Svazek dvě

Vloni vyšel druhý svazek Díla Jaroslava Seiferta, který mapuje jednu z nejzajímavějších partií Seifertovy tvorby, pětileté období let 1923–1928, tedy poetistickou sbírku Na vlnách TSF a sbírku Slavík zpívá špatně, která představuje posun směrem od poetismu k určitým sociálním tónům. Původní Seifertovu tvorbu reprezentuje v tomto svazku ještě sbírka Svatební cesta, jakési opravené vydání sbírky Na vlnách TSF.
Hned první sbírka znamenala pro editora zajímavý problém. Totiž: jakým způsobem text v kritickém vydání přiblížit čtenáři. Je jistě otázkou, má-li kritické vydání fungovat pouze jako studijní materiál úzce specializované skupiny odborné veřejnosti, nebo by mělo jít o souborné vydání textů Jaroslava Seiferta s patřičným odborným komentářem, který by ale neměl rušit při vlastní četbě. Situaci navíc Filipu Tomášovi, autorovi této edice, ztížila grafická podoba sbírky Na vlnách TSF. Jde o to, že text jako literární kvalita je propojen s grafickým uspořádáním a typografií celé knížky, čímž vzniká také podstatná kvalita výtvarná. Filip Tomáš správně pochopil, že pouze připravit důsledné kanonické znění dané sbírky by nereflektovalo celkové ustrojení Seifertovy poetiky dané doby, že zkrátka je potřeba předložit čtenáři reprint původního vydání v grafické podobě, jakou sbírce dal Karel Teige. Je to zcela opodstatněné. I proto je přesvědčivá argumentace v Ediční poznámce: „Jelikož typografická úprava sbírky byla tvůrci koncipována jako programová korespondence textu a grafického vyjádření, přetiskujeme zde první vydání jako reprodukci.“ (s. 466) Jen zaráží, že ona „programová korespondence“ jakoby visí ve vzduchu: i když pochopitelně autor nemohl podat nějakou zevrubnější studii o daném období, mohl alespoň připomenout Pešatovu monografii Jaroslav Seifert, nebo přiblížit čtenáři, o jaký druh korespondence se jedná. Měl k tomu i množství materiálu uvnitř svazku samého: čím jiným jsou Libreta k filmům? Stačí pročíst kousek Úvodní poznámky Seiferta a Teigeho k libretu Pan Odysseus a jiné zprávy: „Autoři se tímto libretem pokusili o zcela nový útvar filmového umění, o to, co podle jejich představ odpovídá čisté kinografii. Popírají divadelně literární filmové kusy a chápou film jako umění čistě optické a básnické zároveň. Jde jim tímto libretem (a spíše partiturou než libretem) o film čistě fotogenický, o nadrealistické, optické drama věcí v pohybu.“ (s. 222)
Mohl si editor, který připravoval vydání sbírky z období, pro které je charakteristické právě toto propojování jednotlivých rovin skutečnosti, dovolit jinou podobu, než reprodukci původní podoby sbírky? Nemohl, a je dobře, že se nutnosti podvolil. Knížka je tím zajímavá i graficky a může si své čtenáře získat i tak. Navíc (odbočka a přeskok): v ukázce z Úvodní poznámky mne vždycky znova šokuje podivná básnická jistota, a jaksi nechtěná předvídavost: představme si takovou podobu filmu, o jaké Teige se Seifertem mluví. Myslím, že je patrné, že bychom dnes asi nemluvili o úpadcích románu právě na úkor filmového umění. Film zkrátka opustil jednu ze svých podstatných souřadnic, totiž poezii, a stal se uměním vyprávěcím. A  to je právě představa, která je pro Seiferta a Teigeho čímsi nepředstavitelným a odpudivým a vůči které mají potřebu protestu. Po 80. letém vývoji v kinematografii jim nemůžeme nerozumět.
Ale zpět k textu druhého svazku Díla Jaroslava Seiferta. Filip Tomáš kromě tohoto kroku podnikl ještě jeden, na první pohled protikladný, ale daleko obtížnější. Pokusil se najít jakési standardní, pokud měl textovou oporu tak kompromisní, znění jednotlivých textů. Což se mu leckde podařilo na výbornou.
Bohužel se ale nepodařilo jednotnost udržet a lpění na některých velmi archaických tvarech je snad přehnané. Tak se velmi často objevují znění jako „rozpiatá, vzepiatý“ apod. Rozuměl bych tomu, kdyby existoval argument, že pouze tato znění mají oporu v textu. Jenže tomu tak není, protože třeba v básni Osud je už pro dnešního čtenáře přijatelnější znění. Kromě toho tu cituji i kouzelnou ukázku toho, jak obraz vstoupil do skutečnosti a proměnil ji takovým způsobem, že není zcela patrné, kde je hranice mezi figurou na šachovnici a jakýmsi přesyceným obrazem koně, který se (jakoby až odkudsi z antických tradic) vzpíná: „Musili jsme vzpomínati na Longchamp, / vzepjatí koňové neuběhli však dále, / než k Vašim prstům, které miluji.“ (s. 204).
