„A déšť mi zde verše rozmazal“
Sto německých a sto českých haiku Karla Trinkewitze v jedné knize

Mezi Prahou a Hamburkem poletující Karel Trinkewitz (nar. 1931) je znám spíše jako výtvarník než jako básník, ačkoli v jeho poetografikách má text a slovo čestnou roli.
Znalec taoismu a zenové filozofie je autorem mnoha tisíc haiku, básnické formy, jež má původ v Japonsku 17. století. Za více než třicet let si vytvořil specifický styl, který prezentuje v dvojjazyčném souboru dvou set těchto krátkých, koncentrovaných básní.
Haiku bývalo v Japonsku textovou paralelou k tušovým krajinářským kresbám, Trinkewitz spojuje ta svá, ručně psaná, do jednoho celku s vlastními kresbami, jež ale mnohdy přitloukají báseň k zemi přílišnou konkrétností a popisností, i když tu a tam mohou pomoci vyložit si smysl textu „správně“ – ve shodě s autorským záměrem.
Co Trinkewitze odlišuje od jiných autorů haiku, je změna formy: rozdělení prostředního verše původním vnitřním rýmem do dvou (vzniká tak báseň čtyřveršová, počet slabik je dodržen, ale jejich kanonické rozložení 5-7-5 se mění nejčastěji na 5-2-4-5), a odvážné rýmové dvojice. Původní jinotajnost a symboličnost v Trinkewitzových haiku není, náhradou za ně jsou bohaté, eufonické rýmy, rýmová echa a rýmy doslova štěpné („ars longa Armstronga“, „ránu letním – lánu retním“, „so liest – Solist“, „rozlil od stěn – rozlítostněn“) či celá haiku postavená na souzvucích („Ruší hovad klid/ ovád/ Růže ovadly/ I salát ovad“), jejichž umělost ale někdy poněkud samoúčelně převyšuje sdělení básně („Už v zla odvěká/ smrt tká krtka/ Člověka/ též smrtka trtká“). Novotářské jsou také některé Trinkewitzovy metafory („Z punčoch bdí/ oka žen povětrných“; „V louži zasklený/ střep luny vychrt“) a obrazy („Báseň načisto/ psaná/ je teď z našich stop/ Sníh je jak panna“).
Tím vším se Trinkewitz spolu s češtinou i němčinou vzdaluje japonštině, ve formálních možnostech rýmování omezenější. O to větší důraz je v japonských haiku kladen na významovou stránku, na ztišené, sladkou samotou (sabi) zastřené významy. U Trinkewitze, který má spíše sklon k doslovnosti, místy hrozí banálnost sdělení, v jeho haiku je kromě tradiční melancholie místo i pro veselou erotiku („V letní poledne/ vzdech uniklý:/ pohledné dívky/ sluní klín“), aluzi („Smrt kohout plaší/ v ránu letním/ Slov kaši/ žnu v lánu retním“), humor a vtip.
Původním haiku nechyběla hořkost, stručnost, lehkost. Emoce obsahovat nesměla (ani adjektiva, adverbia a přirovnání), měla je vyvolávat. Některým z těch Trinkewitzových se daří těmto požadavkům dostát, jiným méně: ale pravidla haiku se od 17. století rozvolnila; těžko říct, zda je předchozí tvrzení v přímé úměře ke zdařilosti. Co by z charakteristik haiku mělo přetrvat, aby to ještě haiku byla, je zásada „čím více je významu ve slovech, tím méně je jich v haiku samém“. Slov v tomto smyslu plnovýznamových je v Trinkewitzových haiku většina.
Podle autora je znalost tradice haiku a navazování na ni jednou z cest k přiblížení domácí literatury světové. Kromě Světové společnosti pro haiku vznikl třeba i “Pravý generátor haiku“ chrlící mistrovské kusy pod hlavičkou kyberpoezie na základě aplikace programu Java Script nebo služba „free haiku daily“, díky níž v e-mailové schránce najdete každý den jedno čísi haiku zdarma.

