Mít sídlo nikdy není jen tak

Historik Jiří Kuthan zmapoval české a moravské aristokratické stavby
Praha - Nakladatelství Akropolis nedávno vydalo druhou publikaci věnovanou historii a architektuře českých a moravských aristokratických sídel. „Je to skoro kuriózní, ale syntetické zpracování českých a moravských zámků včetně jejich architektury tady dosud chybělo,“ říká historik Jiří Kuthan, který je autorem jak prvního svazku věnovaného zámkům klasicistní éry, tak nové knihy Aristokratická sídla období romantismu a historismu. Letos by měla ve stejné řadě vyjít ještě publikace o baroku od Mojmíra Horyny a v příštím roce se cyklus završí svazkem o renesanci.

Takhle mi to nikdy nenafotí
Projekt o aristokratických sídlech začal zkraje 90. let. Tehdy se v Mnichově připravovala velká kniha o Čechách 19. století a Kuthan byl požádán o příspěvek o našich zámcích. Téma se pak rozhodl zpracovat podrobněji. Od počátku chtěl, aby se tak stalo pomocí několika svazků. Na ně grantem přispěla Akademie věd. Obě zatím vydané knihy jsou rozděleny na dvě části: v té první autor chronologicky rozebírá historii konkrétního období, v druhé pak encyklopedicky předkládá fotografie a popis zásadních sídel. Kuthan nenapsal pouze obsáhlé texty (na první knize spolupracoval s Ivanem Muchkou), ale také všechna zařazená sídla sám vyfotil. „Vždycky je problém mít to nafotografované tak, jak si to opravdu představujete. Pro mě je navíc ideální, když mám při psaní celou fotodokumentaci na stole, což většinou žádný fotograf nemůže zaručit,“ vysvětluje své nasazení Kuthan. Hlavní nástup české aristokracie do stavitelství zařazuje na konec baroka, kdy díky reformám Josefa II. církev ztratila své dosavadní dominantní postavení. Klasicistní zámky podle Kuthana nedosáhly rozsahu ani architektonické úrovně jejich barokních předchůdců; tady je však třeba rozlišovat: aristokracie přece jen stavěla odvážněji a originálněji než stát Josefa II. Pozoruhodný je například zámek Kačina vybudovaný Janem Rudolfem Chotkem či komplex Veltrusy stejného šlechtice. Unikátní stavbou je Lednicko-valtický areál postavený rodem Liechtensteinů: dodnes v něm stojí řada malých zámečků, chrámů a kolonád tvořících dohromady skvělé architektonické dílo v přírodě. Romantismus a historismus, jež následovaly po klasicismu, jsou reprezentovány především zámkem Hluboká rodu Schwarzenbergů, harrachovským zámkem v Hrádku u Nechanic a rezidencí rodu Auerspergů ve Žlebech. „Když se řekne romantický zámek, čekalo by se, že jeho stavitel byl romantický snílek. U nás však byli tito lidé z reálného světa: zakládali železnice, banky a průmyslové podniky,“ upozorňuje Kuthan. Významné rody stavěly či přestavovaly obrovské areály ještě po roce 1840. Od druhé poloviny 19. století nicméně aristokracie své výlučné postavení ztrácí. Rozšiřují se města a stále větší význam má městská architektura, ve které iniciativu přebírá střední stav.

Stav budov je různý
„Monarchie byla velmi striktně dělena na společenské vrstvy a ke dvoru měla přístup jen omezená část lidí. Na druhé straně dost podnikatelů ze středního stavu získalo díky svým schopnostem velký majetek a vybudovali si poté okázalá panství,“ vysvětluje Kuthan. To se týkalo například Františka Ringhoffera (zámek v Kamenici), Josefa Hlávky (panství Lužany) nebo podnikatelů Špačků (přestavba zříceniny Kokořín). Výstavbu šlechtických sídel nadobro ukončila pozemková reforma v roce 1918, kterou se Kuthan nebojí označovat za „svého druhu krádež“. Při svých cestách po zámcích Jiří Kuthan nacházel objekty v různém stavu: „Některé restituované jsou vzorně udržované, především Orlík nad Vltavou, o nějž pečují Schwarzenbergové. Někde je ovšem zřejmé, že počáteční optimismus staronových majitelů se změnil ve velkou deziluzi,“ říká Kuthan. Hlavním důvodem je ztráta původního zázemí, z kterého zámky dříve žily. Patřily k nim totiž hospodářské dvory, lesy, pole, rybníky, pivovary, pily a podobně. „Když je zámek dnes odtržený, je jeho financování a údržba nesmírně problematická,“ tvrdí Kuthan, podle kterého dnes chátrají dokonce i objekty, které byly v roce 1989 relativně v dobrém stavu. Ani jim se ovšem autor v knihách nevyhýbal.

Jan Hugo Vitvar, Mladá Fronta Dnes, 20. 7. 2001