V každém případě ale tento soubor představuje Jaroslava Seiferta, který prochází od poetismu přes ostré sociální a válečné tóny znovu k hravější podobě jakési Svatební cesty, možná spíš pouti s láskou, která má mnoho protikladných podob. Pro další badatele bude nesmírně zajímavé sledovat, které básně Jaroslav Seifert z jednotlivých vydání odstranil, a pro dějiny české literatury bude zřejmě i podstatné prozkoumat, jak s básněmi pracoval A. M. Píša, který tyto básně v roce 1953 a 1956 uspořádal v prvním svazku Díla Jaroslava Seiferta. Pro studie podobného typu je tato edice vděčným a precizním pramenem.
Zajímavý obraz Jaroslava Seiferta se rýsuje z básní do sbírek nezařazených. Tak hned úvodní Býti rybářem je také melancholickou reflexí, ale její ostré závěrečné bodnutí, jakýsi dehonestující úšklebek nad vlastní melancholičností, její znicotnění, to je obraz, který není „seifertovský“: „Tyto blekotavé rýmy / jsou mé poslední. / Každý rok máme své obvyklé rýmy / a pláčem celé dny.“ (s. 209). Kouzelný je soubor 9 básní v prose, který zvláštním způsobem promítá do tragických lidských situací „úděl“ věcí, které s člověkem zůstávají. Kontrasty takového spojení jsou pak velmi účinné: „Zemřel před šesti hodinami, řekl lékař, nakláněje se nad / mrtvolu./ Ale v kapse mrtvého tikaly ještě hodinky.“ (232)
Jsou tu ale obsaženy i další básně, které sice svým ustrojením odpovídají textům do sbírek zařazeným, ale jejich vyznění je jiné. Confiteor... představuje pro změnu příkré sebevyznání, které nemá lichotivý charakter, je to jakási (opět jemně ironická) obžaloba vlastní slabosti, nebo, obecněji, ne-hrdinskosti básnického činu: „Mé brnění je z hadru, / mám tupý meč,/ tím blíže přitulím se k ňadru / a na boj vykašlu se nakonec.“ (s. 241). Editor se v těchto částech pokusil přiblížit text in natura, takže jsou zde i reprinty rukopisů a grafických návrhů.
Samostatnou kapitolu pak tvoří překlady, především z Apollinaira. Kromě jednotlivých básní tu najdeme i román Zavražděný básník a drama Prsy Tiresiovy. Doplňuje se tím představa o Jaroslavu Seifertovi a zařazení do Díla tím ulehčuje práci i případným komparatistům, kteří by se pokusili sledovat analogie mezi Seifertovou tvorbou a mezi poetikou autorů, které překládal.
Nezanedbatelné je i zařazení souboru Paris, kde se vedle sebe setkává mnoho závažných avantgardních autorů. Je zde například patrné, jak třeba Tristan Tzara vnímá svět rozpohybovaný, v bizarních souvislostech: „abraham pohaní v cirku / tabák kypí v jeho kostech / abraham pohaní v cirku / močí v kostech / koně se otáčejí místo hlav mají elektrické lampy / šplhá šplhá šplhá šplhá / modrý arcibiskupe jsi železnými houslemi / a kdáká kdáká / zelený / číslice“ (s. 458), oproti tomu třeba Pierre Minet, básník skupiny Le Grand Jeu, vnímá Paříž daleko reflexivněji: „Za mýma zavřenýma očima prvá laskání probouzejí se s dnem. / * / Rozezvučená pobřeží otvírají svá srdce s rozryvnou nostalgií./ */ Dětinští žvýkači amekdot klouzají nehlučně po rozkošnickém laně.“ (s. 461). Editor opět ponechal promlouvat i obrazy, které jsou důsledně vedle jednotlivých textů, jako v původním vydání. Celý oddíl zakončuje vlastní Seifertova báseň Mokrý obraz, která je opět poněkud odlišnou reflexí Paříže. Tento soubor je také zvláštním melancholickým připomenutím dnešnímu čtenáři, jak neobyčejně šťastný byl kontakt české avantgardy třeba s tou francouzskou.
Mohu tedy s klidným svědomím říci, že jsem měl tu čest radostně si listovat v sice tlusté, ale velmi příjemné knížce. Potřebný poznámkový aparát neruší běžného čtenáře, ale zároveň splňuje všechna odborná kritéria. Problematičtější je otázka kanonického textu, ovšem i tady lze hovořit spíše o detailech a celková koncepce je přesvědčivá a správná. Má tedy Jaroslav Seifert veliké štěstí.

