Půlrok na konci jednoho manželství

„Být na někoho zvyklá třicet pět let se pro mě rovnalo lásce, byla to láska v tom nejplnějším smyslu. Bylo to něco, co se nedalo nahradit. Už nikdy nebudu mít možnost si na někoho zvykat třicet pět let. Za třicet pět let budu mrtvá." Tak se svěřuje ústřední postava nového románu české spisovatelky Jindry Tiché, trvale žijící na Novém Zélandě. Jmenuje se Sametový rozvod (Akropolis, 192 stran, cena 176 Kč), a přestože ho předcházelo pět jiných próz – všechny vyšly v Čechách v průběhu 90. let – jde vlastně o její opožděnou prvotinu. Hlavní bezejmenná hrdinka, která vypráví svůj příběh v první osobě, sdílí s autorkou množství společných autobiografických rysů. Její mládí bylo poznamenáno obludností padesátých let, vdávala se na vysoké škole, po roce 1968 odešla z vlasti a s mužem, taktéž vysokoškolským učitelem, se natrvalo usadili na Novém Zélandu, kde oba přednášeli na univerzitě. Příběh, vyprávěný v retrospektivě, se začíná v létě 1992. Na letiště ve Frankfurtu přijíždí pro hlavní hrdinku manžel, aby spolu strávili půlrok akademického volna v rodné vlasti. Zároveň má jít o poslední měsíce jejich manželství, které se – jak si oba uvědomují – chýlí k nezvratnému konci. Důvodem je mužův vztah s podstatně mladší Američankou. V prvních dvou třetinách kniha zachycuje manželský pár na cestě z Německa na Moravu. Vypravěčka sdílí mužovu přítomnost jak ve skutečnosti, kdy se poměrně neúspěšně snaží získat odpovědi na stále bolestivé otázky, tak i ve vzpomínkách. Mysl, která pátrá v minulosti, se nezastavuje jen u mnohaletého vztahu, ale ohledává z velké části i léta padesátá. Tichá jako vypravěčka volí metodu dvou paralelních dějů, současného a historického, které se v kapitolách pravidelně střídají. K nim pak s ne zcela jasnou motivací, ale čtivě, připojuje jakési politicko-historické úvahy nad veřejným i osobním životem Thomase Jeffersona, autora americké Deklarace nezávislosti. Nejlépe se jí daří spřádat téma rozpadajícího se manželství. Problém jako by se před ní proměňoval v mnohostranný hranol, na který lze pohlížet z nejrůznějších stran. Otáčí jím a klade si nové a nové otázky. Odpovědi jsou racionální i iracionální. V jeden okamžik hrdinka dochází k názoru, že její dávné a četné nevěry byly vlastně pomstou za to, co teprve mělo přijít. Méně úspěšně si už autorka počíná ve vyprávění z mládí, které redukuje na pouhé popisné vzpomínání. Navíc v něm má snahu na životních epizodách hrdinky obsáhnout maximálně možného, od odsunu sudetských Němců přes třídní diskriminaci až po neskutečnou tupost školních osnov. Což dohromady chatrně spojuje nitkou první velké studentské lásky. Chybí vnitřní svár, napětí, které známe z „rozvodových" kapitol. Otázky a odpovědi. A ne že by k nim nebyla příležitost, třeba by k nim mohl vést motiv angažování se ve Svazu mládeže, v románu jen naznačený. Název knihy Sametový rozvod přirozeně odkazuje na situaci, v níž se nacházela naše země v roce 1992, také příběh rozpadajícího se manželství se odehrává v té době, odhaluje se tedy před námi paralela mezi rozchodem dvou lidí a dvou národů. Děj sice ozvláštňuje, není však v románu stěžejní, sama autorka jí plně věnuje až předposlední kapitolu. Je škoda, že román, který ve svých nejlepších místech zůstává knihou záludností manželských krachů, trpí nedostatkem redakční péče. Nejen že bez povšimnutí zůstalo množství chyb v interpunkci, ale také se třeba dočteme, že hrdinka se rozhodla s mužem rozejít o půlnoci na Nový Rok. Škoda.

