Básnické spisy se zdarem pokračují
LITERATURA

Dílo Jaroslava Seiferta (1901–1986), rozvržené do 16 knih,
rychle pokročilo od prvního svazku ke druhému: po čísle 3 (z letošního srpna)
přichází číslo 1. A patnáctidílné Spisy Vladimíra Holana (1905–1980)
právě dospěly – za necelé dva roky – do první třetiny.

PRAHA – Sebrané spisy mohou vycházet buď od prvního do posledního svazku, nebo na přeskáčku. Záleží na editorech i vydavatelské strategii. Aktuálním důkazem jsou dvě důležité edice prezentované nakladatelstvími Akropolis a Paseka. První firma se rozhodla pro dosud nejúplnější zpřístupnění slovesné tvorby Jaroslava Seiferta, druhá se vrací ke všem dostupným původním a překladovým pracím Vladimíra Holana. Výchozí kniha Díla Jaroslava Seiferta (edici řídí Jiří Brabec a Marie Jirásková) nabízí vedle slavné prvotiny Město v slzách také druhou sbírku Samá láska. Básníkovi čtenáři je sice dávno znají, zde však mohou podobně jako v předchozím svazku Díla J. S. – sledovat leckdy pozoruhodné časové proměny textu. Objevný oddíl Básně a prózy do sbírek nezařazené (1918–1922) přináší sedmnáct čísel knižně dosud nepublikovaných. Leccos tu překvapí, například ˝prolog indiánské povídky˝ Neviditelný jezdec – o tom, jak „Pokai-po zbystřil zrak, prchaje přikrčeně za stopou neviditelného jezdce vzhůru k stráni˝ a jak ˝nic netušící Šošoni (...) obraceli své dlouhé špinavé ruce k rudým plamenům“... Před tři epigramy snad Seifertovy zařadil editor Jiří Flaišman tři překlady (A. A. Blok: Ze sbírky Jamby, I. Goll: Paříž hoří, A. A. Blok: Dvanáct), z nichž první a druhý jsou knižně zveřejněny poprvé. Svazek, který vyšel „za velkorysé podpory společnosti Europapier-Bohemia, tiskárny Tercie Praha, s. r. o., Ministerstva kultury ČR a města Kralupy nad Vltavou“, naznačuje, že Seifertova literární pozůstalost se dostala do dobrých editorských rukou.
Propast propasti Po knihách Jeskyně slov, Ale je hudba, Lamento a Na celé ticho přišel ve Spisech Vladimíra Holana na řadu svazek č. 5: Propast propasti. Holanovský čtenář by si mohl myslet, že itentokrát jde o pouhou reedici jednoho z dílů Sebraných spisů Vladimíra Holana, vydávaných Vladimírem Justlem v letech 1965–1988. Holanův dlouholetý editor a důvěrník však nyní – spolu s dalším editorem Pavlem Chalupou – přichystal malé překvapení: sbírky Předposlední a Sbohem? (verše z let 1968–1971 a 1972–1977) jsou rozšířeny o tři básně, jež na sklonku 70. let Justl s básníkovým vědomím vyřadil ˝při přípravě rukopisu pro knižní vydání˝, aby nedal komunistické cenzuře záminku k˝plošnému˝ zákazu. Ve chvíli, kdy to poměry dovolily (na jaře 1990), vyšly ty verše časopisecky. Na svá místa do posledních Holanových sbírek se však vrátily až teď. Například báseň, jež má v názvu pouze letopočet 1974: „Když se vymočil u sochy Máchovy / na dvacet let hanebné minulosti, / řekl: ,Vím, nejste sám, / který ani dnes nesmí. Ale / je tu smrt jako nakladatelka, / která má odvahu / a je náhodou při penězích... / Zkuste to!‘“ Každým dalším svazkem (tento byl vydán „za finanční podpory Ministerstva kultury ČR“) roste naděje, že fundovaná a láskyplná editorská péče o Holanovo dílo bude do tří let zdárně završena.

