jas, Lidové noviny

---

Gramatika jako konverzační téma

Matěj Václav Štejer: Žáček aneb Výborně dobrý způsob,jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti. Redakce Filip Tomáš; vydal Jiří Tomáš - Akropolis, 184 strany.

Síla jesuitské didaktiky v oboru jazykovém, pokud v XVIII. století nezmechaničtěla a nezastarala, záležela v praktickém výběru věcí nejdůležitějších a v přehledných, jasných, obecně srozumitelných výkladech; jako v oborech ostatních, tak i zde bylo heslem jesuitské didaktiky: nepřetěžovat, napsal ve svých Dějinách české literatury Jaroslav Vlček v souvislosti s praktickou lingvistickou příručkou jezuity Matěje Václava Štejera Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, která později vešla ve známost pod názvem Žáček (současné vydání v nakladatelství Akropolis již dokonce uvádí tento titul jako první, základní). Štejerova poměrně drobná (nepřetěžovat) knížka vyniká několika zvláštnostmi: Žáček byl poprvé vydán vroce 1661, tedy v období, kdy vychází hned několik gramatických příruček zabývajících se soudobým českým jazykem (Jan Drachovský, Jiří Konstanc, Václav J. Rosa). Avšak zatímco všechny tyto práce jsou psány latinsky, případně latinsko-česky, Štejer, známý buditel a popularizátor, napsal své dílko celé česky. Navíc je napsal formou dialogu mistra a žáčka (deminutivum zde není náhodné; příručka měla sloužit nejen tiskařům a písařům, ale i - a nejspíše hlavně - pacholatům ve školách), přičemž jde o dialog velice živý, věrohodný, plný frazeologismů, jež ještě rozhojňují propovídky z příkladového materiálu jednotlivých oddílů knížky. (Oddíly jsou věnovány postupně pravopisu, deklinacím substantiv i adjektiv, konjugacím, participiím, posledním sylabám a puňktovním literám - tj. písmenům s diakritickým znaménkem.) Dokonce i závěrečná errata, samostatný oddíl Omylové, zachovávají formu dialogu (vedeného v jiný den než celý text předchozí). - Kromě toho je celé fiktivní rozmlouvání nepřehlédnutelně naplněno vtipem, žertem, ironií - i tím je unikátní v české barokní literatuře: Najděme tam jiného autora, pro něhož je text i zábavou - pro Štejera byl, píše Alexandr Stich v jedné ze dvou předmluv (autorem druhé je Daniel Nečas), které doprovázejí současné vydání. A doplňuje: A i to z jeho Žáčka dělá literaturu - jen se my musíme učit ji v něm najít. (Stich zahajuje svou úvahu otázkou, proč Žáček je dnes vlastně vřazen do výkladů o dějinách české literatury.)
Všechny tyto specifické prvky nepochybně přispěly rozhodující mírou k velké oblibě a rozšíření Štejerova díla, jež se - jako svého druhu jediné - dočkalo i dvou reedicí, vletech 1730 a1781, takže Žáček tak působil pro udržování a tříbení české jazykové kultury v praxi až po sám práh doby, kdy nastoupil Dobrovský a jeho generace. (A. Stich)
Dnešního čtenáře může na Žáčkovi zaujmout zejména šíře a hloubka jazykovědného poznání autorova, díky němuž se nám dostává kvalitního poučení o stavu českého jazyka v sedmnáctém a osmnáctém století (přitom - dle D. Nečase - leckterá Štejerova doporučení překvapí svou blízkostí současným tendencím jazykové kultury), bez zajímavosti nejsou ani zmiňované propovídky a frazeologismy, z nichž některé přetrvaly (třeba jen maličko pozměněné) dodnes, jiné zanikly buď úplně, nebo byly nahrazeny rčeními sice lexikálně jinými, sémanticky však identickými. Propovídky a frazeologismy fungují jakožto zjevné literární ozvláštnění lingvistického textu, avšak současný čtenář může najít poetický půvab už i v některých - v době vzniku díla ovšemže zcela neutrálních - slovech, tvarech i termínech - namátkou: předce, pacholata, pamatůjž, točené y sproužkem, dlouhé tenké í atd.
Méně půvabný je už ovšem fakt, že ačkoli Štejer nemohl pominout ve své době brilantní jazyk Bible kralické, z níž výslovně vychází, přece v úvodu Žáčka před touto knihou varuje: Ale pro kacířské bludy od katoliků ani čísti, ani chovati se nemá. - A potřebuje-li autor dále příklad na výslovnost krátkého u (vyslov zkrátka), uvede propovídku: Husíte, do pekla musíte, jak jest tam, zkusíte. - Též obraz horlivého, obětavého, ale také fanatického člena Tovaryšstva Ježíšova, který podávají dva dobové medailony připojené k současnému vydání Žáčka, nemusí působit právě sympaticky.
To jsou však už okolnosti povýtce mimoliterární. Faktem zůstává, že Žáčka lze i dnes číst jakožto zdroj mnohého poučení, potěšení i zábavy.