Jakub Chrobák, Tvar, 14, č. 13, 26. 6. 2003, s. 20

„Paříž je zrcadlo Evropy / vidím v něm Váš úsměv / stoupám stoupám po tomto žebříku ke hvězdám. Ó mrtvý kormidelníku,“ napsal v roce 1925 čtyřiadvacetiletý Jaroslav Seifert ve své legendární sbírce Na vlnách TSF, v níž vzdal hold poetistickému mistru Guillaumu Apollinairovi. Připomíná ji Filip Tomáš, editor druhého pokračování rodícího se šestnáctisvazkového Díla Jaroslava Seiferta, když nyní uvádí první vydání sbírky v autentické typografické úpravě Karla Teigeho i pozdější básníkovu redakci v podobě sbírky Svatební cesta (1938). Nejenom milovník díla jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu ocení sbírku Slavík zpívá špatně (1926), zprvu pokračující v poetistickém veselí, ale ve druhé části už vyslovující závažná témata: ohlas první světové války či ruské revoluce. Seifert ožívá i jako brilantní překladatel. Básnické prózy jeho miláčka Apollinaira jako Podzim, Zima, Ubrousek básníků, Amsterodamský námořník mají kouzlo jazykových her i vážnost sociální kresby. Překvapením pro málo znalé jsou jeho překlady Alfreda Jarryho, Jeana Cocteaua, Louise Aragona a dalších.

František Cinger, Právo 8. 2. 2003

Kdo jde za básníkem, utone?

Pečlivě redigované spisy Jaroslava Seiferta odkrývají i dosud neznámé vrstvy rozsáhlého díla

PRAHA 9. ledna 2003 – „Kdo jde za básníkem, utone.“ Také tento známý verš najdeme v jednom ze čtyř již hotových svazků kritického vydání Seifertova díla básnického, prozaického, publicistického, epistolografického a překladatelského. A také tento verš, jak se dočítáme, zněl původně jinak, totiž: „Šel jsem za básníkem ve stínu“.
Je příznačné, že ani sedmnáct let po smrti Jaroslava Seiferta (výročí připadá právě na zítřek, byl to rovněž pátek) nemají čtenáři možnost poznat básníkovo slovesné dílo v úplnosti. Přestože v knižních edicích je zachyceno to podstatné, ctitelům Seifertovy lyriky zůstává skryto ještě dost básní do sbírek nezařazených a rukopisných.
Po celou éru komunistické diktatury byl Seifert cenzurován, začátkem 50. let a mezi roky 1970 a 1979 dokonce umlčován. Pád totality otevřel cestu k celému básníkovu literárnímu odkazu. Avšak teprve sté výročí jeho narození (2001) odstartovalo vydávání šestnáctisvazkového Díla Jaroslava Seiferta.

