Happy end jako šifra
Dvojjazyčný soubor divadelních textů z Terezína
O městečku Terezín na Litoměřicku by svět nejspíš nevěděl, kdyby v něm nacisté nezřídili židovské ghetto. Pro deportované to většinou byla poslední známá adresa. Ghettem prošlo na 160 tisíc lidí. Téměř čtvrtina zahynula přímo v Terezíně, více než polovina skončila ve vyhlazovacích táborech na Východě, jejichž provoz měl být utajen. V této přestupní stanici na cestě ke smrti prožili mnozí řadu měsíců, někteří i pár let. Osvobození se dočkalo zhruba třicet tisíc osob.
Život internované komunity organizovala pod nacistickým dohledem židovská samospráva. V některých obdobích tu byla povolena celkem bohatá kulturní činnost: literární večery, divadelní či operní představení, koncerty, kabarety. Rozměrná, dvojjazyčná publikace mladé americké badatelky Lisy Peschel Divadelní texty z terezínského ghetta 1941–1945 představuje širší veřejnosti jedenáct málo známých nebo pozapomenutých divadelních rukopisů. Některé editorka objevila v soukromých archivech, jiné uchovávají muzea v Terezíně, Praze či Tel Avivu.

Česky i německy
S vyhrocenou existenciální situací terezínského společenství souvisí už žánr her. Navenek se až na dvě tři výjimky jedná o lehkou zábavu na pomezí satiry, sentimentality a groteskní absurdity. Publikum odmítalo úzkostné a chmurné ladění. Chtělo přijít na jiné myšlenky, zapomenout na neradostnou realitu, posílit svou naději a víru. Těšilo se na šťastné vyústění, jaké bývá milovníkům náročnějšího umění podezřelé. Když si ale v poznámkách pročítáme informace o autorech a účinkujících, z nichž mnozí měli zanedlouho tragicky zemřít, cítíme, že se zde i konvenční komediální happy end proměňuje v šifru. Znamená revoltu proti mašinerii „konečného řešení“ v plynových komorách.
Mateřštinou většiny terezínských Židů byla čeština nebo němčina. Také divadlo se tu hrálo v obou jazycích. Editorka připravila dvojjazyčné vydání, v němž jsou původně české texty přeloženy do němčiny a naopak. V bloku českojazyčných her silně rezonují ozvěny zejména pražského kulturního prostředí v éře mezi válkami. Časté jsou nostalgické či parodické evokace populárních fenoménů mírových let: kocourkovští učitelé, Spejbl a Hurvínek, rozhlasové sportovní reportáže Josefa Laufera, kolorit trempinku. Mnohé dialogy navazují na poetiku předscén Voskovce a Wericha, jen humor je více šibeniční. Leckde se připomene poetické divadlo E. F. Buriana, popřípadě humor komedií s Hugem Haasem. V německojazyčném bloku se zase ozývá velká tradice vídeňské frašky, berlínského tingltanglu či mnichovského literárního kabaretu.
Valná většina zařazených děl se v terezínském ghettu hrála. Spisovatel Ivan Klíma, pamětník produkcí, si v úvodu klade otázku, jak je možné, že tomu nacisté nebránili. Terezín měl mezi koncentračními tábory zvláštní postavení. Posíláni sem byli například židovští veteráni první světové války, kteří se v německé armádě vyznamenali a s jejichž likvidací se snad zpočátku váhalo. Později někteří nacističtí pohlaváři usoudili, že by se jim po vítězství Spojenců mohla jistá benevolentnost vůči vězňům vyplatit. Klíma nevylučuje ani třetí možnost: „Nacisté dobře znali rozměr konečného řešení, věděli, že všichni internovaní jsou v podstatě odsouzeni k smrti. Velkomyslně, dokonce s jistým sadismem jim tedy dovolili, aby se před smrtí trochu pobavili.“

Ztracené podtóny
O poměry v ghettu se už od roku 1942 zajímal Mezinárodní Červený kříž. Na dlouho očekávanou návštěvu jeho komise (došlo k ní až v červnu 1944) se terezínští nacisté připravovali v potěmkinovském stylu. V ghettu se konaly akce ku zkrášlení města (Stadtverschönerung) i všelijaké umělecké produkce. Na náměstí směl dokonce hrát „černošský“ jazz, který byl jinak v celé třetí říši zakázán. Tady byl ovšem určen jiné „méněcenné rase“. Někteří internovaní divadelníci se také museli podílet na propagačním filmu, jenž ghetto představoval jako samosprávné židovské městečko, jehož obyvatelé jsou díky velkorysosti vůdce ušetřeni válečných hrůz.
Skutečnost, že Židé smějí pořádat vlastní divadelní produkce, měla zřejmě sloužit podobné propagaci, obsah představení však nacisty zřejmě až tak nezajímal. I proto v textech nechybí hojnost protirežimních narážek, jaké by vůči sobě kupříkladu později komunisté nepřipustili. Černou ironii ghetta ovšem dokážeme vnímat jen do jisté míry, a to především díky komentářům a poznámkovému aparátu, jimiž editorka každou hru doprovodila. Tušíme přitom, že ve vyznění inscenací, v jejich naladění i humoru existovalo mnoho dalších významových vrstev, z nichž se dá dnes dešifrovat jen část. A tmosféra v ghettu navíc procházela proměnami. Jevištní žertík, celkem únosný v létě 1943, by o rok dříve nebo později vyžadoval sebevražednou odvahu.
Svazek je orámován faksimilemi některých strojopisů s rukopisnými korekturami a vsuvkami. Můžeme pozorovat pomačkaný papír a zašlé písmo, chybějí však gesta herců, výrazy jejich tváří či nonverbální podtóny replik. Literární hodnota většiny textů je nezpochybnitelná, jenže bez prožitku extrémních podmínek, v jakých žili autoři, herci i publikum, jí stejně nemůžeme plně porozumět.

