neotiskly, ale Trend ano.) Pravděpodobně tento omyl vyplývá z faktu, že editor pracoval s texty, které mu poskytla Jiřího žena Dana Loewyová z Jirkova opuštěného počítače. V tom případě by bylo dobré tento fakt poznamenat; neboť by dal textům mnohem víc autenticity než citace otištěných příspěvků.

Jindřich Beránek, Trend, č. 1, 2005, str. 16–17

Nenápadný šarm Jiřího L.
Články Jiřího Loewyho nebyly jen službou dni
Novinář Jiří Loewy (1930–2004) byl v mnoha ohledech výjimečným zjevem. Jako Žid a přesvědčený celoživotní sociální demokrat prošel jak nacistickým, tak komunistickým koncentrákem a po odchodu z vlasti po okupaci v srpnu 1968 se plně uplatnil v Německu v oboru public relations.
Ve druhé polovině 90. let se rozhodl spolupracovat s listem, který jeho politické orientaci nemohl konvenovat – s Lidovými novinami. Že do nich pak psal k oboustranné spokojenosti, dokazuje i to, že spolupráce trvala až do jeho smrti na Nový rok 2004. Shoda s generačně vzdálenou redakcí byla dílem Loewyho profesionálních schopností, životní zkušenosti, osobního šarmu, a především toho, že byl naprosto vzdálen jakémukoli doktrinářství. To lze pochopitelně vyčíst i z článků, které napsal nejen pro Lidové noviny.

Výběr bez kontextu
Uspořádání výboru z publicistiky se ujal Jiří Tomáš. Z více než tří stovek textů, které Jiří Loewy v letech 2000 až 2003 napsal, si jich editor vybral třiačtyřicet: vyjma šesti jsou všechny z Lidových novin. Jsou to z valné části články zabývající se nejnovější historií, konkrétněji obdobím zhruba od 30. let až po současnost. Výběr není důsledně tematický, volně zabíhá do dobově „žhavých“ kauz (například článek o skandálu Schröderova poradce Michaela Steinera, nebo reflexe inzertních „novin“ ČSSD Pohled v deníku Právo) či naopak k textům nadčasovým, které se v novinách objevovaly takřka rituálně každý rok (vánoční poselství šéfredaktora Churche). Lze se jen podivovat nad tím, proč nejsou ve výboru zahrnuty Loewyho podnětné články o temelínské jaderné elektrárně či jezech na dolním Labi.
Co je ale třeba editorovi vytknout, je absolutní ignorace publicistických žánrů, což čtenáře výboru musí nutně mást. Že jsou v souboru vedle sebe fejetony z rubriky Poslední slovo, recenze z přílohy Orientace či politické komentáře, je dáno chronologickým řazením (navíc nedůsledným), avšak u žádného z článků není označena rubrika, potažmo novinový žánr – a ty Jiří Loewy vždy důsledně ctil. S touto výhradou úzce souvisí absence kontextu, který editor výboru zcela opomněl: ten noviny textům poskytují jaksi samozřejmě a ve výboru se jim ho nedostává. Někdy se pochopitelně můžeme dopátrat dle data uvedeného za článkem, že text byl psán k příležitosti výročí dané události, mnohdy však motivace autora a okolnosti vzniku textu zůstávají čtenářům skryty.
Dalším nedodělkem či ledabylostí jsou graficky nepříliš zřetelně odlišené titulky článků a mezititulky, jež text dále strukturují. Čtenář knihy může být velmi často zmaten a neví, zda na stránce začíná nový text, nebo jen pokračuje nějaký z předchozí strany.

