V exilu s Olgou Masarykovou-Revilliodovou
První kniha o nejmladší dceři Tomáše Garrigua Masaryka Olze se nyní dostává na knihkupecké pulty. O jejím životě se v Česku mnoho neví – do exilu odjela se svým otcem v roce 1914, do vlasti se krátce vrátila po vyhlášení samostatného státu, ale příští rok opět odjela. Knihu vydává nakladatelství A kropolis u příležitosti státního svátku 28. října. ČTK to řekl nakladatel Jiří Tomáš.
Knihu napsala Libuše Paukertová-Leharová, vnučka Františka Udržala, prvorepublikového předsedy vlády a dlouholetého ministra národní obrany. S Olgou Masarykovou-Revilliodovou byla až do konce jejího života v písemném styku, ve Švýcarsku, Francii a ve Velké Británii se s přítelkyní své matky setkala i osobně.
Olga Masaryková (1891 až 1978) znovu odešla z Československa v roce 1919 a zanedlouho se ve Švýcarsku vdala za ženevského lékaře Henri Revillioda.
Na počátku druhé světové války, kdy Švýcarsku a zejména Ženevě hrozilo obsazení nacistickým Německem, odjela i se svými syny Herbertem a Leonardem do Velké Británie. Odtud se již ani jeden z nich nevrátil; Leonard se jako pilot britského královského letectva zřítil 16. srpna 1944 při hlídkovém letu nad Skotskem, Herbert zemřel 13. února 1945, když se jako člen záchranářské čety, zasahující při náletech, nakazil infekční chorobou, jíž nakonec podlehl.
Po válce Olga Masaryková Československo ještě několikrát krátce navštívila, po smrti svého bratra Jana však již do rodné země nikdy nezavítala.

ČTK, 23. 10. 2005

V exilu s Olgou Masarykovou-Revilliodovou
Možnost setkání s někým, kdo nabízí zajímavou zkušenost, vzpomínky nebo originální pohled je jistě vítanou příležitostí k rozšíření obzoru, zvlášť pokud byl dobovými podmínkami omezován a násilně zužován. České dějiny dvacátého století poskytovaly pro onu „obzorovou redukci“ dostatek možností, a tak je vhodná každá příležitost pro jejich opětné rozšíření. Kniha Libuše Paukertové-Leharové (nar. 1933) poskytuje v tomto ohledu několikerou dimenzi náhledu na život mimo oblast nazývanou „domov“ či „vlast“.
Autorčiny osobní vzpomínky na bytost, k níž odkazuje název knihy, jsou jednou důležitou složkou.
Olga (1891–1978) byla nejmladší z dětí Tomáše G. a Charlotty G. Masarykových. S postavou významného otce, sourozenců a podrobnostmi rodinného života seznamuje L. Paukertová-Lehartová pokud je třeba osvětlit určité okolnosti, především ty, za nichž odešla Olga Masaryková (v díle vhodně označovaná OMR) v roce 1914 spolu se svým otcem, jemuž byla jeho první sekretářkou z Prahy do Itálie. Důležité jsou zmínky a opravy, které uvádí do normálu různé mylné představy o TGM a jeho blízkých, „legendu“, mělce převzatou z prvorepublikového lidového „tatíčkování“, které zkreslovalo skutečnost.
Smysluplné a zodpovědné je rozhodnutí L. Paukertové-Leharové, s nímž svědomitě publikuje všechno, dopisy, pozdravy i vzkazy, jimiž OMR komunikovala hlavně s autorčinou matkou Libuší Morávkovou-Udržalovou, dcerou prvorepublikového ministerského předsedy a ministra národní obrany Františka Udržala. Prostředkuje tak charakter osobnosti s živým zájmem o své okolí, o osudy emigrantů a kontakty, které během svého pobytu ve Švýcarsku a v Británii navázala. Úděl Československa budovaného vstříc socialistickému „ráji“ jakoby jí do jisté míry zlhostejněl. Po 2. světové válce navštívila Prahu ještě krátce o Vánocích 1945 a 1947 a pak už se do Československa nikdy nevrátila. Poté, co se moci definitivně ujali představitelé komunistické strany, přestává být pro OMR zdejší dění významné, nebo alespoň zajímavé. Ostatně nějaký zvláštní nacionální šovinismus nepřipadal v případě OMR v úvahu. Její původ (matka Američanka) i přesvědčení otce vedly její myšlení k jistému druhu patriotismu, v žádném případě však k nějakému vyhraněnému nacionalismu. Ideály zastávané otcem neměly kontaktní prostor v zemi „dobrovolně“ volící jedinou totalitní stranu.
Ostatně pojem „exil“ nemá v životě OMR zvlášť tragický či negativní význam. Neodešla ze země pro politické názory svého otce, ale kvůli zdravotním problémům. Pojem „domov“ měl v masarykovském podání spíš obecnější význam než vědomé přihlášení se k určitému omezenému území. OMR se v roce 1920 ve Švýcarsku provdala za lékaře Henriho Revillioda (1873–1956). Jejich dva synové (Herbert a Leonard) zemřeli na sklonku 2. svět. války v Británii. Přelom padesátých a šedesátých let prožila OMR ve Spojených státech. Po návratu do Evropy strávila zbytek svého života v Anglii v okruhu přátel anglických i těch, kteří se do její blízkosti dostali díky hojným emigrantským vlnám, odlévajícím z českého prostoru významné a nenahraditelné kvality.
Stejně zásadní součástí knihy L. Paukertové-Leharové je ovšem též popis peripetií její vlastní rodiny, která opustila Československo v roce 1948. Za dramatických okolností a za pomoci schopného převaděče odešla autorka spolu s matkou a sestrou do Bavorska a dále za otcem do Švýcarska. Následných třicet let autorka popisuje v rozměru přátelství a pomoci (rodina Franzoni, která Morávkovým poskytla první přístřeší) v intenzitě prožívání dospívajícího děvčete (Libuše absolvovala konzervatoř, francouzské gymnasium, školu politických věd Sciences Po v Paříži i London School of Economics) a úspěšné ženy (s prvním manželem JUDr. Felixem Paukertem pracovala v rámci OSN).
Citace z dopisů Olgy Masarykové-Revilliod, odeslaných mezi lety 1948–1978, které autorka komentuje, jsou nejen opěrnými body k osvětlení života zajímavé osobnosti. Jsou též koloraturou reflexe vlastního života prožitého mezi lidmi, jejichž typ musí každý komunistický režim zneškodnit a pokud možno vyhladit, chce-li uplatnit svou totalitní moc a nadvládu nad bezbranným obyvatelstvem uvězněným za železnou oponou.

Milena M. Marešová, ČRo Vltava