Vydávání Seifertových spisů pokračuje

Jednotlivé svazky Díla Jaroslava Seiferta se díky dochvilné práci editorů a zásluhou nakladatelství Jiřího Tomáše Akropolis objevují na pultech knihkupectví v poměrně rychlém sledu. Až bude kritické vydání Seifertových spisů ukončeno – má to být v roce 2006 – bude mít celkem šestnáct svazků. Letos v létě vyšel svazek sedmý, obsahující sbírku Ruka a plamen a skladbu Píseň o Viktorce (tři verze). Svazek edičně připravily Milada Chlíbcová a Marie Jirásková. (Ne každý ví, že v letech normalizace uspořádala M. Jirásková pod krycím jménem Kateřina Skalická spolu s Jiřím Brabcem výbor ze Seifertovy tvorby Ruce Venušiny, který vyšel v roce 1984 v nakladatelství 68 Publishers v Torontu.) Celé Dílo Jaroslava Seiferta řídí Jiří Brabec (v prvních dvou vydaných svazcích s Marií Jiráskovou). V edičním týmu se šťastně spojují zkušenostmi vyzrálí odborníci s mladšími literárními vědci, z nichž někteří teprve končí filozofickou fakultu.
Jako první vyšly v roce 2001 svazky prvý a třetí, shrnující Seifertovu tvorbu z let 1918–1922 (Město v slzách, Samá láska, ed. Jiří Flaišman) a z období 1928 – 1933 (Poštovní holub, Jablko s klína, Ruce Venušiny, ed. Jiří Brabec). Nový díl je tedy v pořadí třetí. Oba první svazky obsahovaly také oddíl veršů nezařazených do sbírek, překlady a oddíl Dubia s básněmi, u nichž Seifertovo autorství není nesporné. V sedmém svazku verše nezařazené do sbírek (ani překlady a dubia) nejsou, knižně nepublikované básně z tohoto období (je jich v Národní práci, Práci, Panorámě a jinde nemálo) budou zřejmě v chystaných svazcích pátém a osmém. Svazky Díla J. S. mají vzornou grafickou úroveň (Luboš Drtina) a jsou doplněny reprodukcemi – v sedmém svazku jsou to ukázky ilustrací k Písni o Viktorce a práce některých výtvarníků, jimž Seifert věnoval verše.
Zárodečná podoba sbírky Ruka a plamen vyšla jako soukromý tisk ještě za války v roce 1943, v širší podobě pak kniha vychází v roce 1948 v nakladatelství Borový. Nejstarší básně dnešní podoby sbírky jsou z let třicátých, poslední (Ateliér pod Petřínem) z r. 1956. Text sbírky Ruka a plamen v Díle J. S. se opírá o vydání nakladatelství Československý spisovatel z r. 1987 (spolu s Vějířem Boženy Němcové, Přilbou hlíny a Písní o Viktorce, ed. M. Chlíbcová). Jde o znění poslední ruky – text tohoto vydání v polovině osmdesátých let ještě schválil sám autor. Vrátil do sbírky básně Obrazy slečny Toyen a Obrazy Rudolfa Vejrycha a nově zařadil dvě básně, které byly pro padesátá léta nepřijatelné a vyšly původně ve sbírce Jaro sbohem – Z bláta a krve, věnovanou v r. 1936 Josefu Palivcovi k padesátinám, a Návrat, básnický nekrolog Josefa Pekaře z r. 1937.
