Jak zapadnout mezi Američany

Psát o úpadku americké kultury (přiznáme-li vůbec Americe nějakou kulturu) a o celkové vyšinutosti tohoto dílu světa je dnes běžné. Jindra Tichá se ve své osobní reflexi země neomezených možností nebojí přiznat, že se jí tam mnohé líbí.
Zpočátku není jasné, co autorka vlastně píše. Deníček emigranta? Příručku „Jak zapadnout mezi Američany“? Průvodce nebo cestopis? Vzápětí začne líčit konkrétní denní program a potřeby soudobého Američana a opět nevíme – opravdu se tomu obdivuje, nebo je to rafinovaná ironie a výsměch? Ale není. Přirovnává nákupní centrum k egyptským pyramidám s jednoduchým zdůvodněním, že obojí je vrcholným dílem své civilizace, a pronáší věty, z nichž každému myslícímu (tedy pouze myslícímu, nikoli zcestovalému nebo zkušenému) Čechovi musejí vstávat vlasy na hlavě. Děti milují kýč, což nemá cenu potlačovat, naopak je dobré to pěstovat do dospělosti. Obrovský mrazák je úžasný vynález, který ženě šetří spoustu času, stejně jako polotovary z obchoďáku a mikrovlnky. Nežehlit, ale vynalézt nemačkavé látky. Všechno přesně tak, jak to mají Američané. Báječné. Hrůza. My doma jsme zvyklí soudit a odsuzovat, tato exulantka si zvykla a zamilovala se. I když se místy pokouší o objektivitu, vesměs své city netají a vžívá se do „západních“ postojů („nikdo neudělal víc pro osvobození žen, než McDonald's“), u nás velmi nepopulárních. Osvojuje si i americkou toleranci k jinakosti, hlavně rasové a náboženské, ba dokonce jako nevěřící vyhledává zajímavé sekty a věnuje jim rozsáhlá pojednání, až nakonec v závěru knihy poprvé užívá slova Bůh s velkým písmenem.

„New York se líbí každému“
Na druhé straně je nesmiřitelná v politických názorech, Hemingway i Steinbeck jsou pro ni nesnesitelní levičáci a filozofy kádruje rovněž zcela černobíle. Taková i další hodnocení jsou hozenou rukavicí a námětem k diskusi („některé problémy se jinak než válkou vyřešit nedají“, „New York se líbí každému“, „na mormonech je sympatické, že se nebijí za práva zvířat“), leckdy se však ve zjednodušování dostává až na hranici absolutního zkreslení (např. bez dalšího vysvětlení označuje Kolumba za objevitele Ameriky, což je názor, který dnes obstojí maximálně v učebnici pro základní školu). Autorka se vyzývavě stává reprezentantkou všeho, co nám povrchním pozorovatelům na Americe vadí, a k dobru jí svědčí, že to většinou dovede přesvědčivě obhájit. Kromě ostentativního ztotožnění s konzumností demonstruje i jisté posuny v myšlení směrem od zdravého rozumu kamsi do... do Ameriky. Proti ortodoxním rýpalům a kritikům všeho má nespornou výhodu ve vlastní zkušenosti – co říká, má i prožité. O dost horší je to s jejími vyjadřovacími schopnostmi. Je překvapivé, že u autorky, která po revoluci vydala ve své původní domovině už šest knih, se vyskytuje takové množství prohřešků proti české stylistice, které lze sotva označit za jazykovou aktualizaci. Nesprávné pádové vazby, otřesná interpunkce či zbytečné „nové“ překlady již existujících termínů (Deklarace nezávislosti, noblesní divoch) – je to jen důsledek dlouhé emigrace, nebo spíše nedbalé redakční přípravy textu? Od myšlenek a výběru témat přes jejich prezentaci a argumentaci až po jazykové ztvárnění tak máme v rukou dílo velmi rozporuplné. Pro úplného neznalce Ameriky snad poučné, pro jiné děsivé. v každém případě obohacující svérázný pohled i promarněná šance v jednom.

Jan Jícha, Lidové noviny, 30. 06. 2003
HODNOCENÍ LN: * *