Dopisy z Tiché moří

Jindra Tichá: Pacific Letters, vydalo nakladatelství Akropolis, Praha 2001, 156 s., cena 168 Kč., náklad neuveden

Nevím, co říci o žánru této knížky Jindry Tiché. Je to cestopis? Je to vyznání, byť po svém? Je to literární koláž impresí z cest, postřehů a příběhů z konce světa? Ať je tomu jakkoli - a koneckonců je otázka žánrového zařazení jen pomocná, katalogizační - sluje Tiché text rysy, jak je známe z jejích knih již vydaných. Čtenář je mohl objevovat postupně v jejích knihách Už se neshledáme v tomto životě (1993), Smrt a odpuštění (1997), Jak krmit Bohy (1998), nebo Cena porážky (1999). V čem je styl Jindry Tiché jedinečný? Obecně po mém soudu v tom, jak přirozeně autorka spojuje objektivní se subjektivním: totiž fakta s jejich hodnocením (však také Tichá vystudovala filosofii a dodnes ji na Novém Zélandu přednáší, takže si je tohoto rozdílu dobře vědoma). Tiché vyprávěcí strategie, a důmyslný "narativní trik", myslím, spočívá pak v tom, že bere fakta našeho světa, fakta tvrdá a objektivní, a k těmto danostem, faktům, necitelným a na subjektu nezávislým, zaujímá křehký individuální postoj, vratký postoj smrtelníka k nesmrtelnému faktu. Ze všech jejích textů jsem cítil právě ono jemné, protože skryté, napětí, které by snad bylo lze obecně vyjádřit takto: je to napětí mezi jedincem a společenstvím, například mezi jedincovou intuicí spravedlnosti a tvrdým zákonem, mezi danými fakty a jejich inzitním vnímáním. Jakoby hagiograficky, nezávisle na vlastní vůli, jako Midas, konfrontuje Tichá ve svých textech neustále okolní svět se sebou samou. Klade své preference, přesvědčení i zkušenost na jednu misku vah a zhusta se implicitně táže misky druhé, na níž leží svět, zda hodnoty, jež vyznává, jsou s ním slučitelné. Řečeno co nejobecněji a proto jistě nepřesně - jako by autorka obsesívně konfrontovala dočasné s věčným. Je-li tomu tak, pak jde nesporně o souvislost s její filosofickou erudicí, o svébytnou literární variaci na platónský mýtus o jeskyni.
I Pacific Letters (Dopisy z Tichomoří) proměňují tichomořská fakta v Midasovo zlato Tiché stylu. Původně byly texty v knížce obsažené publikovány postupně v časopisu Tvar, kde vycházely v letech 1999-2001. Jejich tématem jsou zprávy o stavu světa takříkajíc na jeho konci, v oblasti jižního Pacifiku, kde Tichá začátkem sedmdesátých let našla druhý domov. Zdůraznit je třeba samu formu knížky, která je epistulární, a tedy skýtá možnosti takových vyprávěcích strategií, které by v jiné formě působily neorganicky. Epistulární forma skýtá vodítko, též zasazuje text v tradici, a snad skýtá i klíč k lepšímu pochopení dosahu textu. Opravdu? Nu ano, řekne-li se epistulární román v souvislosti s Tiché tematickým zaměřením, pak se okamžitě vybaví pravzor žánru, totiž Perské listy barona de Montesquieu. V prologu Perských listů se dočteme, že "[autor] nemůže do nich [obyčejných románů] mísit rozumové úvahy, protože žádná z osob nebyla sem pojata proto, aby rozumovala […], ale ve formě dopisové […] spisovatel měl tu výhodu, že mohl román sloučit s filosofií, politikou a morálkou a spojit celek tajným a jaksi neznámým řetězem". Přesně to činí Tichá v Pacific Letters, byť v podobě krátkých úvah a příběhů či esejů: jako Montesquieuho Rizá vstřebává, komentuje či se vyrovnává se zvyky a skutečnostmi pro Středoevropana poněkud lichými. Pravda, kulturní rozdíly dnes nejsou tak propastné jako na úsvitu věku sedmnáctého, přesto však Tichá v historických exkursech ukazuje, v čem tkví jedinečnost, a proto i půvab, odlišných kultur. V hodnocení zkušenosti jiné kultury neironizuje, vyjadřuje se přímo, jejím cílem je jasnost: ať už jde o politiku Nového Zélandu či o porovnání vánočních zvyků českých a novozélandských. Ve všech textech je Jindra Tichá přítomna jako Jindra Tichá, vše je časově i místně konkrétní, vztaženo k té či oné abstraktní tezi: tak třeba v úvodním eseji Vzhůru nohama, jehož tématem jsou společenská kataklyzmata na Fidži a Šalamounových ostrovech, který může být docela dobře komentářem k Platónově tezi, že "moc je právo" (s. 15). Nebo v následujícím textu, Sociální demokraté na Novém Zélandě, který je praktickým příspěvkem obecné otázce sociálního egalitářství, potažmo problému soužití rozdílných kultur v jednom