Ve čtvrtině cesty
Zatím se nakladatelství Akropolis (s podporou společnosti EuropapierBohemia, tiskárny Tercie Praha, ministerstva kultury a města Kralupy nad Vltavou) postaralo o knižní podobu svazků č. 1, 2, 3 a 7. Spolu se seifertovskou editorkou Marií Jiráskovou řídí velkorysý projekt Jiří Brabec, literární historik, jehož odborný zájem o Seifertovo dílo trvá už dlouhá desetiletí (mimochodem, Brabec stál Seifertovi nablízku na přelomu let 60. a 70., kdy byl jeho místopředsedou ve výboru Svazu českých spisovatelů). Zkušení editoři (na přípravě jednoho svazku se podílela i erudovaná Milada Chlíbcová) riskovali, když k práci přizvali mladé muže Jiřího Flaišmana a Filipa Tomáše. Zatím však tento risk nese dobré plody.
Zrekapitulujme, co Dílo Jaroslava Seiferta dosud přineslo. V prvním svazku vedle prvotiny Město v slzách a sbírky Samá láska překvapí čtenáře sedmnáct položek oddílu Básně a prózy do sbírek nezařazené (1918 – 1922), následují tři básnické překlady a konečně tři epigramy, podepsané na počátku 20. let v časopise Sršatec jménem R. Jakovlev a dnes editory s otazníkem přiřčené Seifertovi (oddíl Dubia).
Druhý svazek prezentuje faksimilovanou podobu sbírky Na vlnách TSF (v Teigově typografické úpravě), sbírky Slavík zpívá špatně, Svatební cesta, další porci „básní a libret do sbírek nezařazených (1924 – 1928), celkem čtrnáct, a rozsáhlý blok překladů z francouzštiny, především Guillauma Apollinaira.
Třetí svazek vyplňují sbírky Poštovní holub, Jablko s klína a Ruce Venušiny. Překladům (třicet čísel, především Paul Verlaine, ale také Heinrich Heine) předchází blok Verše do sbírek nezařazené (1928 – 1933) takto na s. 125 i v obsahu na s. 261, zatímco na s. 5, 7 a 256 jsou to z nejasných důvodů již nikoli „Verše...“, nýbrž „Básně do sbírek nezařazené (1928–1933)“. Celkem 47 kousků, čili množství na samostatnou sbírku. Oddíl Dubia nabízí jedenadvacet vesměs epigramů, „které Seiferta tak či jinak připomínají“.
Svazek číslo 7 vyhradili editoři sbírce Ruka a plamen (v ní jsou i verše Básníkovi z nejmilejších, z nichž jeden posloužil jako název tohoto článku), za níž následuje snad zatím největší překvapení Seifertových spisů: tři verze Písně o Viktorce. Něco už naznačil sborník S Jaroslavem Seifertem časem i nečasem (Památník národního písemnictví 2001), v němž bylo otištěno pět čtyřveršových strof, „závěr z cyklu necenzurovaného textu“ (jedna drobnost onen úryvek odlišuje, činíc z něho – patrně neúmyslně – variantu čtvrtou).

