Nuda je jako hybná síla
 Po dlouhých letech jakéhosi uměle (zejména bývalým režimem) vyvolaného temna uvrženého na jeho hlavu se laické veřejnosti opět poodhaluje rouška osobnosti, která se nezřídka podílela na vzniku estetického a filosofického ukotvení moderního umění dvacátého století. Karel Teige (1900–1951), byť odborníkům ne neznámý, je po letech určitou neprozkoumanou „končinou“, spojovanou nejčastěji s klíčovou rolí sehranou při vzniku ryze českého uměleckého směru – poetismu. Jeho dílo je samozřejmě pestřejší a jeho názorový systém komplikovanější. (I tyto stránky jeho osobnosti se pokoušel poodhalit jemu věnovaný díl z cyklu České televize Předčasná úmrtí.) Kdo byl tedy Karel Teige?
Slovem, „guru“ české avantgardy; ovlivňoval snahy moderní české poezie, výtvarného umění i architektury (viz jeho studii Stavba a báseň), věnoval se filmu i divadlu (podílel se na scénografii, v lednu 1926 i hrál – ve Frejkově inscenaci Když ženy něco slaví, do měsíce byla díky němu skupina, s níž vystoupil, inaugurována na divadelní sekci SMK Devětsil – Osvobozené divadlo), nezdolný organizátor, sečtělý a zcestovalý dandy, člověk s četnými kontakty po celém uměleckém světě, jeho a Nezvalovou zásluhou bylo založeno hnutí nejen poetismu, ale ve třicátých letech i surrealismu v ČSR, filosofující estetik, a přesto: velká neznámá. Teige stál ve své době při zrodu většiny aktivit českého moderního umění. Psal teoretické práce, věnoval se dějinám moderního umění, sledoval a studoval nejnovější umělecké trendy, překládal, přednášel, přispíval do Pásma, sborníku Život, Disku, Hosta, sborníku fronta, ReD, Zvěrokruhu atd., jeho byt fungoval jako centrum devětsilského sekretariátu a administrativy v jednom.
Bez velké reklamy, bez obsáhlejších ohlasů se na pultech českých knihkupectví objevil reprint laiky téměř zapomenutého prvního svazku Teigeho estetických studií. Jejich původ se táhne kamsi k začátkům plodných dvacátých let, snad v roce 1923 uzrál plán na sepsání obsáhlého pojednání o moderní době, ovlivněný silně dadaismem a poetismem, který si doslova liboval v moderním životním tempu, v nejnovějších vynálezech, ve všech senzacích života, v zábavě, humoru, extravaganci stejně jako v exotičnosti, ve všeobjímající poezii pro všechny smysly – poezii života. První ukázky byly otištěny v časopise Sršatec v roce 1924, další ve třetím čísle druhého ročníku zmíněného Pásma (1925), ukázky z první kapitoly pak Teige publikuje v Halasem redigovaném sborníku fronta (1927). Nakonec byl v roce 1928 vydán ve Fromkově ideově spřízněném Odeonu první svazek o 91 stranách s osmi fotografiemi, zachycujícími Chaplina, Friga, Vlastu Buriana, Josephine Bakerovou apod., s podtitulem Svět, který se směje. Druhá, daleko obsáhlejší část Svět, který voní byla vydána tamtéž o dva roky později. (Snad už na podzim má vyjít její reprint.) Může se zdát zvláštní hovořit zde o jednom bez druhého, ale oba svazky jsou schopny obstát do jisté míry samostatně, i když spolu nepochybně těsně souvisejí.
Svět, který se směje je nejen silně ovlivněn poetismem, s nímž se cítil Teige až nekriticky spoután, ale také marxismem a myšlenkou sociální revolučnosti (zde je na místě varovat před směšováním idealistických, ba až romantických vizí avantgardistů dvacátých a třicátých let o sociální obrodě a spravedlnosti s pozdějšími důsledky toho, kdy se idealistická vize stala na dlouhou dobu trvalou a nezvratnou realitou. Ostatně už ve chvíli, kdy k tomu došlo, měl někdejší zastánce Teige mnoho výhrad, proto také ono dlouholeté mlčení kolem jeho osoby). Svět, který se směje je psán typickým teigovským slohem, nepopírajícím manifestační ráz, touhu zpřístupnit knihu kterémukoliv čtenáři, evidentní je snaha o přesunutí hranic estetického vnímání umění do filosofických sfér.