Blanka Kostřicová, Literární noviny č. 5, 2002

---

Host 2/2002

Mistr a žáček rozmlouvají o pravopise

Matěj Václav Štejer: Žáček aneb Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, ed. Daniel Nečas, vydalo nakladatelství Akropolis, Praha 2001, 184 s., doporučená cena 149 Kč, náklad neuveden

Ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století se čeština stává předmětem zvýšeného odborného zájmu, sílí snahy ji přesně popsat a také dokázat, že je bohatstvím vyjadřovacích prostředků rovnocenná jiným jazykům. Produktem tohoto úsilí, které bylo vyvíjeno zejména v prostředí jesuitské inteligence, je celá řada dobových českých mluvnic.
Štejerův Žáček, psaný na rozdíl od jiných gramatik česky, je a není jednou z nich. Vymyká se cílem, s nímž byl napsán, typem publika, jemuž byl určen, a zejména dialogickou formou zpracování. Práce vyšla poprvé v roce 1668 pod názvem Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, titulem Žáček ji opatřili později čtenáři. Nejde o systematickou mluvnici v dnešním slova smyslu, ale o praktickou příručku, v níž chtěl autor širokému okruhu uživatelů češtiny (studentům, písařům, tiskařům apod.) poskytnout přehledná pravopisná pravidla ke zvládnutí obtížnějších jevů. Dnešního čtenáře zaujme, že školáci už stovky let ztroskotávají na tomtéž: psaní i, nebo y, předpon a předložek s, z a velkých písmen. Student doby Štejerovy se však navíc musel potýkat s pozůstatky spřežek v tehdy užívaném bratrském pravopise (zejména různé grafické podoby vyslovovaného s a š) a s kolísající délkou samohlásek - o tomto jevu, typickém pro barokní dobu, tak nyní i díky recenzované edici víme o něco více (nezpochybnitelný je tu ovšem už přínos prací z 60. a 70. let, např. Hádkových a Šlosarových, které jsou citovány v závěrečném seznamu literatury).
Štejerova příručka má originální podobu dialogu Mistra s Žáčkem, která, jak si v předmluvě k edici všiml Alexandr Stich, připomíná katechismus. Místy se autorovi daří budit dojem skutečného rozhovoru, a dokonce vytvořit dramatickou situaci: "Mistr: Cospak za osla? Drž fláku, bešťáku, a hned mi pověz, co sem pravil v propovědi osmé. Žáček: Ouve! Ouve! Po těchto literách c, h, k, r, s, z (...) píše se toliko točené y všudy. Mistr: Pamatůjž tedy na to vždycky a všudy, a nebudeš bit" (s. 55). Netradičnost takového pojetí vyniká tím více, zkusíme-li si představit, že by podobným způsobem byla koncipována dnešní Pravidla českého pravopisu - příručka se stejnými cíli, jaké si ve své době kladl Žáček, avšak zcela prostá vtipu a ironie, o dramatickém napětí ani nemluvě. Pokud by její tvůrci chtěli přiznat některá svá pochybení, jistě by tak neučinili formou scénky, v níž by na jejich adresu nediplomaticky zaznělo: "Bratře mistře, sklouzls někde jako kráva na ledě" (s. 100). Dnes se taková věc vyřídí nenápadně - formou Dodatků.
