Kolektiv autorů: Mistr dialogu Milan Machovec
Jsou učitelé a učitelé. Někteří více či méně úspěšně předají sumu faktů, pouček a názorů a zůstanou zapomenuti. Jiní dokážou samotnou svojí osobností, živým příkladem a působením, ba třeba i jen jedinou přednáškou měnit životy. Moc takových nepotkáte.
Mezi takové učitele patřil na pražské Filosofické fakultě Alexandr Stich. Patří k nim prý filosof Zdeněk Neubauer. A patřil k nim beze stínu pochybnosti Milan Machovec, jedna z největších postav české filosofie druhé poloviny 20. století. K jeho nedožitým 80. narozeninám vyšel v nakladatelství Akropolis nedávno sborník s titulem Mistr dialogu Milan Machovec.
Machovec se narodil 23. srpna 1925 a zemřel 15. ledna 2003 jako sedmasedmdesátiletý. Po druhé světové válce vystudoval na pražské Karlově Universitě filosofii a brzy se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů marxistického myšlení. V šedesátých letech organizoval na půdě Filosofické fakulty světově proslulé dialogy marxistů s křesťany různých denominací, kterých se účastnili i zahraniční hosté, kapacity jako Karl Rahner nebo Erich Fromm. Po srpnu 1968 byl zbaven místa a živil se jako varhaník. Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Po roce 1989 se na fakultu vrátil.
Ve svém díle se věnoval velkým postavám českých dějin, které ho osobně inspirovaly, Janu Husovi, Josefu Dobrovskému a T. G. Masarykovi, ale také obecným lidským problémům a aktuálním otázkám. Jeho knihy Ježíš pro ateisty (v češtině později Ježíš pro moderního člověka) a Smysl lidské existence dosáhly mezinárodního věhlasu. V posledních letech se Machovec usilovně zamýšlel nad ekologickým ohrožením člověka, jeho názor na to, že vedení světa by měly převzít ženy, se stal všeobecně známým. Vybírat z Machovcova díla citáty a slogany by nicméně byla chyba. Machovec byl komplexní, v mohutném vědění ukotvenou a svou současnost promýšlející osobností, která se na jednoduchá klišé zredukovat nedá.
Sborník z nakladatelství Akropolis sestavili editoři Kamila Jindrová, Pavel Tachecí a Pavel Žďárský. Svazek vycházející necelé tři roky po Machovcově smrti může těžko být zásadní publikací hodnotící Machovcův život a vliv na české i širší filosofické myšlení sub specie aeternitatis. Může být nejvýš aktuálním památníkem, postaveným filosofovi ze vzpomínek a statí těch, které Machovcův odchod zasáhl osobně a kteří vydávají svědectví o příteli, učiteli a partnerovi v dialogu. Tuhle úlohu plní představený sborník dobře.
Vzpomínky a další stati Machovcových českých i zahraničních přátel editoři rozdělili do oddílů Život, Mistr myslitel a Za Milanem Machovcem. Svazek vhodně otvírá (krom básně Milana Balabána) Machovcův životopis z pera Tomáše Nováka, dále rozhovor, který s Machovcem vedli Olga Nytrová a M. Balabán a drobnější vzpomínková stať samotného Machovce. Velká část dalších statí a vzpomínek se věnuje křesťansko-marxistickému dialogu ze šedesátých let, který Machovec rozbíhal a jenž byl hvězdnou hodinou jeho pozemské existence.
Do sborníku přispělo mnoho Machovcových obdivovatelů: Egon Bondy, Jiřina Šiklová, Milan Opočenský, Miloš Pojar, Jaromír Hořec, Petr Pithart ad. Přispěla také řada autorů ze zahraničí, především teologů. Editoři zařadili i tematickou stať Ericha Fromma, jakkoliv Fromm sám už pochopitelně do pamětního sborníku přispět nemohl.
Vzpomínky na Machovce jsou pestré a dobře vykreslují jeho mnohostrannost. Spojuje je především úcta pisatelů k osobnosti, na niž vzpomínají - je jistě jednak konvenční a pro podobný sborník nutná, nicméně v našem případě myslím nehraná. Jednou z nejosobnějších a nejpůsobivějších vzpomínek je text z pera spisovatelky Lenky Procházkové, přibližující Machovce všedního a lidského. Text Procházkové je díky tomu, že drobně - ale ne urážlivě - prolamuje krustu dokonalosti, již na Machovce ostatní autoři vrství, zřejmě nejsilnější statí sborníku. Je vkusně zařazený téměř na konci knihy a činí z ní víc než jen kolektivní oslavný paján.
Knihu doplňují dobře vybrané Machovcovy citáty a fotografie. Setkáváme se v ní se stále živým, inspirujícím člověkem, jehož knihy pořád stojí za to číst a jehož názory by byla škoda přehlížet. Machovcovský sborník může být iniciační branou k četbě samotného Machovce - filosofa, jeho nejvlastnějším heslem, vyznáním, prostředím i způsobem přemýšlení byl dialog. Dnes, kdy už nejde vést dialog s Machovcem fyzickým, je pořád možné hovořit (a třeba i nesouhlasit) s ním přes jeho dílo.