Hodnocení: * * *
Lidové noviny, 22. 10. 2004, Olga Stehlíková

Valoch a Trinkewitz: Napsat si pár haiku…

Krásná náhoda? Dva čeští slovesní tvůrci, kteří se od 60. let minulého století - tedy od času mohutného mezinárodního vzmachu experimentální poezie – soustavně pohybují mezi slovem a obrazem, vydali v těchto dnech sbírky svých haiku. Zatímco první z nich, Jiří Valoch (1946), měl od počátku blíž k teorii a ke kritice umění a vlastní tvorbě se věnoval a věnuje příležitostně, ten druhý, Karel Trinkewitz (1931), je především autor koláží a asambláží s přesahy k poezii, próze a esejistice. A  zatímco Valochovy básnické texty vždycky reflektovaly samotný jazyk, přistupovaly ke slovům a jejich možnostem podle daných konceptů, Trinkewitzova tvorba se odvíjela víc v duchu surrealistického automatismu - spontánně. O to víc překvapí, že v přítomných knížkách haiku si autoři své poetické role prohazují.
Valoch napovídá už titulem a podtitulem své útlé sbírečky, čítající na padesát textů: Jeho Kytička více či méně nepřesných haiku (Vetus Via) je v zásadě rezignací na tradiční rozvržení básně do tří veršů po pěti, sedmi a znovu pěti slabikách. A také se častokrát odklání od filosofické, náznakové a mnohovýznamové polohy haiku, kterou žánru vtiskl v 17. století buddhistický mnich Bašó. Valoch sice zůstává impresionistou, zachycuje ve svých číslech okamžitou atmosféru skutečnosti – nejvíc té moravské, současné brněnské –, ale jeho slova jsou těžká, mají blíž k černé zemi, k tělesnosti než k průzračnému éteru a k metafyzice. A v takovém textu „Jako kdyby / tu někdo sušil / (zapomenuté) pochcané trenky / pátera Demla“, expresivním a sympaticky rouhačském štulci, je přítomna navíc i ironie, řízný vtip, který bychom u kontemplujících poetů staré Číny a Japonska hledali marně. Valoch je tedy v otázce haiku odvážným experimentátorem, rozšiřujícím pole, i když ne všechny jeho texty v Kytičce mají stejnou poetickou sílu. A Trinkewitz?
Ten ve svém přístupu formu haiku úzkostlivě respektuje. Knížka Chvála haiku / Lob des haiku (Akropolis) je připravena jako faksimile: Ve svazku jsou reprodukovány stránky z deníku, v první polovině z českého, v té druhé z německého, neboť Trinkewitz žije mezi Prahou, Hamburkem a švýcarským Ticinem. Každé haiku opisuje kresba, povětšinou situovaná do otevřené, kopcovité krajiny v noci a s lunou nad hlavou, na mnoha místech připomínající krajinu z díla Máchova. A skutečně: Je to především romantická melancholie, ohlížení se za tím, co odplynulo s časem, stesk a smutek z toho, že „Noc jde do září / Stárnu I svět dozáří / Skončí v marnu“, smutek, který básníka naplňuje v podzimu jeho života. A je to romantismus místy zatížený tušenou smrtí, jindy odlehčený smířlivou sebereflexí, místy také komikou – víc než ironií tentokrát kouzelnou naivitou („Beruško slezem / se ve tmě Pod slézem / mi zasviť letně“). Je to nakonec zřejmé: Projednou staromilský Karel Trinkewitz nad projednou spontánním Jiřím Valochem v mnou zosnované pomyslné partii zvítězil. Totiž – řečeno s Rolandem Barthesem – „haiku má onu trochu klamnou vlastnost, že si stále říkáme: Vždyť je přece tak snadné, pár si jich napsat…“

Radim Kopáč, Reflex č. 33, 12. 8. 2004

Karel Trinkewitz: Chvála haiku / Lob des Haiku

Kdo ví, zda nenastane lidstvu doba, kdy se bude o kráse přírody dozvídat jen ze záznamů. Potom by haiku byla dokumentem z nejcennějších, píše malíř a autor koláží Karel Trinkewitz v závěru své knihy Chvála haiku. Tradičních japonských „veršových miniatur“ napsal prý okolo 14 tisíc. Do knihy vydané nakladatelstvím Akropolis z nich vybral po stovce českých a stovce německých (Trinkewitz žije paralelně v Česku a Německu), přičemž každou doplnil drobnou ilustrací. Uveďme tři kousky jako ochutnávku: „Jeřabin rzivá/ krása!/ Chřtán smrti zívá/ i mne už drásá.“ „Boeing burácí/ v modř strmou sviště/ zmlk v práci/ brouk z mrchoviště.“ „In Hamburgs A lleen,/ welch Design!/ Blätter fallen/ Nur mir fallt nichts ein.“ Poezie je to krátká, přesto hutná.

jhv, Nedělní svět, 20. 6. 2004, s. 41