Dadaismus jako cesta k osvobození slova
 Na podzim loňského roku, tedy jen několik měsíců od vydání dílu prvního, se čtenáři dočkali druhé části legendárního Teigova diptychu O humoru, clownech a dadaistech. Zatímco první Svět, který se směje je svým způsobem omamující a působivou antologií, podřízenou zejména vlivu jistého prostoupení dadaismu do všedního života a doplněnou množstvím rozličných příkladů, ať už ve formě drobných novinových článků či jiných dokladů, v druhém díle Svět, který voní je zjevná snaha po ukotvení dadaismu v širších souvislostech, respektive v souvislostech vývoje umění.
V rozsáhlém (a na svou dobu i průkopnickém) záběru Teige sleduje vývoj moderního umění zhruba od prvotního vzbouření romantických básníků, oněch iniciátorů zrodu nové poezie, „která by o ničem nevyprávěla, nic nehlásala, o ničem nepoučovala, nemoralisovala“ (s. 15). Přes prokleté básníky a zejména Rimbaudovo zvolání o vynálezu barvy souhlásek, Wagnerovu teorii Gesamtkunstwerku, Marinettiho osvobozená slova a četné další pokusy o vyvázání poezie z ohrožení příliš konvenčního vnímání slova se dostává k oslavě dadaismu (a odtud také název diptychu), jenž má zásluhu na uvolnění zkostnatělé formy jisté „emancipace poesie“, protože ve své anarchičnosti obrací vnímání světa (společnosti, člověka, jeho rozumu, jeho verbálního projevu) naruby, tedy mimo konvence. Primárně však Teigovi nešlo o sestavení striktně historického sledu vývoje moderní poezie (a to nikoliv jen ve smyslu lyriky či epiky, ale především ve smyslu poetistické poezie života) od romantismu k dadaismu, poetismu a surrealismu, ale spíše o nalezení a oslavení všech, kteří o ni měli zásluhy. Nejde o suchopárnou učebnici, diktující mechanicky data, autory a názvy, ale o hold, uznání v době vzniku knihy prozatím neuznaného.
Jak sám Teige v doslovu píše, jednotlivé studie, z nichž se skládá Svět, který voní, vznikaly přibližně od roku 1925 do roku 1930, z nich pak byly otiskovány většinou jen části v Pásmu, Horizontu, Hostu, ReD, Rozpravách A ventina či ve Zvěrokruhu. Kniha tehdy vyšla se zpožděním (vzhledem k původnímu plánu vydat ji v co nejkratším časovém úseku po první části) a některé pasáže, jimiž byly původní studie autorem ještě průběžně doplňovány, jsou toho dokladem. Přes ujednocení sledu jednotlivých kapitol a vytvoření logického celku, dnes poněkud nepřesně označovaného za estetickou encyklopedii, tu zřetelně vyčnívají zejména dvě, a to kapitola III. Slova, slova, slova a VI. Poesie pro 5 smyslů čili druhý manifest poetismu.
První zmíněná byla podle slov autora otištěna v Horizontu v roce 1926, tedy v době, kdy je Pražský lingvistický kroužek na počátku své rozsáhlé aktivity, což neznamená, že by otázky lingvistiky byly otázkami nedotknutelnými či světu uzavřenými. Teige pod vlivem sílícího zájmu o výzkum jazyka (daným v jeho případě nejspíše seznámením s Romanem Jakobsonem) i o různé experimenty s ním, ať už zmiňuje Zemenhofovo esperanto či pokusy ruských zaumnikovců (mimochodem, nelze v tuto chvíli opominout Honzlovu Scénu v jazyce zaumském, uvedenou na začátku roku 1927 v Osvobozeném divadle v rámci tzv. Veselého večera, kde si milenci vyjadřovali lásku nikoliv slovy, ale pouze hláskami, působícími pouze silou jejich podbarvení emocionálním akcentem), promlouvá nejen jako estetik, ale i jako svérázný myslitel. Často s ním nelze nesouhlasit, neboť i dnes často slýcháme dobře míněná doporučení, že nemůžeme myslet tak, abychom nedokázali myšlenky vyjádřit slovy, přestože naše myšlenky se mohou našemu vnitřnímu zraku projektovat jako mnohasmyslové, vizuální, audiální a nejen čistě verbální, takže je často nesnadné je v plné šíři se všemi nuancemi verbalizovat, protože, jak celkem výstižně Teige píše: „Slovo klame. Je hávem naší iluse a zdá se označovati skutečnost. (…) Nevíme, jak a pokud odpovídají slova pravdám a skutečnostem. Vztahy mezi předměty a jejich jmény jsou nepřesné.“ (s. 94)