Ombudsman sociální demokracie
Ani matoucí grafika a diskutabilní výběr nás však nemohou odradit od čtení. Co dvousetstránkový výbor čtenáři ukazuje? Především názorovou orientaci autora. Jeho sociálnědemokratické přesvědčení nebylo ani prvoplánové, ani nekritické – bylo především pevné. Co ostatně jiného čekat od člověka, který vydával na koleně 12 let exilové Právo lidu.
Přínosný byl především Loewyho pohled člověka, který v Německu našel druhý domov a zároveň netrpěl neduhem mnoha emigrantů, tedy nehrál si ve své otčině na vševědoucího mentora. Pro jeho styl bylo příznačné především to, že se až na výjimečné případy nad ničím nepohoršoval; poukázal na ten či onen jev a úsudek nechal na čtenáři. Přitom se ovšem nevyhýbal bolavým tématům, nad nimiž utržil mnoho polemických ran: například při plamenné diskusi o „odsunu“ sudetských Němců. Stejně tak třeba jeho články o jaderné elektrárně Temelín vzbuzovaly zvláště u jistého typu lidí nepřiměřené reakce. I když se polemice nevyhýbal, nijak ji nevyhledával, jeho parketou bylo připomínání polozapomenutých a neprávem opomíjených osob a událostí.
V Lidových novinách především, ale vlastně v celém mediálním prostoru sklonku 90. let fungoval Jiří Loewy také jako jakýsi ombudsman ČSSD, a to zvláště v době, kdy stranu reprezentoval svým „neodolatelným šarmem“ Miloš Zeman. Nebyl spojen s aktivními politiky a jejich každodenní hloupostí a demagogií, a proto mohl působit jako důvěryhodný obhájce myšlenek těch, kteří tuto stranu léta udržovali v tradici první republiky. To však neznamená, že by Loewy byl nějakým staromilcem, vždyť k jeho oblíbeným politikům patřili Gerhard Schröder i Vladimír Špidla.
Publicistika, zvláště ta novinová, je vždy službou dni, a přesto se vyskytují novináři, jejichž texty lze i s časovým odstupem číst a brát to jako přínos. Jiří Loewy k téhle nepatrné menšině patřil. Proto nám dnes jeho texty scházejí. I pro eleganci a samozřejmost, s jakou dokázal vracet rány svým protivníkům v diskusi.

Martin Zvěřina, Lidové noviny, 11. 12. 2004

Střídmost, jež je ctností – poselství textů Jiřího Loewyho:
Nepředváděj se, argumentuj
Prvního ledna letošního roku zemřel v německém Wuppertalu ve věku třiasedmdesáti let novinář a exilový sociálnědemokratický politik Jiří Loewy. Po tři čtvrtě roce se objevil výbor z publicistiky tohoto nositele Ceny Ferdinanda Peroutky.
Pro knihu zvolil její editor i nakladatel Jiří Tomáš titul Kolik druhů sýra potřebuje člověk? Loewy stejnojmenný text publikoval předloni v Lidových novinách. V těch své příspěvky uplatňoval především, občas publikoval v týdeníku Reflex, příležitostně jinde, nepočítáme-li pravidelnou spolupráci s českou redakcí rozhlasové stanice Deutsche Welle.
V titulním fejetonu se autor svěřuje, že se necítí dobře v supermarketech o rozměrech „pěti fotbalových hřišť“, že nevyžaduje sortiment se stovkami sýrů, vín či rozličných specialit. Tato střídmost v kulinářských nárocích byla u Jiřího Loewyho projevem střídmosti takříkajíc vyšší, životní. Byl to člověk, čteme mezi řádky jeho textů, jenž neobliboval krajnosti a excesy v jakékoliv podobě; asi odtud pramenilo jeho sociálnědemokratické přesvědčení. U něho nebylo chladně zvolenou strategií k vlastnímu politickému a veřejnému zviditelnění, oním racionálně pojatým výtahem k moci, jak to vidíme u mnohých z té „socdem“ party, která v téhle zemi momentálně vládne. Sociálnědemokratické přesvědčení bylo bytostnou součástí Loewyho osobnosti: proto se ho nikdy nezřekl. V padesátých letech za tu důslednost zaplatil vězením a zdravím, v devětašedesátém roce odchodem do exilu, kde později vydával list Právo lidu.

Dovoluji si připomenout
Uměřenost, kterou si však nesmíme plést s prostředností, se několikanásobně promítala i do tónu Loewyho fejetonů, recenzí historických knih a statí – výbor obsahuje texty z posledních čtyř let autorova života. Jejich styl je klidný a věcný, bez okras a individualistické dikce; jinak řečeno: přísně funkční. I v osobně laděných, ale co do míry zveřejňování vlastního soukromí cudných příspěvcích Jiří Loewy argumentuje fakty. Nenajdeme u něho to, čemu se říká úvaha či rozjímání, což často bývá nezávazné plavání v pocitech. Přitom však sečtělý Loewy nebyl tím, kdo se staví do pozice autoritativního uvaděče věcí na „pravou míru“. On si „jen“, jako demokrat, dovolil připomínat některé skutečnosti a souvislosti, na něž se zapomíná buď z pohodlnosti, nebo také z podlosti.
Když se angažoval proti upírání práva sociální demokracie na Lidový dům v Praze, s nímž jeden čas vyrukovaly státní orgány, upozorňoval na podstatu tohoto postoje – znamená to, říkal Loewy, schvalovat a stvrzovat bolševické uchopení moci a likvidační praktiky, jež při tom byly uplatňovány. Nebo jiný příklad: tento syn židovského otce, jehož rodina musela v osmatřicátém roce utéci ze severočeské Chřibské do Prahy, vytrvale protestoval proti zavilému schvalování odsunu Němců z pohraničí po skončení druhé světové války, který uplatnil princip kolektivní viny a vyznačoval se brutální neochotou rozlišovat. Loewy proto připomínal „informační deficity“, mezi jinými minimální povědomí o existenci Republikanische Wehr (Republikánské obrany), uniformované, polovojenské složky německých sociálních demokratů v předválečných Sudetech, která považovala za svůj „prvořadý cíl“ obranu Československé republiky; pět tisíc jejích ústeckých příslušníků složilo 4. července 1937 přísahu věrnosti „našim prezidentům Masarykovi a Benešovi“.
Při veškeré zdvořilosti, jíž se Loewyho přístup vyznačoval, musel u té do sebe zavinulé části české veřejnosti působit jako nezdvořák, který se plete do věcí, do nichž mu nic není, a jenž zpívá imperiální německou píseň, protože tamější chleba jí. Tento xenofobní postoj je totiž imunní vůči „cizí“ argumentaci, ať ta je podávána jakkoliv vstřícně.