Jaromír Slomek, Lidové noviny

Seifertovy spisy jsou bohatší o další svazek

Praha – Spisy jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu, jejichž edici nakladatelství Akropolis zaháj ilo v září u příležitosti oslav stého výročí narození Jaroslava Seiferta, pokračují druhým vydaným svazkem. Ten nese pořadové číslo 1 a celou řadu nazvanou Dílo Jaroslava Seiferta (DJS) tak fakticky otevírá. Před čtvrt rokem byly spisy zahájeny svazkem s pořadovým číslem 3 a základem této knihy byly básníkovy sbírky Poštovní holub (1929), Jablko s klína (1933) a Ruce Venušiny (1936). Páteří nyní na pulty dodané publikace (224 stran, cena 249 korun) jsou dvě sbírky: autorův knižní debut z roku 1921 Město v slzách a následující sbírka z roku 1923 Samá láska. Za nimi následuje oddíl Básně a prózy do sbírek nezařazené (1918–1922), který "poprvé přetiskuje Seifertovy juvenilie, práce příležitostné, verše a prózy stojící mimo první dvě Seifertovy knihy básní", jak stojí v ediční poznámce. Editorem svazku je mladý bohemista Jiří Flaišman, odborným redaktorem knihy zkušený literární historik Jiří Brabec, jenž spolu s Marií Jiráskovou řídí vydávání DJS. To by po dokončení mělo čítat šestnáct svazků. Kromě toho kniha s pořadovým číslem 1 obsahuje "veškeré Seifertovy práce překladatelské z prvního pětiletého období". Jedna tisková strana pak na konci publikace přináší tři epigramy, nesignované sice, ale "u nichž je značné pravděpodobné, že jejich autorem je Jaroslav Seifert". Mezi texty, které byly pro tento svazek vytaženy z dobového tisku, nalezneme kupříkladu lyrizující prózu Láska, otištěnou v červnu 1918 v časopise Omladina, nebo dvě prozaické miniatury, Kytice růží a Červený květ, publikované o dva měsíce později v listu Mladý socialista. Zcela na okraj: právě v těchto dnech je tomu 80 let, co byl Seifertův debut Město v slzách vydán – stalo se tak počátkem prosince 1921 v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství Rudolfa Rejmana v Praze, Perštýn 6, přičemž na obálce bylo autorovo příjmení uvedeno chybně: Seifrt. Knihu tehdy graficky upravil a kresbami opatřil Karel Teige. Jeho díla – společně s pracemi Otakara Mrkvičky, Cyrila Boudy a Karla Svolinského – také tvoří výtvarný doprovod teď vydaného 1. svazku DJS. Zatímco ještě v roce 1989, kdy pospolu vyšlo pět Seifertových sbírek – Město v slzách, Samá láska, Svatební cesta, Slavík zpívá špatně a Poštovní holub –, dosáhl náklad takového souboru třiatřiceti tisíc výtisků, nynější spisy mají náklad jednoho tisíce exemplářů u každého dílu. "A dosavadní prodejní ohlas je bohužel docela skromný," bilancuje čtvrt rok, kdy se objevil první svazek DJS na pultech, Jiří Tomáš, jenž šéfuje nakladatelství Akropolis. "Velkorysá podpora", za niž nakladatelství v tiráži děkuje Ministerstvu kultury ČR, městu Kralupy nad Vltavou (což je básníkovo rodiště) a firmám Europapier-Bohemia a Tercie Praha, je tudíž zcela na místě – bez takové pomoci by Dílo Jaroslava Seiferta bylo prakticky nerealizovatelné.