Hned první kapitola (titulní) je zajímavá především stylem; bez úvodu seznámí čtenáře s teorií, že smích se zrodil z prosté nudy. Jde o jakousi výzvu směřovanou nejen čtenářům, ale zpětně se obracející k Bergsonovi, s tím, že Teige jeho myšlenky přejímá a rozvíjí do někdy snad absurdních závěrů, inspirovaných však reálným životem. Nuda tu vystupuje jako zachvacující šedivá mlhovina, schopná člověka ovládnout, degenerovat jeho charakter k jakési dekadenci, apatii a laxnosti, na druhé straně však jako ze své podstaty mocná síla, pobízející k tvůrčí činnosti, aby z ní bylo nalezeno východisko. Taková nuda vedla podle Teigeho k tomu, že si lidstvo vytvořilo boha, jenž se také nudil, a z jeho nudy za šest dní povstal svět, aby sedmý den mohl věnovat odpočinku, tedy dalšímu předpokladu nudy, jež se v kreativních rukou převrátí do další tvorby. Nuda je chápána jako vnitřní uspořádání společnosti, jež se nachází v určitém klidovém stavu. To je ostatně znakem dvacátých let; poměry se v té době ustálily a až na několik výjimek (včetně všech senzačních událostí, jakými byly od nepaměti společenské skandály, prohřešky proti zákonu, veřejně přístupné soudní spory, atd.) a mnoha titěrných sporů, vedených politickými stranami či jejich příslušníky (viz například rozsáhlá kauza takzvané silvestrovské aféry Karla Čapka, která živila všechny české deníky několik měsíců) se obecně řečeno s větším narušením, v našem případě lépe řečeno vyzvednutím z nudy, příliš počítat nedalo.
V pasáži nazvané Hyperdada Teige prezentuje dada jako životní názor, „dada života“. Termínem označuje dadaismus vrozený (čili přirozený, a nikoliv uměle vytvořený literaturou), který roste a čerpá z dynamiky a událostí aktuálního, současného života a je podstatou moderního umění. Někdejší literární sekce dadaismu kolem T. Tzary a Cabaretu Voltaire se vyčerpala, zevšedněla, tím však neskončila existence dada, právě naopak: „jeho uličnictví v životě“ je „reakcí vitality proti zhoubě“ (s. 32–33). Dada je „útok proti nudě, (…) výstřelek tísněné vitality, (…) energická sebedůvěra, (…) svěží a osvěžující elixír, volný běh fantazie“ (s. 33–34), nesoucí v sobě mnohonásobnost a mnohotvárnost. Slovo dada je výrazem pro „komickou nesmyslnost, bláhovost, nepatřičnost, nenáležitost, směšnost“ (s. 33–34), vycházející z neúměrnosti. Je životním hnutím, které se vyskytuje pod nejrůznějšími objekty, abstraktním, všudypřítomným a nekonečným. V té době vede A ndré Gide kroniku denních zpráv v Nouvelle Revue Française, tady otiskuje oznámení se zvláštními, senzačními informacemi z celého světa, „v nichž se zrcadlí tvář doby, fragmenty moderního života“ (s. 39–40). Tyto zprávičky jsou kronikou dneška, ukazují „pestré osudy lidí tohoto světa, zhuštěné na několika řádcích novin“ (s. 39). „Duch dada je duchem clowna“, oběma je modelem život sám, který je „ze všeho nejdadaističtější“ (s. 50).
Poslední část souboru, nazvaná S clowny a komedianty, je osobitým vyznáním autora z obdivu ke zdrojům všelidového humoru, stejně jako se poetismus inspiruje v cirkuse, na jarmarečních slavnostech, sportovních manifestacích, karnevalech, v moderním živelném tanci Josephine Bakerové či takzvaného Švédského baletu, v šantánu i music-hallu, varieté a kabaretu, jazzu, karikatuře, satiře i v němých filmových groteskách. Tím vším Teige směřuje výtku k soudobému divadlu, které svou zkostnatělostí přímo popíralo všechno moderní, zajímavé, radostné, hravé a veselé.
Kniha O humoru, clownech a dadaistech je dokument, vypovídající o významné éře českého moderního umění. Ostatně, avantgarda prožívá v posledních několika letech svůj velký návrat, ať se to týká výstavních síní, či jde o otázku obchodního odbytu. Cením na tomto místě snahu vydavatelů po dlouhých letech zapomnění zpřístupnit tuto publikaci, jejíž původní vydání majitelé bedlivě střežili ve svých sbírkách, cením i tendenci zachovat původní formu. Na škodu by ale jistě nebyla poněkud rozsáhlejší poznámka na okraj, v čem lze shledávat onu anoncovanou kulturnost studie O humoru, clownech a dadaistech.

Andrea Jochmanová, Literární noviny č. 37, 2004
Autorka je teatroložka, působí na MU v Brně.

Karel Teige: Svět, který se směje
O humoru, clownech a dadaistcch se jmenuje práce teoretika české meziválečné avantgardy Karla Teigeho z roku 1928, první část dvousvazkového díla, v němž mapoval americký i francouzský humor a divadlo. Stojí za to si ji přečíst i s odstupem. Na podzim vyjde druhá část s názvem Svět, který voní.

(cg), Právo 14. 6. 2004