státním útvaru. Explicitní v konfrontaci konkrétního s abstraktním je Tichá i ve čtvrtém eseji nazvaném Třetího února 1840 ve Waitangi - aneb o tom, jakou úlohu mohou sehrát prasata ve filosofii (tento podtitul uvádím s gustem), kde pojednává o aplikaci hobbesovské společenské smlouvy mezi Maory a kolonizujícími Angličany. Rozdíl mezi ideálem a praxí voleb, tedy pilíře demokracie, je tématem eseje pátého, který je empirickým dokladem Achillovy paty demokracie, jíž je jednoduchost většiny voličů tváří v tvář složitosti problémů, které svěřují voleným. Esej Vánoce na jižní polokouli nabízí brilantní úvahu o roztříštěném křesťanství, v podání Tiché samozřejmě spojené s obecným: kolik je cest k pravé víře? Komentář k evolucionismu (a pandán k předchozímu kreativismu) nabízí esej Výzva Darwinově evoluční teorii. A pak opět politika: Globalizace Nového Zélandu, provázená úvahou o (obecných, jak jinak) protestantských ctnostech čínské dívenky z Hongkongu (a tedy, viz výše uvedený poukaz na styl Tiché, jednotlivce). Gallipoli, to je esej, jehož motivem je ctnost statečnosti, motiv platónský, a též motiv tradice, neboli úcta k našim mrtvým a spojení s nimi, jež zakládá společenství hodné svého jména. Ano, ani feminismus v mozaice tichomořských zpráv nechybí: Podivný případ Dovera Samuelse. Zde Tichá věcně vypráví příběh vykonavatele věcí veřejných a jeho selhání v principu, který je věčný. Jiná významná událost týkající se obecného soužití je tématem eseje Česko-slovenská svatba v jižním Pacifiku. O důležitosti vzdělání, touze po něm, jakož i o jeho hodnotě pojednává esej Potřebuje dnes někdo Sofokla? Svižně napsaný esej Olympijské hry Down Under znamená pak na (konkrétním) příkladu doložený konflikt mezi (obecným) antickým ideálem čestného soutěžení, jak by měl být olympismus chápán i dnes, a pohrdáním tímto ideálem. Další z obecností, lidská touha objevovat, poznávat, hledat hranice a pokořovat neznámé, je tématem eseje Léto na nejnehostinnějším z kontinentů. Na podkladu čestného soupeření Amundsenova a Scottova o prvenství při dobývání Jižního pólu zde Tichá rozvíjí úvahu o jednoznačnosti vítězství a porážky. V jakém vůbec smyslu je za vítěze tohoto tragického klání považován Amundsen? První odstavec eseje Milénium by mohl směle vstoupit do povědomí spisovatelských elévů jako učebnicový příklad expozice eseje: "Jak každý ví z bible, na počátku byla jen tma a tou se prodíral chudák Bůh, samotinký, neb nikde nebylo ani živáčka, aby mu řekl kudy kam. Náhle o něco zakopl a dokonce dle pravdy trochu zaklel (tedy vzal své vlastní jméno nadarmo).[…]. Knížku zakončuje esej Neděle v Ratotonze, a jak jinak, jde o konkrétní aplikaci přesné numericky zadané zalidněnosti Platónovy polis: Cookovy ostrovy, necelých 20 000 obyvatel, úspěšný stát, "ráj na zemi" (s. 147). Jsou miniaturní a úspěšní - jak to proboha dělají? Že by měl Platón pravdu?
O židovské spoluobčany jsme přišli ve druhé válce, o německé krátce po ní. Se Slováky jsme se rozloučili počátkem let devadesátých. S kým se mají Češi poměřovat, s kým, kdo je kulturně jiný, mají se doma radit? Nejsme jako staří samomluvní mládenci, jako pes pronásledující svůj vlastní ocas? Jsou to jen rétorické otázky, pravda, které však míří k tomu, co je dobré bez patosu zmínit. Tichá nám totiž mimo jiné přináší i poselství o naší pouze relativní významnosti, relativní vůči zbytku světa, jeho vážným obavám i nám neznámým nadějím. Říká nám, že na konci světa též žijí slabí i silní, hrdinové i vrahové, ideály i podlost. Tyto ingredience nám míchá střídmě, střízlivým, průzračným stylem se skrytým leitmotivem opozice konkrétní versus abstraktní, jak o tom byla řeč výše. Tichá není literární ani intelektuální exhibicionistka. Buďme jisti, že když píše o období dešťů, napíše "období dešťů". Píše jasně, jednoduše. Také kruh je jednoduchý, ztrácí tím však svoji dokonalost? Na první pohled je tedy knížka Jindry Tiché jednoduchá, leč jen na pohled první. Což znamená, že nejde o zboží na jedno použití.
V létě jsem mluvil v pivnici na Mendlově náměstí s Michalem, postavou prvotiny Jindry Tiché Už se neshledáme v tomto životě. Michal mi řekl zhruba toto: "Tak jsem přečetl Pacific Letters. Čím je ta Jindra starší, tím píše lépe".

Rostislav Niederle, Host