Koláže Bohumila Hrabala, jak je neznáme
Fenomén Bohumila Hrabala je v posledních letech vnímán spíš prostřednictvím jeho života než literárního díla, a tak se kniha Miloslavy Slavíčkové Hrabalovy literární koláže objevuje vlastně jako příspěvek do diskuse o tom, jaký byl.
„I já, jak jsem řekl, si přeji být víc zapisovatelem a střihačem než spisovatelem. Možná že se jednou prokopne buben skrz Lautréamontovu větu, že umění budou dělat všichni,“ cituje jeho vyjádření. Literární koláž vnímá autorka jako náhodné nebo zdánlivě náhodné sestavení textů vytvořených jinými autory, než je autor koláže, který z nich vytvoří nový celek. Což byla metoda i radost Hrabalovy tvorby.
Slavíčková si vybrala Mrtvomat, text, který spisovatel vytvořil v roce 1949 z jedenácti pramenů. Do vydání v roce 1991 v Sebraných spisech ho znali jen čtenáři samizdatových svazků. Druhým je kniha Toto město je ve společné péči obyvatel, která vyšla v roce 1967 jako společný projekt spisovatele a fotografa Miroslava Peterky, i když Hrabalův text může existovat samostatně, což se i později stalo.
Slavíčková dobře ví, že Hrabal vysoce oceňoval ruského teoretika Viktora Šklovského a miloval jeho termín „ozvláštnění“. Toto ozvláštnění povýšil Šklovskij na hlavní metodu umělecké tvorby. Navíc Hrabal byl přesvědčen, že v moderní próze lze pozorovat posun směrem dolů, totiž zaměření na člověka ze „smetiště epochy“, který svou zdánlivou nevědomostí a obhroublostí vyrovnává přemíru civilizace. Proto tak oceňoval myšlenku francouzského prokletého básníka Lautréamona, kterému tleskali nejen surrelisté: „Poezii mají dělat všichni, ne jeden.“ A  šel za inspirací k lidem, kteří s literaturou a uměním neměli nic společného, přesto mu dodali „materiál“ pro literární působivý text.
Autorka sama si zasluhuje pozornost nemenší než Hrabal. V Brně vystudovaná literární historička a překladatelka se mohla věnovat bohemistice až v roce 1974, kdy začala ve švédském Lundu učit češtinu na univerzitě. Kromě toho se zabývala organizováním exilového života ve Sdružení svobodných Čechoslováků v jižním Švédsku a ve spolupráci s Nadací Charty 77 ve Stockholmu působila jako tajemnice Seifertovy ceny.
Jako editorka pomohla do švédštiny knihám Čapka, Haška, Seiferta ad., sama překládala do švédštiny (K. Čapek, J. Diensbier, V. Havel, J. Marek, J. Seifert) i ze švédštiny do češtiny (E. Nemes, L. Kleberg, B. Trotzig) a psala o českých spisovatelích. Hrabal ji fascinoval právě svým zájmem o metodu koláže a o pozornost tématům i lidem odkázaným na periferii zájmu společnosti i umění. Svou přesvědčivou analýzu jeho textů a vztahu k Andrému Bretonovi, Franzi Kafkovi či J. W. Goethemu dokládá dalším Hrabalovým sebevyznáním:
„Já totiž si považuji za čest, dokonce jsem rád, když vidím něco, z čeho mám hrůzu, já žasnu a rád vidím, čeho jsem byl svědkem. A jsem rád, že jsem se naučil dívat na ty věci, kterých se nejen já, ale i každý člověk leká. Ale to je podstata nejen filozofie, ale i literatury, umět se dívat s nezaujetím na věci, při kterých se ježí vlasy.“

František Cinger, Právo, 4. 3. 2005

Miloslava Slavíčková: Hrabalovy literární koláže
Literární historička, editorka a překladatelka Miloslava Slavíčková již třicet let žije a působí coby bohemistka ve Švédsku, kde se svého času podílela i na práci Nadace Charty 77 a byla tajemnicí Seifertovy ceny. V této knize dopodrobna analyzuje princip literární koláže u tří textů Bohumila Hrabala: Mrtvomat, Toto město je ve společné péči obyvatel a Legenda zahraná na strunách napjatých mezi kolébkou a rakví. „Tyto texty jsou zvláštní tím, že je Hrabal sestavil z nesourodých citátů, které vybral z textů jiných autorů a z odposlouchaných rozhovorů. Nemají tedy žádný souvislý děj a je velmi těžké určit jejich hlavní téma. Tyto texty se velmi liší od jiných Hrabalových prací, a dokonce i prací ostatních českých autorů," vymezuje autorka v úvodu předmět své analýzy.

(jch), MF Dnes, 8. 1. 2005

Miloslava Slavíčková: Hrabalovy literární koláže
Literární historická Miroslava Slavíčkova se tvorbou Bohumila Hrabala zabývá od konce 70. let. Soustředí se přitom na tu pozoruhodnou část jeho díla, kterou sama nazývá „literární koláží“. Ve své nové práci popisuje tento žánr na příkladu tří Hrabalových textů: Mrtvomat, Toto město je ve společné péči obyvatel a Legenda zahraná na strunách napjatých mezi kolébkou a rakví. Hrabal je vytvořil ze sítě citátů, které posbíral po hospodách a knižních titulech. Slavíčkova se věnuje i motivické analýze citátů.

Nedělní svět, 21. 11. 2004, jhv