Služebník, nikoli slouha
Za Jiřím Loewym zůstává dílo vpravdě novinářské, nikoliv literární. Jeho texty jsou publicistikou bez přívlastku umělecká. Takové ambice ani neměl. Žurnalistika byla pro něj službou dni a službou několika jednoduchým, ale pevným zásadám a principům. Loewyho služba se nesmí plést se slouhovstvím – slouha má poškozenou mravní páteř.
Editor a nakladatel knihy Jiří Tomáš upřednostnil relativní rychlost vydání před redakční důkladností; nejspíš chtěl tohoto autora zakonzervovat v trvalejší tiskovině dříve, než vzpomínka na něj zeslábne. Při časově i jinak jistě náročnějším přístupu by ve výboru z publicistiky Jiřího Loewyho mohl být přítomen doslov či portrét, jenž by analyzoval život a dílo tohoto džentlmena, dále soupis minimálně polistopadových autorových příspěvků, jmenný rejstřík; ostatně i výběr a řazení Loewyho textů by pak mohly jít před rok 2000. Avšak ani při téhle ediční rychlosti nezmizelo z knihy Kolik druhů sýra potřebuje člověk? to podstatné, co k Jiřímu Loewymu patřilo.

Josef Chuchma, MF Dnes, 23. 10. 2004

Kolik druhů sýra potřebuje člověk?
Daleko méně, než kolik mu supermarkety nabízejí – taková je odpověď Jiřího Loewyho na otázku, již si před dvěma lety položil v jednom ze svých textů v Lidových novinách. Výbor z publicistické tvorby letos zemřelého Loewyho nyní nabízí nakladatelství Akropolis. „Některé komentáře a glosy ze stránek denního tisku ztrácejí po čase svou naléhavost a přitažlivost. A le síla novinařiny Jiřího Loewyho, vzdáleného příbuzného Franze Kafky, spočívá především v šíři jeho rozhledu a precizní práci s fakty,“ píše v předmluvě výstižně Jiří Tomáš.

jhv, Nedělní svět, 17. 10. 2004

Komentáře, glosy a postřehy
Výbor z publicistiky Jiřího Loewyho (1930–2004) byl včera představen v pražském knihkupectví Academia.
PRAHA – Pod názvem Kolik druhů sýra potřebuje člověk? vydalo nakladatelství Akropolis téměř dvousetstránkový svazek, do něhož editor Jiří Tomáš shromáždil novinové články publicisty Jiřího Loewyho. Jde o texty zveřejňované vesměs na stránkách Lidových novin, tedy čtenářům tohoto listu dobře známé. Ti si jistě pamatují, že Loewy patřil k autorům osobitého stylu, psal vtipně, pohotově, s jasným politickým postojem. Dovedl se vyjadřovat s havlíčkovskou srozumitelností i ke složitým otázkám, měl dar jasného výkladu, vždy poutavého a často jemně humorného.
Editor výstižně připomíná, že „síla novinařiny Jiřího Loewyho, vzdáleného příbuzného Franze Kafky (...) spočívá především v šíři jeho rozhledu a precizní práci s fakty; a zejména v osvětlování stránek historie, které se po dlouhá léta dařilo skrývat – ať již nyní máme na mysli neznámé oběti české uranové těžby, činnosti (české i německé) sociální demokracie v našem pohraničí, ale i některé další události našich novodobých dějin.“
Na konci fejetonu Od slova ke křemíku Loewy říká: „Byla to dlouhá a strastná pouť od underwoodky k modernímu počítači. A le jsem rád, že jsem celou tu trasu směl absolvovat. Žádné generaci už takovéto dobrodružství nebude dopřáno.“
České publicistice bude hlas Jiřího Loewyho dlouho chybět.

jas, Lidové noviny, 9. 10. 2004