Petr Pýcha, Právo, 11. 3. 2002, str. 5

Autorčina šestá, vlastně první

Teprve nyní, když si univerzitní profesorka Jindra Tichá (1937), působící v novozélandském Dunedinu, svými pěti cestopisnými knihami, v nichž spojuje osobní zážitky s vnímavým poznáváním pro nás exotické ciziny, vytvořila dostatečně širokou čtenářskou obec, vychází její prvotina Sametový rozvod. Vznikla v roce 1993 jako jedna z mála uměleckých, respektive literárních reakcí na rozdělení Československa.
Metoda proplétání několika – v tomto případě zdánlivě dvou, ve skutečnosti tří oddělených proudů – (mimochodem připomínám nové odeonské vydání slavného románu Divoké palmy Williama Faulknera, jenž tuto kompoziční formu uplatnil virtuózně, což o díle tehdy začínající spisovatelky Tiché samozřejmě prohlásit nelze) – jako by povyšuje vylíčení citového zážitku – v Sametovém rozchodu jde jak o proces rozchodu manželů po pětatřicetiletém soužití, jenž je paralelou s připravovaným rozdělením státu posouván do vyšší, československé dimenze, a ve třetím, rovnoběžně probíhajícím pásmu o životě tvůrce Deklarace nezávislosti, pozdějšího prezidenta Spojených států Thomase Jeffersona do ještě vyšší dimenze světové. Autorka tím pravděpodobně chtěla vyjádřit přesvědčení, že rozchod, jakkoliv citově nelehký, staví před jedince i nové státní útvary povinnosti, avšak i výhody osamostatnění. Je na každém z patrnerů, zda bude mít sílu, aby v budoucnosti obstál.
Jeffersonovský proud, v Sametovém rozvodu označovaný jako Sentimentální výchova I. – X., první a hlavní příběh nedynamizuje, pouze podmalovává. Hraje zde podobnou funkci jako na olejomalbě portétované osoby aranžmá a barva pozadí. I v tom, stejně jako v konečném vyústění, vidím rozdíl proti Divokým palmám. Úděl Thomase Jeffersona s jeho vdoveckým poměrem k mladičké černé otrokyni, s níž (snad) zplodil několik dětí, jež až po jeho smrti, 14. července 1826, přesně v den 50. výročí vyhlášení Deklarace nezávislosti, byly podle jeho poslední vůle propuštěny na svobodu, lze těžko srovnávat s milostným úletem hrdinčina stárnoucího manžela (což se stalo důvodem jeho rozvodové iniciativy). Předpokládám, že hledat zde jakoukoliv paralelu racionálně zaměřená autorka ani nezamýšlela.
Faktem však je, že hlavní proud – konfrontace vzpomínané minulosti se šokem z přítomnosti, prožívaným po návratu z exilu, nebo spíše při návštěvě (jež ostatně nebyla první, uskutečnila se ale poprvé po listopadu 1989), má barvu hodně temnou. To, co hrdinka (je zbytečné připomínat, že není totožná s autorkou, i když byla z její vůle obdařena rolí vypravěčky) shledává – je odpor až zhnusení téměř vším, s čím se setkává „doma", kde se už dávno takto necítí; od jednání a chamtivosti příbuzných i někdejších známých přes špínu hotelů, špatných služeb, ošuntělost domů až k naprostému odcizení. V jejích kritických očích obstojí leda kopcovitě zvlněná krajina, pokud ovšem nebyla pokažena šerednými stavbami. S neskrývanou radostí a úlevou po půl roce, v zimě prvního roku České republiky, odtud odjíždí – a vida, na frankfurtském nádraží konstatuje, že „duch východní Evropy už nahlodal i německou spořádanost".
Co vše způsobilo onu hlubokou depresi sílící během pokusu o návrat do řeky mládí, v obrazech gymnaziálních Karlových Varů, pražských fakultních studií, kamarádství, lásek, vlastní svatby? Řekla bych – jedličkovské poznání, že její životní pouť se právě přehoupla přes polovinu. Po předchozím strmém stoupání k ní přichází věk, v němž jí ubývá někdejší schopnost či emigrantská nezbytnost přizpůsobení.
Pochopila jsem to srovnáním s její zatím nejúspěšnější knížkou reportáží Pacific letters (některé části byly publikovány ve Tvaru). I „nový domov", který kdysi nadšeně přijala za svůj, jako by se jí před očima měnil, rovněž k horšímu (kriminalita aj.). Že by duch Evropy (a Asie) nahlodal i Nový Zéland? Nebo je tím rozrušujícím elementem sám čas jedincova života, ta neustále probíhající proměna, kterou mnozí z nás nedokážou vstřebat, natož pak přijmout?

Irena Zítková,Tvar č. 7/2002, s. 21