Druhou zajímavou kapitolou je Druhý manifest poetismu, publikovaný v roce 1928 v ReD a doplněný studií vydanou v roce 1930 ve Zvěrokruhu, oslavující, jak už první část názvu kapitoly napovídá, „poesii pro všech pět smyslů“ (odtud také uctění opomíjeného smyslu – čichu, zašifrované v názvu této knihy). Manifest vznikl navzdory tomu, že v letech 1927 a 1928, tedy v době jeho nejvýraznějšího vzmachu, začal být poetismu předpovídán brzký úpadek, související jednak se vzrůstajícím napětím v celém Devětsilu, vrcholícím na přelomu dvacátých a třicátých let tzv. generační diskusí neboli diskusí o čistotě generace, s dvoupólným pohledem na jedno a totéž: na tvůrčí, volný a proměnlivý poetismus básníků a úzkostlivě hlídanou čistotu poetismu kritiků a teoretiků, a také se sebezbožněním a sektářstvím avantgardy či s nástupem generace Halase, Holana a Závady. Jeho hlavním přínosem není ani tak popsání jakési polosoukromé (protože pro Teiga jako duchovního otce osobní) historie vzniku poetismu, ale zejména zamyšlení nad novými možnostmi poezie jako takové i poezie života, nad její vizualizací, nad vytěžením analogie barvy a zvuku, přímo nad básněním „vůněmi tak direktivně, jako lze básniti barvou a zvukem!“ (s. 220), nad gurmánským stejně jako hmatovým požitkem, zkrátka nad schopností vnímat a zapojit do vnímání všechny smysly, které jsou schopny vyvolat senzuální asociace v naší emocionální paměti. Faktem zůstává, že poetismus se asi nejvýrazněji podepsal na vzniku moderní české experimentální poezie, rušící tradiční podobu básně, kde nové umění má být současně básní a obrazem, čehož nejzajímavějšími doklady zůstávají např. Seifertova sbírka Na vlnách T. S. F. či Teigova typografická úprava Nezvalovy Abecedy s tanečními kompozicemi Milči Mayerové z roku 1926. (Mluvíme-li o osvobození a vizualizaci slov, Abeceda byla uvedena také na jevišti Osvobozeného divadla, tentokrát už v dubnu roku 1926, a Milča Mayerová zde tančila na recitaci Jarmily Horákové.)
Pohlédneme-li do období, kdy vycházel dvoudílný cyklus O humoru, clownech a dadaistech, tedy do let 1928–1930, je nutno zmínit hospodářský otřes, podpořený krachem na newyorské burze v roce 1929, díky němuž dochází mj. k nástupu a obecné podpoře komunistické strany; zatímco v Devětsilu vrcholí krize – a poetismus, s nímž se nakonec oficiálně rozžehnal i Nezval ve svých Margináliích a tři čtvrtě roku později i Třetím manifestem poetismu, je překonán surrealismem. To vše se do knihy promítá. Faktem však zůstává, že Teigova práce je autentická a hodnotná výpověď o zásadní vývojové etapě našeho moderního umění, kterou nelze při jakémkoliv pohledu na dějiny české avantgardy opominout.
Na závěr je nutno podtrhnout aktivitu nakladatelství Akropolis, díky níž byla veřejnosti po dlouhých letech znovu zpřístupněna jedna z nevýznamnějších, pro pochopení naší avantgardy dokonce klíčových prací. Reprint knihy Svět, který voní je navíc opatřen v prvním díle postrádaným, pro vydání závěrečné části cyklu O humoru, clownech a dadaistech však nezbytným a pro pochopení Teigova názorového systému a částečně i dobové společenské situace důležitým doslovem Jiřího Brabce, který lze nalézt ohleduplně vlepený před zadní předsádkou knihy.

Andrea Jochmanová, Literární noviny č. 1, 3. 1. 2005, s. 8
Autorka je teatroložka, působí na MU v Brně.

