Třicáté
vydání
„Pohorský obraz“
Karla V. Raise Západ byl napsán více než před
sto lety (od prázdnin 1895 do června 1896) a těšil
se trvale čtenářskému zájmu (za autorova života
vyšlo do r. 1925 osm vydání). Třicáté vydání vychází
deset let po vydání devětadvacátém, které vyšlo
v nákladu 25 000 výtisků s doprovodem
klasických realistických ilustrací Adolfa Kašpara
(z roku 1922), důsledného figuralisty se smyslem
pro epiku, jenž zdůraznil Raisovo laskavé pojetí
stařičkého venkovského kněze a ostatních
protagonistů a jako by kanonizoval polohu
románu v usedlé starosvětské idyle, v níž
krajina zůstává na okraji. (Ačkoliv Rais neustále
výtvarníkovi připomínal podstatnou roli krajinomalby
ve svém díle.) Tentokrát je kniha vyzdobena dvanácti
barevnými reprodukcemi obrazů Antonína Slavíčka
z Kameniček, které otvírají starému textu
zcela nové obzory, plně autentické, plné shodného
vanutí drsných větrů totožného času i kraje.
„Malířovo trvalé uchvácení pohorskou
krajinou z těchto míst zde zpřítomňujeme
v intimním výběru, zvoucím k nové četbě
Raisova románu“, vysvětluje v doslovu
Jaroslava Janáčková a přesvědčivě i sama
zve čtenáře k nové četbě, k novému pochopení
Raisova díla.
Dospívá k závěru, že Západ je v díle
K. V. Raise „ojediněle zdařilým vykročením
k psychologickému realismu“. Krajně
polarizovaná dobová kritika si toho nepovšimla.
U jejích představitelů a podobně i později
bylo vnímáno v první řadě konzervativní jádro
Raisova realismu, ať už v pozitivním nebo
negativním hodnocení. Nepostřehlo se, nakolik
právě toto Raisovo dílo souzní s dominantním
laděním literatury na sklonku 19. století. Postavením
do mezičasí mezi světlem a tmou, do soumraku
a západu, barevným rejstříkem své krajinomalebné
složky vyjevuje svou secesní inspiraci. Nepodléhá
jí však, nepřijímá dekadentní adoraci smrti, jejíž
očekávání je neseno křesťanským smírem a nadějí.
Rais byl ochoten neokázale a skrytě, nicméně
přesvědčivě navazovat na mladé, po svém využít
jejich optiku a poetiku, poučit se z kritiky.
Znal ráz i míru svého talentu a neváhal
se obracet k „většinovému čtenáři“,
k němuž přistupoval bez podbízení, s novými
a zpravidla náročnějšími tvůrčími postupy.
J. Janáčková připomíná Raisův nezájem o národopis;
na rozdíl od některých významných vrstevníků – T. Novákové, Herbena, bratří Mrštíků – nepracuje
v Západu s nářečními prvky, nezavádí
popisy lidových zvyků apod. Důvěrnou znalostí
lidového života vybavuje psychologii postav, která
se nejmarkantněji projevuje v živých dialozích,
a hlubokou vazbu na lidovou mluvu projevuje
zužitkováním její specifické intonace, rytmu,
větné stavby i ve vlastním autorském jazyku.
Umělecký žánr „obrazu“ nevyvolává potřebu
dějovosti, v textu ani v ilustraci.
Slavíčkovy krajinářské motivy jsou tudíž mimořádně
šťastnou volbou výtvarného doprovodu knihy, která
je vedle své smírné melodičnosti elegie stáří
a lidského stále činorodého dokonávání zároveň
a snad i především jedinou apoteózou
kraje; její slovesná podoba jako by byla adekvátně
transformována do Slavíčkových obrazů tvrdé a nepoddajné
přírody. (Tvrdost kraje vyjádřil Rais i mluvícími
jmény lokalit.) „Vy mi porozumíte, protože
jste mne naučil ten kraj znát –
a Vy jste ho pochopil úplně… “,
psal Slavíček autorovi Západu. A děkoval
za „velké chvíle“, které mu
kniha způsobila a jako kompas nasměrovala
do krajiny srdce, kterou dosud marně hledal. Rais
v něm zase vítal pravého „syna hor“.
Za vzornou edici, v níž se konečně tito dva
umělci sešli, vděčíme také přispění Obecního úřadu
v Kameničkách: zaslouží si uznání za tento
způsob investice vpravdě kulturní.
Doporučuji přečíst nejprve doslov, podmanivě přibližující
uměleckou podmanivost Raisova Západu, a dopřát
si přípravného vyladění okouzlením z barevných
příloh: nová četba staré elegie o trpké „likvidaci
domovského prostoru“ dokáže pak nepochybně
oslovit i mladou čtenářskou generaci. Pravděpodobně
bude muset využít i dobře založených vysvětlivek,
neboť specifická atmosféra starých venkovských
far, dialogy kněží a řada zaniklých reálií
může činit jisté potíže čtenáři tomuto prostředí
vzdálenému. Nároky a problémy vysvětlujících
poznámek ovšem budou přinášet asi stále nové těžkosti.