V Ediční poznámce ke čtvrtému svazku staršího souboru Díla J. S. (2. vyd. 1959) charakterizoval editor A. M. Píša rozšířenou verzi sbírky Ruka a plamen takto: „Autor ji uspořádal jednak z veršů, jež původně pojal do prvních tří vydání sbírky Jaro sbohem (1937, 1942, 1944), jednak z básní, jež vznikly později – obdobně zasvěceny básníkům a umělcům živým i mrtvým, jubilujícím nebo odcházejícím – a zčásti už byly zařazeny do druhého oddílu sbírky Přilba hlíny v jejích prvních dvou vydáních (1945, 1946). Proti původní podobě je sbírka Ruka a plamen tentokrát rozšířena dílem o ty někdejší verše, jež do ní autor zprvu nepojal, ač už předtím vyšly rovněž ve sbírce Jaro sbohem, dílem o nové básně, jež v minulých letech porůznu uveřejnil v příležitostných tiscích...“
Prolog sbírky tvoří báseň Česká tvář, zamyšlení nad českou krajinou a povahou české poezie, a také v závěrečném třetím oddílu je jen jediná báseň, vyznání obdivu básníku i bohémovi Paulu Verlainovi. Seifert také, jak známo, Verlaina překládal – tyto překlady znovu vyšly ve třetím svazku Díla J. S. První oddíl sbírky vyplňují básně inspirované dílem výtvarných umělců, druhý je věnován spisovatelům. Vysloveně příležitostné a gratulační básně, napsané jakoby na objednávku, jsou ve sbírce také, ale je jich jen pár. Většinou píše Seifert o svém vztahu k dílu umělců, kteří mu byli vskutku blízcí (Aleš, Lada, Kremlička, Tichý, Alén Diviš, Neruda, Toman, Šrámek aj.), a jde–li o současníky, často vzpomíná na společné zážitky. Mnohé básně by si zasloužily širší zmínku, poněvadž dokládají, čeho si Seifert na jednotlivých umělcích nejvíc cenil. Připomeňme alespoň Pozdrav Františku Halasovi, nostalgický a úsměvný dopis příteli ležícímu v nemocnici. Než básník stačil svůj pozdrav Halasovi poslat, autor Torza naděje zemřel. Seifert potom připojil Epilog, v jehož poslední sloce na čtenáře náhlým výšinem z rytmu sugestivně zapůsobí slovo elektrokardiogramy, asi poprvé použité v české poezii: „Už Dušičky jsou před námi. / čas k smrti smutný, stmělý. / Elektrokardiogramy / bohužel pravdu měly.“ Básní s literárními a výtvarnými náměty napsal Seifert mnoho i v závěrečné etapě svého díla, a tak ten, kdo se bude sbírkou Ruka a plamen podrobněji zabývat, by měl k množině jejích veršů připojit i pozdější básně, jako jsou např. U malíře Vladimíra Komárka, Sbohem, slečno Toyen nebo slavná Pocta Vladimíru Holanovi.
Píseň o Viktorce vydal Seifert v roce 1950 k 130. výročí narození Boženy Němcové. Volně v ní navázal na válečný Vějíř Boženy Němcové, napsaný o deset let dříve. Ve skladbě, romanticky spojující epický syžet s lyrikou, se splétají a prolínají všechny Seifertovy erbovní motivy – domov, láska, návraty k minulým zážitkům ve vzpomínkách, stárnutí a blízkost smrti. Kniha má promyšlenou kompozici (autor trval i na rozlišení jednotlivých částí různými typy písma) a může posloužit jako jeden z důkazů, že Seifert nebyl spontánně tvořící poeta natus, nýbrž básník vzdělaný a racionální. Je to všem racionalita moderního básníka 20. století: ratio v sobě skrývá i city a obraznost.
Literární vědce i milovníky Seifertova díla potěší, že kniha obsahuje tři verze Písně o Viktorce (tištěné odděleně, protože uvádění variant pod textem by bylo nepřehledné). Nejprve známou, už víckrát knižně vydanou definitivní verzi, na níž se od prvního vydání v podstatě nic nezměnilo, dále druhé, poněkud starší znění, jehož rukopis básník věnoval paní Miluši Pavlíkové (rozdílů není mnoho, ale jsou zajímavé), a posléze pracovní text skladby, složený z více konceptů a reprezentující již poměrně pokročilé stadium jejího vzniku. Máme tu vítanou příležitost sledovat, jak Seifert postupoval při hledání definitivního textu. Např. jedno dvojverší prvního zpěvu znělo původně „...či v němohře žít jako stíny / (či) a vstoupiti jak každý jiný...“ Seifert, usilující vždy o maximální názornost, pak tato slova nahradil konotačně bohatším „či jako rosu s kapradiny / setřásti s vlasů drobty hlíny...“
Údaje o přesunech básní ze jedné sbírky do druhé, u Seiferta velmi častých, jsou uvedeny v závěrečné Ediční poznámce. Různočtení a bibliografická data o otištění jednotlivých básní v časopisech, knihách jiných autorů, sbornících atd. jsou v Díle J. S. vhodně umístěny bezprostředně pod jednotlivé básně, takže čtenář nemusí hledat informace v odděleném poznámkovém aparátu.