Podoba češtiny, kterou Štejer pokládá za náležitou v písemném vyjadřování, odpovídá zhruba jazyku Bible kralické, tj. stavu téměř o století staršímu. Jsou zde ale rozdíly mezi konzervativnější češtinou autorovou a jazykem, který je doporučován v příkladech a přehledech skloňování a časování, např.: rychlej, bratrovýmu synu (jest dána). Tento stav svědčí o Štejerově toleranci k živému jazyku, reálně znějícímu v každodenním životě běžných Čechů, a o tom, že se jeho knížka svému proklamovanému praktickému cíli nezpronevěřila. Přes svoji zálibu v kralické češtině nebyl Štejer žádný staromilec nekompromisně trvající na ideální a jediné možné podobě literárního jazyka. Dobře si uvědomoval, že čtenáři nebudou schopni se některými radami z příručky řídit - tak doporučoval psát i, nebo y uprostřed slova podle výslovnosti, ačkoliv v ní obě hlásky splývaly už v době Husově, avšak současně chápal potíže, jež studentům takové pravidlo může působit: "Žáček: Běda mně! Jakž já poznám, kde jest vyřknutí hrubší a kde tenčejší? Mistr: Musíš dobrý pozor dáti na znění (...) Žáček: Těžkoť je to rozeznávati. (...) Mistr: Věř mi, že kdo má tenké uši, rozezná sylabu my od mi a mí, neb hned jaksi tvrději a plněji se vyslovuje my než mi (...) Již li budeš věděti, kady z konopí? Žáček: Ach! ještě ne. (s. 16-17) Mistr je tedy nucen přidat pravidla etymologická. Štejerův názor na pravopis se neohlíží na dobové zavedené zvyklosti. Ty pro něho nejsou argumentem, ukazují-li se pro zápis češtiny nevhodné. Žáček je např. povzbuzován, aby nedbal posměchu starých písařů a místo spřežek cz, rž apod. užíval praktičtější c, ř - i bez spřežek může být dobrým písařem.
Důležitou součástí edice jsou materiály seznamující dnešního čtenáře s osobností Matěje Václava Štejera. Živě napsaný popularizující úvod Alexandra Sticha usiluje, aby vedle výrazných postav typu Komenského, Balbína a Bridela bylo doceněno i působení vzdělanců, kteří po sobě sice nezanechali geniální dílo, ale podíleli se na dobovém kulturním životě jako učitelé, kazatelé a misionáři. K tomuto okruhu patřil i Štejer, jehož dílo (vedle Žáčka byl např. spoluautorem a pořadatelem Kancionálu z r. 1683, autorem Postily z r. 1691, přeložil Nový zákon, jež vyšel jako součást bible Svatováclavské r. 1677) vycházelo během 18. století a bylo v povědomí širokého okruhu čtenářů přítomno více než vrcholná barokní poezie - podle Sticha představuje spojovací článek mezi barokem a dobou národního obrození. Na závěr připojil Martin Svatoš komentovaný překlad a parafráze jezuitských pramenů týkajících se Štejera, z nichž asi nejvíce zaujmou jezuitské osobní záznamy o členech Tovaryšstva Ježíšova a fakt, že Štejer byl zpočátku svými představenými pokládán za naivního a nepříliš schopného. Prameny připomínají i Štejerovy dobročinné zásluhy a podíl na založení fundace Dědictví sv. Václava, která měla financovat vydání bible.
Nedostatky v edičním zpracování Štejerova Žáčka bohužel brání tomu, aby uspokojení z čtivé knihy bylo úplné. Ve čtenářských vydáních bývá zvykem zavádět dnešní interpunkci. Zde se to však děje nahodile zejména u čárek (např. hned na s. 2 najdeme 3 chyby v čárce a dále jednou neoddělenou hranici dvou slov a dvakrát antikvu místo kurzívy). Patrně je to projev editorovy tendence do textu příliš nezasahovat, jeho odvedená práce tedy spočívá hlavně v poznámkách, jež jsou někdy nedůsledné, a jindy naopak zbytečné. Není třeba jasné, proč jsou v nich vysvětlovány významy slov, když je za edicí připojen (torzovitý) slovníček, a proč Daniel Nečas čtenáři, který má bez problémů rozumět obratu "drž fláku, bešťáku", jinde objasňuje, že kady znamená