Štefan Švec, Portál české literatury

Z knižních novinek...
Nakladatelství Akropolis vydalo sborník k nedožitým osmdesátinám filozofa Milana Machovce, připravený péčí jeho pražských studentů. Pod titulem Mistr dialogu Milan Machovec se čtenářům dostává do rukou mnohovrstevnatý soubor textů – od odborných příspěvků po osobní vzpomínky. Díky této mozaice pohledů máme příležitost nahlédnout do života a díla jedné z největších osobností české filozofie. Jak praví editoři svazku: Machovcova úloha spočívala v roli zprostředkovatele – byl popularizátorem filozofie i jedním z iniciátorů marxisticko-křesťanského dialogu ve střední Evropě. Mezi autorovy nejznámější publikace patří Ježíš pro moderního člověka, Smysl lidského života, Filozofie tváří v tvář zániku či monografie o T. G. Masarykovi. Do sborníku Mistr dialogu přispěli mj. Egon Bondy, Milan Balabán či Petr Pithart. Otištěn je i starší, v češtině dosud neznámý text Ericha Fromma. Svazek navíc obsahuje autorovu bibliografii a řadu dokumentárních fotografií.

Jan Nejedlý, ČRO Vltava 17. 1. 2006

Mistr dialogu Milan Machovec
Objemný paperback je prvním vážnějším pokusem vyrovnat se s odkazem filozofa Milana Machovce (1925–2003). Obsahuje šestatřicet příspěvků, z toho jedenáct cizojazyčných, které jsou publikovány v originále i v překladu. Část textů je biografická, obsahuje převážně vzpomínky na filozofa, část rozebírá některé aspekty jeho myšlení, pro něž byl po desetiletí typický křesťansko-marxistický dialog. Přes tři desítky stran zabírá Machovcova bibliografie. V knize je přetištěna řada fotografií filozofa „raného“ i „pozdního“. „Když jsem to teď po letech dával dohromady, tak jsem přišel na to, že jestli mám nějaké nadání, tak to mám po matce, od těch učených strýců, dědečků a pradědečků z matčiny strany. Takže jsem si říkal – já nemám vůbec žádnou zásluhu, jestli něco umím, to mám po matce. A jestli jsem měl prvek statečnosti a charakteru, tak to zase mám po otci. Taky se nemám čím chlubit. Čili platí tu Pavlovo,milostí Boží jsem, co jsem'. Anebo moderně řečeno: genetické dědictví se projevuje z matčiny a otcovy strany rozličně,“ končí ve sborníku publikovaný přepis Machovcovy přednášky proslovené na pražské filozofické fakultě 3. října 1995 v rámci cyklu Etika.

(jch), MF Dnes – Kavárna, 14. 1. 2006