Karel Teige: Svět, který voní
Organizátoři antikvárních burz s předraženými tisky tuzemské prvorepublikové avantgardy letos už poněkolikáté zaskřípali zuby. Nejprve nakladatelství Torst a nyní Akropolis totiž zpřístupňují obyčejným smrtelníkům formou reprintu kultovní a dlouho nedostupné publikace. Nejnověji jde o dvoudílnou studii Karla Teiga O humoru, clownech a dadaistech z let 1928 až 1930. První svazek Svět, který se směje vyšel letos v květnu, druhý – Svět, který voní – vychází nyní.
Názvy obou děl se často parafrázovaly, ale málokdo je opravdu četl. Nabízí se tedy otázka, zda není tento více než 70 let starý text dnes již mrtvý? Myslím, že ne – a kdyby nic jiného, je alespoň pozoruhodným dokumentem své doby. Je svědectvím doby, kdy Praha otevřela své brány „zdravým průvanům světa a golfickým proudům všesvětové tvůrčí aktivity“, neboť umění 20. let opravdu kvasilo a kypělo (tak jako pak ještě v 60. letech a když jsme podobný kvas očekávali i v letech 90. – žel nedostavil se). Teigova doba byla dobou, kdy hybnou silou umění se stala poezie, kdy sledovati umělce bylo podle všeho zajímavější než sledovati fotbalisty (nebo aspoň stejně tak), dobou, kdy umění přestalo být řeholí a službou a stalo se dobrodružstvím (aby se ke služebnosti posléze opět vrátilo), dobou, kdy Teige mohl napsat: „A báseň se řítí vpřed jako orientexpress či závodní automobil.“ (kdo by si tohle troufl říct o nějakém současném básníkovi?) I z nepatrných detailů můžeme vyčíst, proč tehdy Praha dokázala držet krok s Paříží – mám na mysli nejen názvy knih a úryvky textů ve francouzštině, které autor nepokládá za nutné překládat, ale třeba i Teigovo suché podotknutí, jímž začíná svůj výklad o futurismu: „Vzpomínám svého rozhovoru s Marinettim v kterési pražské kavárně…“
Zatímco Svět, který se směje byl jakousi básní v próze, pojednávající o styčných bodech humoru a moderního umění, Svět, který voní je prací analytičtější. Sleduje vývojové linie od romantismu přes symbolismus či kubofuturismus až k dadaismu, surrealismu a samozřejmě tvůrcově vlastní ratolesti, tedy poetismu. Největší pozornost věnuje Teige hnutí dada, ovšem domnívám se, že i při svém širokém rozhledu nedoceňuje plně hlubší, až metafyzický náboj dadaistické revolty nazývaje toto hnutí opakovaně „dadaistickým uličnictvím“, „veselými prázdninami ducha“ či „čirým bloudstvím“. Ostatně i samotný zrod dada vidí spíše v logice kunsthistorie než ve vnějších podnětech – především v absurditě světové války. Při obhlídce surrealismu zas Teige chtě nechtě rozezní tóny, jež našim uším už nezní příliš libozvučně. Tedy: že básník musí vystavit své „sny a extase vichru sociální revoluce a politické davové akce“, v jejímž lůně dřímá „touha skoncovat s měšťáckým blátem a lidským kretenismem“. Ve svém svatém nadšení se autor dopouští mnoha utopických či siláckých výroků, viz kupř. „měšťáctvo zakoupilo si k ozdobě, oslavě a k ochraně svých ideologií celé stovky policejních spisovatelů, karlůčapků všech zemí“.
Svět, který voní nikoli náhodou uzavírá Teigův druhý manifest poetismu nazvaný Poezie pro pět smyslů, kde pochopitelně nechybí ani poezie pro čich – odtud zřejmě odvodil autor i název knihy. Celý dvojdílný cyklus je pak svého druhu manifestem generační senzibility, kulturně-společenské citlivosti, utvářené mnoha různorodými vlivy. Tak jako nás dnes chtě nechtě utváří estetika Matrixu, komiksu, SuperStar, Daniely Hodrové, Jiřího Kuběny, Míši Salveta, Stanislava Grosse, ODS a jiných faktorů, za dob Teigových to byl jazz, grotesky, klauni, surrealisté, komunisté, fašisté atd. Jen na rozdíl od tehdejší doby se nám jaksi nedostává tak osvíceného a osvětářského ducha, jakým byl právě Karel Teige, který by současnou dobu diagnostikoval v takovém záběru a s podobnou básnickou jiskrou.

Jan Nejedlý, Čro Vltava, pořad Mosaika, prosinec 2004