Je dostatečně srozumitelné poučení, že „jít
s Pánem Bohem“ znamená „jít
zaopatřovat“? Zkusmo jsem si ověřil,
že některým středoškolákům, ba i vysokoškolákům
to nic neříká. – Což ovšem nevypovídá něco
negativního o ediční přípravě a redakci
Roberta Adama, tím méně o vzorném (vzorovém)
doslovu Jaroslavy Janáčkové.
Mojmír
Trávníček, Tvar, 15, č. 21, 16. 12. 2004, s. 23
Antonín
Slavíček: malíř slunečného léta
Velká retrospektiva malířského
díla Antonína Slavíčka (1870–1910) ve výstavních
sálech Městské knihovny nabízí řadu obrazů, které
lze považovat za výtvarné podobenství léta. Za
všechny připomeňme Červnový den (z fondů Národní
galerie), který se do expozice po několika týdnech
opět vrátil. Autorka výstavy Jana Orlíková o obrazu
říká: „Jeho barvy doslova planou a jeho
technika je brilantní." Ať už tedy bude letošní
léto jakékoli – třeba i deštivé a chladné,
to pravé slunečné léto lze nalézt na Slavíčkových
obrazech.
Zcela nově se na výstavě objevila malba Jatky
v Páté čtvrti z roku 1905, kterou také
zapůjčila Národní galerie v Praze. Zavěšena
do sousedství obrazů Ze staré Prahy (1902) a Kaprova
ulice před asanací (1908), doplňuje představu
o Slavíčkově vztahu k české metropoli.
Obměny doznala i výstavní kolekce kreseb.
Důvod je ryze praktický: papír, na kterém jsou
kresby vyvedeny, je velmi citlivý; dlouhodobé
vystavování na denním světle by ho mohlo poškodit.
Slavíčkovu retrospektivu doprovází také výpravná
monografie, kterou – podobně jako drobnější
katalog výstavy – vydala pražská společnost
Gallery. Na stránkách výtvarného čtrnáctideníku
A teliér publikaci recenzoval historik umění
Vojtěch Lahoda. V obsáhlé, celostránkové
recenzi, která si všímá zejména statí Petra Wittlicha
a Karla Srpa, mj. čteme: „Publikace
má kromě uvedených a obsahově nesporně „výživných“
textů, jejichž význam je stěží možné vyčerpat
v jediné recenzi, více než dvě stě kvalitních
reprodukcí. Po velké publikaci Jana Preislera
se nám tak zdařile doplňuje aktuální výbava českého
umění přelomu 19. a 20. století."
Za pozornost stojí i další ediční počin,
který se Slavíčkovou výstavou souvisí. Pražské
nakladatelství Akropolis uvedlo na trh nové vydání
románu Karla Václava Raise Západ, tedy díla z roku
1899, které Antonína Slavíčka bezprostředně inspirovalo
k pobytu v Kameničkách na českomoravském
podhorském pomezí. Malíř, jak v zasvěceném
a obsáhlém doslovu připomíná literární historička
Jaroslava Janáčková, „přiváben Západem našel
při hledání zdánlivě tehdy nemalebné, drsné krajiny
jako zdroj malířské inspirace obec Kameničky."
Slavíček to místo zvěčnil „názvy obrazů,
jež každý strom a každý kousek země po svém
vztahují k čemusi jako k duši nám milé
krajiny, k duchu domova".
Většina dosavadních vydavatelů Západu doprovázela
Raisův text klasickými ilustracemi Adolfa Kašpara.
Akropolis poprvé zvolil stejně logický doprovod
– reprodukce Slavíčkových děl, jež se ke
Kameničkám a okolí váží. Přetištěn je tucet
barevných reprodukcí maleb, jež jsou vlastnictvím
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
a jež lze v současné době zhlédnout
právě ve výstavních sálech budovy Městské knihovny
v Praze.
Obě publikace – obsáhlou monografii Antonín
Slavíček (Gallery) i krajinomalbami ilustrovaný
Raisův Západ (Akropolis) nabízí i knihkupectví
přímo ve výstavních prostorách.
Tisková zpráva Galerie hlavního města Prahy, červenec 2004
Karel V. Rais: Západ
V poměrně okázalé úpravě Akropolis
přichází s celkem třicátým vydáním románu
Západ, který Rais napsal v roce 1899. Proč
okázalé? Protože nakladatelství text doplnilo
reprodukcemi obrazů Antonína Slavíčka, vztahujícími
se k dějství realistického vyprávění, českomoravským
Kameničkám. Autorka doslovu Jaroslava Janáčková
uvádí: „Realistická fikce vycházela vstříc
jistému typu čtenáře. Byl to čtenář skeptický,
uvyklý orientovat se v životě pomocí věcného
pozorování a praktického jednání.“ Ke
čtenáři současné doby tedy neměl příliš daleko.
jhv, Nedělní svět 30.
5. 2004