Na sbírce Ruka a plamen, ale i na Písni o Viktorce lze dobře sledovat Seifertův postupný přechod od pravidelného melodického verše k verši volnému. Ten pak zcela převládl v posledním dvacetiletí básníkovy tvorby. Seifertův pravidelný verš nikdy nepůsobil monotónně a jednotvárně. Tomu se básník bránil zejména množstvím přesahů a s tím spojenými variacemi poměru mezi veršovou a větnou intonací, ale i výšiny z rytmu a nepřekonatelným rýmovým bohatstvím. Ale i tak si Seifert někdy ve čtyřicátých letech uvědomil, že při četbě jeho nových veršů mohou mít čtenáři čtenáři pocit, že básník se opakuje, jakýsi dojem „už slyšeného“. I proto (důvodů bylo víc) se v některých básních sbírky Přilba hlíny a v mottech Písně o Viktorce (ale i jinde) vrátil k verši volnému, který je ovšem jiný než volný verš jeho proletářských začátků. Z básní sbírky Ruka a plamen jsou volným veršem napsány jak některé starší, tak i novější básně (Básníkova smrt, Waldheimská idyla, Pozdrav Karlu Tomanovi, Karlu Tomanovi, Pozdrav Petru Bezručovi, Ateliér pod Petřínem) a ve sbírce se objevuje i verš sice pravidelný, ale nerýmovaný.
Básníkův vývoj pak značnou měrou ovlivnily poměry padesátých let. Ty způsobily, že Seifert si svou pravidelnou, rytmicky i eufonicky sjednocenou strofu ponechal až do ladovské knížky Chlapec a hvězdy (1956). Píseň o Viktorce a věnec sonetů ze sbírky Praha (1956) patří dokonce k vrcholům čtenáři milované a obdivované formální virtuozity. Svým typickým veršem napsal Jaroslav Seifert i vzpomínkové fejetony, jako jsou Mělnické impromptu, Romance o mládí, Taneční hodiny aj. Tyto veršované fejetony byly první samizdatovou edicí české poezie, s níž jsem se setkal: v polovině padesátých let je kdosi v Praze bezchybně opsal na stroji a rozmnožil na ormigu. Tento typ verše znamenal pro Seiferta cosi jako úkryt, kde bylo možno přežít zlá léta, území, na němž byl nezranitelný. (Státní cenu za sbírku Maminka dostal pouhé čtyři roky poté, co byl za Píseň o Viktorce hrubě napadán. Je to ovšem zároveň doklad, jak se mezitím proměnilo kulturní klima. Teprve nedávno byly publikovány záznamy o tom, jak se Seiferta po Písni o Viktorce na půdě Svazu spisovatelů důrazně zastal Vítězslav Nezval.)
Editorky posuzované knihy odvedly velmi dobrou práci a také tiskové chyby jsou na dnešní dobu až překvapivě vzácné (autory pokyny m. autorovy na s. 219). Diskutovat by snad bylo možno jen o dodržování dnešních Pravidel českého pravopisu u psaní předložek s/z ve 2. pádu – „a stíral dech svůj se zrcadla, zpívala... s oblohy plné třpytných not, raději skočit se skály“ aj. Psát s/se ve 2.p. možné je, lze tak odlišit dvojí vvýchodisko pohybu, ale dnes se jednoznačně dává přednost předložce z/ze. Myslím, že v tomto případě není důvod, aby se mladí čtenáři poezie setkávali při četbě s grafikou, která jim musí připadat zastaralá. Lepší by asi bylo psát ze zrcadla, z oblohy, ze skály a ve verších citovaných výše z kapradiny a z vlasů. I u titulu Seifertovy sbírky z třicátých let bude patrně třeba dát přednost psaní Jablko z klína.

Jiří Rambousek, Tvar č. 14, 5. 9. 2002, str. 21