Z VÝNOSŮ EDIČNÍ KOMISE III

Střet koncepcí

První svazek Díla Jaroslava Seiferta (Akropolis 2001, 224 s.), který edičně zpracoval Jiří Flaišman, je vymezen roky 1918–1922 a obsahuje sbírky Město v slzách a Samá láska, dále básně a prózy do sbírek nezařazené a nakonec překlady i dubia. Máme tedy před sebou první dva tituly Díla Jaroslava Seiferta. Třetí svazek, který vyšel k Seifertovu výročí, obsahuje tvorbu z let 1927 až 1936; edičně ho připravil Jiří Brabec.
Na rozdíl od vydaného třetího svazku jsou výchozími texty Flaišmanovy edice Města v slzách a Samé lásky jejich první knižní vydání. Svou volbu zdůvodnil editor zdrženlivým postojem Jaroslava Seiferta k vlastní rané tvorbě, především ke sbírce Samá láska. Tu básník vydal naposled za svého života pouze ve výboru, v němž vyřadil čtyři básně a původní doslov. Editor třetího svazku Díla J. Brabec zvolil jako výchozí text své edice poslední vydání, které bylo uskutečněno za života autora, a opíral se tedy o kritérium poslední ruky. Zdůrazněme, že řešení obou editorů považujeme za zcela legitimní, avšak nikoli nutné. Na jedné straně mohl J. Brabec bez komplikací přijmout jako výchozí text první knižní vydání sbírek, na druhé straně i J. Flaišman mohl pouze s malými problémy postupovat podle kritéria poslední ruky. Volba výchozího textu je mimo jiné ovlivněna metodologickými východisky editora. Pro jasnější rozlišení obou edičních přístupů použijeme přirovnání k anglo-americké "textologické" tradici. Edice Jiřího Brabce je metodologicky zakotvena ve starším edičním přístupu, který bychom mohli ztotožnit s Gregovsko-Bowerovskou školou, jež pracovala, stejně jako starší česká ediční praxe, s intencí autora. Tato teorie předpokládá, že tvůrčí vůle autora je plně realizována v poslední verzi textu, na němž se autor podílel, a na základě tohoto předpokladu konstituuje kritérium poslední ruky. Tím, že Jiří Brabec přetiskl podle tohoto kritéria všechny sbírky, v nichž jen dvakrát nepatrně zasáhl do strofiky, zvýraznil mimochodem rys kanonizace, tedy konečnosti a ustálenosti textu. Různočtením je sice text Brabcovy edice násoben, přesto však implikovaný vývoj spěje k textu poslední ruky, a tedy k dotvořenému dílu. U J. Brabce je tak dílo J.Seiferta daleko statičtější než u J. Flaišmana. Pokud bychom i zde přijali pohled zprostředkovaný anglo-americkou "textologií", shledáme, že metodologický přístup J. Flaišmana je blízký například teorii Petera Schillinsburga. Zde se neimplikuje vývoj k jedin(ečn)ému textu, ale text se opravdu násobí; prezentuje uměleckou tvorbu jako proces, nikoli v prvé řadě jako statický produkt. Žádná verze textu není pro editora autoritativnější nebo reprezentativnější než jiná, je pouze odlišná.
Pro svou edici Seifertových sbírek zvolil Jiří Brabec výchozí text, který již několikrát prošel martyriem emendací, atak je jeho edice přetiskem textu zbaveného všech tiskových chyb. Brabcova edice přinesla tedy různočtení ke kanonickému, kriticky připravenému textu; různočtení mělo podle editora zpřítomnit veškeré odchylky od vydávaného textu. Vlastně se zde jedná o návrat k původnímu významu slova různočtení, tedy kvaria lectio, zachycení všech odchylek znění. V ediční praxi až dosud převažoval názor, že různočtení zaznamenává pouze taková místa, v nichž se text obsažený v textových pramenech relevantně liší od textu v edici publikovaného, za irelevantní se považovaly například rozdíly pravopisné. Způsob zaznamenávání různočtení byl pro celý projekt Díla "ušit" právě na takovém textu, který již byl zbaven tiskových chyb a omylů. Naopak u Flaišmanovy edice se jedná o diplomatický přetisk prvního knižního vydání sbírek, tedy o text, který je prezentován bez jakýchkoliv oprav. Do textu sbírek J. Flaišman nezasahoval a omyly spolu s chybami mělo v prvním svazku Díla opravovat různočtení, které přineslo vývoj textu se všemi jeho peripetiemi. Atak se v různočtení Flaišmanovy edice stírá rozdíl mezi emendací tiskové chyby a zásahem do textu, který přináší jinou verzi, a odráží tedy rozdílné přání a změněnou "vůli" autora. Na jedné rovině se nediferencovaně prezentují odchylky od prvního knižního vydání, které mají rozdílný původ. Některé zásahy můžeme stejně dobře považovat za opravu dřívější tiskové chyby, ale zároveň i za pozdější tiskovou chybu. Flaišmanova edice tedy nepřináší ve svém různočtení žádné opravy, ale pouze záznam o pohybu textu. Domníváme se, že jinak metodologicky založená volba výchozího textu vyžadovala i jinak koncipované různočtení. V zásadě stály před editorem dvě sice špatné, ale přesto možnosti, které by nerozklížily jeho koncepci. Buď měl vedle přetisku prvního knižního vydání publikovat i jakýsi "reading text" zbavený všech tiskových chyb a omylů, anebo mohl vytvořit vícestupňové různočtení, které by odlišilo geneticky různé zásahy do textu.
Edice Díla Jaroslava Seiferta v sobě soustředila metodologicky různé ediční přístupy, ale nedala jim možnost realizace se vším, co s sebou nesou. Přestože se tedy Jiří Flaišman vzdal snů o bezúhonném jediném textu ve prospěch textu nestabilního, nezvolil ke svému rozhodnutí adekvátní způsob prezentace textových verzí a zůstal věrný normám komentování přijatým pro celé Dílo.

Michal Kosák, Literární noviny č. 5/2002