Úspora času, nebo nemístné rozptylování?
Vedle poučné pracovní verze, v níž jsou patrny básníkovy škrty, opravy, hledání vhodných výrazů, zkrátka proces vzniku básnické skladby, vidíme i „necenzurovaný rukopis“, jak Seifert sám označil text věnovaný jedné čtenářce. Slova jako „Před očima jsme měli tmu,/ v níž oko nemohoucně civí./ Víc řeknou mrtví nežli živí,/ však říkají to pošeptmu“ se v roce 1950 ani později oficiální cestou ke čtenářům nedostala.
Kritické vydání Seifertových spisů je vybaveno chvályhodným množstvím reprodukovaných obrázků: důsledně jsou přetiskovány obálky prvních vydání básnických sbírek, výběrově pak jejich původní ilustrace, případně i ilustrace dodatečné, například u básně Přítelkyně (Před obrazem Jana Zrzavého). Má tedy čtenář před očima i pěknou galerii: Bidlo, Bouda, Kremlička, Mrkvička, Šíma, Štyrský, Teige, Tichý...
Sporné je zařazení bibliografických odkazů, různočtení a vysvětlivek nikoli na konec svazku, jak je obvyklé, nýbrž hned „za každým z textů, k nimž se bezprostředně vztahují. Různočtení zaznamenává proměny textu od rukopisu či prvních otisků v periodickém tisku až po změny v jednotlivých vydáních sbírek (vypuštěné či přidané verše, změna strofiky, změna slovosledu, hláskoslovné a pravopisné změny včetně interpunkce –, významné změny v sazbě atd.).“
To je na jedné straně řešení velmi operativní, protože odpadá protivné listování dozadu a zase zpět, na druhé straně poněkud rušivé, chceme-li vnímat básně v jejich estetické síle. Vždyť i u delších skladeb (kde není na sudé stránce báseň a na liché vysvětlivky k ní) se na levém okraji důsledně tiskne počítadlo – číslice označují každý pátý verš.
Pravděpodobnost, že by si takto edičně zpracované Seifertovo dílo kupoval někdo jím dosud nedotčený, je však malá. Tyto spisy jsou četbou pro pokročilé. Především oni mohou s editory prožívat dobrodružství nových seifertovských objevů. Jít za básníkem – a neutonout.

Jaromír Slomek, Lidové noviny, 9. 1. 2003

Druhý svazek návratů Jaroslava Seiferta v Akropoli

PRAHA – Čtvrtým svazkem pokračuje vydávání díla Jaroslava Seiferta (1901–1986) řízené Jiřím Brabcem v nakladatelství Akropolis. Vzhledem k tomu, že svazky díla vycházejí na přeskáčku, jde po třetím, prvním a sedmém svazku o svazek druhý. Ten shrnuje nejlepší léta Seifertova poetistického období, jak je reprezentováno sbírkami Na vlnách TSF (1925, v dalších vydáních pod názvem Svatební cesta) a Slavík zpívá špatně (1926). Toto období Seifertovy tvorby výrazně dokreslují také překlady fancouzských autorů, kromě poezie zejména dvě publikace básníka Guillauma Apollinaira: román Zavražděný básník (česky 1925) a básnické drama Prsy Tiresiovy (česky 1926).
Kromě velmi pečlivé připravy celého svazku (editor a autor ediční poznámky Filip Tomáš) obsahuje kniha i některé mimořádné lahůdky pro milovníky Seifertova díla, bibilofily či vůbec zájemce o poetismus. Je to především cyklus osmnácti kolorovaných leptů Josefa Šímy Paris, jak je vytvořil pro publikaci nakladatele Štorcha-Mariena. K této bibliofilské publikaci přeložil Seifert osmnáct básní a textů francouzských básníků a na závěr připsal báseň vlastní. Jako i v jiných svazcích Seifertova díla nechybí ani další texty, v tomto případě básně a libreta do sbírek nezařazené z let 1924–1928.A protože s tvrobou poetistů neodlučitelně souzněla také grafická tvorba Karla Teigeho, je v tomto svazku věrně reprodukována v Teigeho úpravě (včetně obálky) slavná sbírka Na vlnách TSF a rovněž básnické drama Apollinairovo Prsy Tiresiovy. Kniha kromě toho obsahuje další četné dokumentární ilustrace – např. Seiferovy rukopisy, další Šímovy ilustrace, obálky od Štyrského a Toyen, Zdenka Seydla, Teigeho a Mrkvičky, či fotografie, např. z inscenace Prsů Tiresiových v Osvobozeném divadle (bohužel ne vždy je reprodukce barev věrná). Jde o pozdní splátku dílu našeho jediného básníka – laureáta Nobelovy ceny, zato však o splátku mimořádně důstojnou a pečlivě připravenou.

Petr Kovařík, Deníky Bohemia, 22. 11. 2002