Viktor Šlajchrt, Respekt č. 16, duben 2009

Smíchem proti hrůze ghetta
Na lavičce v parku se potkají penzista a pán. „Copak to máte za odznak?“ zajímá se pán o Davidovu hvězdu na penzistově kabátě. „To vám byla jeden čas velká móda, to se moc nosilo, na kabátě, na svrchníku, na kalhotách, na spodcích a já nevím, kde všude ještě,“ opáčí stařík. Vypadá to jako poválečný vtip, ale jde o kabaretní scénku, kterou v roce 1944 napsali a hráli terezínští vězni. S ironií líčili „slasti“ táborového života, na které po válce „s dojetím“ vzpomínají.
Hru spolu s dalšími neznámými či zdánlivě ztracenými divadelními texty z Terezína objevila americká badatelka Lisa Peschel a na podzim je vydá nakladatelství Akropolis. Veřejnosti je režisérka Michaela Korcová ve formě scénického čtení představí již dnes v pražském divadle Komedie. V hledišti zasednou také bývalí obyvatelé ghetta, přezdívaného „čekárna na Osvětim“.
Umění, zejména pak hudba a divadlo, pomáhalo obyvatelům Terezína přežít. V nelidských podmínkách dodávalo potřebné zdání normálního života a možnost smíchem vzdorovat hrůze. Oblíbené byly právě kabarety a satiry, inspirované technikou Osvobozeného divadla. „Lidé se chtěli bavit. V žertování, snad kromě poprav v ghettu, neexistovalo tabu. Vtipy padaly dokonce i na největší postrach – transporty na východ,“ říká Lisa Peschel. Vysvětlení nabízí dvojí: zaprvé vězni neměli zprávy, co je ve vyhlazovacích táborech čeká. „Zadruhé to byla víra, že dokud dokážu o věcech vtipkovat, mám je pod kontrolou, neohrožují mě,“ dodává Peschel.
SS komandatura divadlo tolerovala, a to i přesto, že šlo o představení jasně kritizující životní podmínky v táboře. Divadlo pevně sevřené hradbami ghetta však nacisté nepovažovali za hrozbu, dokonce je, jako v případě dětské opery Brundibár, neváhali zneužít pro účely propagandy, představující Terezín jako poměrně příjemné místo k životu. Pro večer v divadle Komedie vedle kabaretu a podobně laděné parodické „rozhlasové hry“ Felixe Porgese režisérka Michaela Korcová vybrala ještě dva odlišné texty. Prvním je drama Dým domova Zdeňka Eliáše a Jiřího Steina, zasazené do třicetileté války. To má mezi terezínskými texty zvláštní postavení už tím, že se v táboře nehrálo. Eliáš se Steinem ve své historické alegorii totiž nabídli spoluvězňům skeptickou, současně však pozoruhodně jasnozřivou předpověď bezprostřední poválečné budoucnosti. Ve hře si čtveřice zajatých vojáků krátí roky v kobce plány a idealizováním domova. Když jsou vysvobozeni, zjistí, že Evropa je v troskách, jejich sídla vypálena a jejich blízcí mrtvi. „Pro terezínské publikum šlo zřejmě o příliš beznadějný text,“ dodává Lisa Peschel. Jiří Stein se domů nevrátil – zahynul v Osvětimi.
Poslední hra zastupuje německy psanou tvorbu a jde o scénickou báseň Orfeova smrt z pera třiadvacetiletého Georga Kafky, vzdáleného příbuzného slavného Franze. Shodou okolností také úředníka, jenže v hrůznějším mechanismu, než byla Franzova pojišťovna: v centrální evidenci ghetta, v níž se sestavovaly transporty. Orfeova smrt vychází z antické báje a k přímé realitě Terezína se nevztahuje – snad jen vzdáleně tématem smrti, ztráty lásky a zmaru. Život nadaného básníka skončil v koncentračním táboře Schwarzheide.

Kateřina Kolářová, MF Dnes, 18. 6. 2008, Kultura s. 6