Opušťák do nebe se čtyřicetiletým zpožděním
Novela Jana Tichého Opušťák do nebe vznikla v prvním nárysu v roce 1965. Netřeba se ptát, proč vyšla až nyní: dříve by autora za knihu o člověku v armádě zavřeli na psychiatricko-kriminální koridor a měl by provždy utrum s rodinou, kariérou a ježděním na chatu.
Klasické militární téma pokračuje v literatuře po roce 1945 ve střetu s tématy společenskými uměleckou ilustrací na „ khaki pozadí“ – povídkami Němé barikády Jana Drdy, románem Tankový prapor Josefa Škvoreckého nebo Černými barony Miloslava Švandrlíka, novelou Ostře sledovanými vlaky Bohumila Hrabala, literárním cyklem Vladimíra Körnera, inspirativními leteckými příběhy Františka Fajtla či odbojářskými vzpomínkami Oty Rambouska.
Výčet není úplný, autoři a téma zřejmě dosud nejsou popsáni kompletně. Jde vždy o literaturu realistickou, kde odpovědnost v pravdivosti a přesvědčivosti uměleckého líčení spočívá v plné tíži na mravních zásadách spisovatele.
Opušťák do nebe je ohlédnutím za dobou zbídačování národa vlastní armádou, což je horší než od cizích, za dobou, kdy se mělo žít za pochodu a člověk si mimoděk zpoza mříží kladl otázku – kam a na koho zase všichni pořád pochodují? Proti sobě, zní odpověď.
Stavba novely Opušťák do nebe je založena na střídání prózy a verše. Psána je hovorovým jazykem a vymyká se tím běžné produkci, která prostou mluvu do literatury nepouští, nebo ji chce zkrotit, aby skákala skrz obruč. Příběh probíhá střídáním dní a míst, jedinou trvalostí protagonisty je ženská náruč, plnění vojenských předpisů a zkracování metru – grafik Miloš Pekárek dokonce vpašoval barvu tehdejších vojenských košil na rub ilustrací. V příběhu bere Jan Tichý v potaz vojenskou nostalgii, veteránské ohlédnutí za mládím ve stejnokroji, lidství vojáka tři roky před okupací sousedními armádami. A le dneska už ani tohle neplatí...
Čtenářské povědomí je tu svým způsobem orientováno ke zdrojům a proudům umění šedesátých let v tehdejším Československu, kdy se dostává ke slovu předtím umlčovaný Jiří Kolář se svými souputníky, Libor Fára, Věra Chytilová, Miloš Forman a další. Byla to doba obrozujícího a reformujícího přístupu k umění proti totalitě. Každý svými prostředky: Tichý zvolil metodu střídání prózy s poezií (tu doplnil do textu až později), aby vyvolal umělecky přesvědčivou a pravdivou generační vzpomínku přispívající k pochopení kulturního a společenského klimatu doby.

Kdyby i recenzent...
Nad novelou Opušťák do nebe si čtenář může položit otázku, proč autorovi po vyřazení z evidence vojenské mašinérie nic jiného v šupleti nezůstalo.
A proč nastalo ono bezmála čtyřicetileté zpoždění? Byl snad rukopis zahrabaný tak důkladně, že vyšel na světlo teprve při letošním úklidu? Vzpomínky jsou samozřejmě nostalgicky prchavé – ale vydat rukopis teprve po čtyřech desetiletích budoucím pokolením k poučení? Co kdyby i recenzent počkal se svým soudem čtyřicet let... A kdyby i jiní autoři skladovali své rukopisy čtyřicet roků... Ale ne, raději pozdě než nikdy.
Z jiného pohledu je ovšem rozhodnutí Jana Tichého uvážlivé téměř absolutně. Měl chtít modrou knížku!

Vít Kremlička, hodnocení LN * * *
Lidové noviny, 15. 12. 2004, s. 19