kudy a vynímají se je vyjímají se. Zvláštní je zacházení s velkými a malými písmeny, která jsou v odborných termínech ponechána beze změny (tak na s. 13 stojí Adjectiva i adjectiva), jinde změněna podle dnešních zvyklostí a v poznámce uvedena původní podoba. Proč editor pokládá za nutné, aby nás celou knihou provázely poznámky o tom, že zvonové se psaly s velkým Z apod., aniž by nesly nějakou relevantní jazykovou informaci, je záhada. A naopak: pojednává-li se v textu přímo o grafice, je absurdně pozměněn. Nepochopíme například, v čem je problém žáčka, který si na s. 57 stěžuje: "Někteří na Imperativo píší: volej, znej, táhej etc., a jiní píší: volej, znej, táhej etc. Co já mám dělati?", pokud přehlédneme poznámku, že první trojice sloves byla v originále tištěna woley, zney, táhey a druhá trojice woleg, zneg, táheg. Podobně sporný je editorův zásah, měnící původní ý ve slovech cizý, domácý, zachovacý v těch pasážích, kde Štejer konstatuje, že tam ý patří (s. 50), na jiných místech je naopak ponecháno: já repcy, ty sy dal (s. 52-53). Pravidlo, které si vydavatel sám stanovil - že psaní i, y se řídí dnešní normou "kromě příkladů demonstrujících dobové zásady pro jejich psaní, např. y vždy po c, z, r, h, k" (s. CXLVII) - všude nedodržel. Je v pořádku, že Nečas nechal v textu kolísat délku samohlásek (milůj, vládař), protože šlo o jazykový jev v baroku běžný a v dnešních edicích již vesměs zohledňovaný. Respekt by si ale zasloužily i tvaroslovné kategorie, jako např. vykání ve formě "kdybyste mi dali" (s. 62) a "co jste mi povídali" (s. 66, v textu edice změněno na dal a povídal), přestože jde o "archaickou zdvořilostní formu oslovení jedné a téže osoby" (s. 62, pozn. 152). Nebo snad právě proto? Problematický je Nečasův přepis grafiky slova deklinacy a podobných jmen zakončených v latině na -tio do podoby deklinaci, když je obecně známo, že se tato slova skloňovala podle typu paní, a že tedy v češtině zachovala délku původní latinské koncovky. Na to ukazuje i grafika rukopisů 17. století, které mají nad koncovým y dvě tečky - zřejmě jde v těchto případech o rychlý zápis dvojího ii, a tedy o dlouhou slabiku. Některé textové poznámky pobaví svou naivitou: půvabný je třeba upřímný povzdech na s. 96 (pozn. 237): "Škoda, že nám zde Štejer neprozradil, kde konkrétně by se žáček mohl poučit", nebo komentář k přehledu skloňování přídavných jmen na s. 40b (pozn. 107): "Skoro jako by zde Štejer využíval momentu zklamaného očekávání, když se na tomto místě neobjeví hyperkorektní tvar (...)". Dále zaujme originální vyjádření faktu, že chceme-li něco vydat, je dobré mít to nejdříve přepsané v počítači: "(...) v rámci těchto přípravných prací vznikla transliterace celého textu a její zafixování v elektronické podobě, což usnadnilo pozdější práci na jakési cvičné transkripci tohoto diplomatického přepisu z původní fraktury do podoby srozumitelnější dnešnímu čtenáři" (s. CXLV). Nechci zde znevažovat editorovo nadšení a zaujetí prací na Žáčkovi, které přese všechno výše napsané působí sympaticky. Je-li ale recenzovaná kniha "výsledkem mnohaletého vztahu editora k textu" a "více než sedmi let opakovaného setkávání se s žáčkem i mistrem" (s. CXLV), mohla vypadat o něco lépe.

Hana Borovská