RECITACE
„Nemám rád, když při vyslovení tohoto slova obracejí ctitelé poezie oči v sloup, podklesávají v kolenou, případně omdlévají. Beru poezii jako přirozenou součást své existence, s jejíž pomocí se mohu lépe vyznat v sobě i v životě,“ odpovídá Radim Vašinka na otázku „Co může znamenat slovo poezie?“ ve sborníku Živé slovo s podtitulem 45 (+ 3) zamyšlení nad tajemstvím poezie a hlasu. Jde o knihu-anketu mezi básníky, spisovateli, pedagogy, překladateli, literárními vědci, divadelníky či hudebními skladateli, kteří mají k poezii často profesionální vztah. Šest otázek (sedmou si respondenti kladli sami) se však týká jejich osobní zkušenosti s poezií i její interpretací, zejména s přednesem. Co osobnost, to jiný pohled.
Poezie může být prostě „veršovaná umělecká slovesnost“ (Miroslav Červenka), „vnímání světa kolem nás podložené láskou“ (Marek Kopelent), „všecko, co se nemusí“ (Zeno Kaprál) či „postoj k životu“ (Martin Hilský).
Osobní ráz odpovědí, jejich upřímnost a konkrétnost činí z publikace živé čtení. Vyskytují se zde kritické a leckdy protichůdné názory na prezentaci poezie v televizi, v rozhlase i v MHD. Zvlášť zajímavá jsou líčení „příznivých i zahanbujících“ zážitků v oblasti mluveného slova. Opakující se traumata z „hlasité slovní agrese“ (Pavel Švanda), odpor ke „lživě ušlechtilé deklamaci“ (Anna Kareninová), k „sentimentálnímu vciťování se nebo předstírání transů či spirituálních hloubek“ (Miloslav Topinka), „teatrálním exhibicím“ (Antonín Přidal), pitvorným i nudným projevům ukazují, že odrazující zkušenosti nesdílejí jen lidé, kteří poezii obvykle nevyhledávají. Proti tomu však stojí prožitky kladné, svázané často s výkony konkrétních recitátorů (zejména ze slavné éry Violy) a básníků, například „jak Vladimír Holan čte (blbě) svou Noc s Hamletem. A  je to přesně ono!“ (Pavel Chalupa). Jan Vladislav své „přesně ono“ u dobrých přednašečů zobecňuje jako „rovnováhu mezi vnější uměřeností a vnitřní intenzitou“.
Jednoduše a vkusně upravenou knihu vydalo nakladatelství Akropolis, které pečuje například o vydání Díla Jaroslava Seiferta, publikuje i reprinty avantgardních bibliofilií (nedávno např. prvního vydání Nezvalovy Pantomimy nebo Teigových knih Svět, který se směje a Svět, který voní). Na sborníku Živé slovo se podílelo občanské sdružení příznivců mluveného slova nazvané Slovo a hlas. Právě předseda sdružení Vladimír Justl publikaci uspořádal a doprovodil ji citáty z děl Vladimíra Holana, Františka Halase a Ivana Diviše. Odpovědi doplňují krátké medailonky oslovených. Knihu uzavírá výběrová bibliografie týkající se interpretace, přednesu, scénické realizace i výslovnosti.

Daniela Iwashita, Lidové noviny – Orientace, 16. 04. 2005

Nové knihy z nakladatelství Akropolis
Pražské nakladatelství Akropolis vydalo mimo jiné i tyto dvě novinky.
V rámci šestnáctisvazkového projektu Dílo Jaroslava Seiferta nabízí čtenářům již sedmý svazek, tentokrát s pořadovým číslem 12. Pro ctitele Seifertovy poezie může být tato kolekce, zahrnující autorovu publicistiku z let 1921–32, překvapivým setkáním. Poprvé se zde můžeme v úplnosti seznámit s básníkovými fejetony, úvahami, veřejnými projevy, polemikami, kritikami či kurzivkami. Kromě knižního souboru fejetonů Hvězdy nad Rajskou zahradou žádné Seifertovy publicistické texty nevyšly samostatně. V tomto pětisetstránkovém foliantu můžeme sledovat proměny Seifertova vývoje od komunisticky radikálních textů až po zcela odlišnou orientaci, která je zřejmá zejména od roku 1929, kdy je autor ještě s několika spisovateli z Komunistické strany vyloučen a stává se přispěvatelem sociálně demokratických periodik. „My socialisté nenávidíme měšťáků – a vykrmených buržoustů“, hřímá soudruh Seifert – a podle své ideologie soudí i umění. „Rusko! Kterému skutečně dobrému socialistovi neznělo by toto slovo sladkou nápovědí vlahé země…“, začíná bard jednu ze svých črt. V rozhlasovém projevu z roku 1931 už mluví jinak: „Ruská revoluce ztratila již dávno na své revoluční teatrálnosti a nevyzařuje již dávno podmanivým kouzlem, není nových zápalných látek, které by živily nestálý oheň revoluční… Revoluční avantgardu vzal již čert – mladí umělci nerozbořili svět, nezničili umění. Louvre nebyl vyhozen do povětří. Žádné zbojnické ohně nehoří na horách…“ Spektrum Seifertových témat je velmi pestré: jsou mu stejně blízké komentáře k zajímavým denním událostem jako rozjímání se vzpomínkovými motivy nebo reflexe nad uplývajícím časem, které zároveň nacházíme v básnickém tvaru v jeho tehdejších sbírkách. Nejednou se Seifert obrací – často polemicky – k literatuře a výtvarnému umění. Na anketní otázku „S kterou knihou a kam byste šli na prázdniny?“, odpovídá nositel Nobelovy ceny šalamounsky: „Kam bych jel, dobře nevím. Nejraději hodně daleko. Z knih vzal bych si – jízdní řád.“
Anketa se stala páteří i další publikace z produkce nakladatelství Akropolis. Jmenuje se Živé slovo, uspořádal ji Vladimír Justl a obsahuje pětačtyřicet zamyšlení „nad tajemstvím poezie a hlasu“. Čtyřicet pět dotázaných odpovídalo na šest společných otázek ohledně významu poezie, vlastní poetické iniciace a především současného stavu uměleckého přednesu. Ve sborníku se potkávají básníci, prozaici, dramatici, literární vědci, teatrologové, režiséři, hudebníci či pedagogové – namátkou Miroslav Červenka, Viola Fischerová, Martin Hilský, Jan Klusák, Miloslav Topinka, Radim Vašinka, Marek Kopelent či Miloš Horanský. Příspěvky mají nevyrovnanou úroveň, k těm lepším patří kupř. hlas Bogdana Trojaka, který na „základní“ otázku odpověděl: „Poezie je pro mě především mytizací skutečnosti, nikdy nekončící rekonstrukcí kosmogonie vlastního světa, kde se kolotání nebeských sfér ozývá i ve skřípotu zrezivělé pumpy na dvorku předměstského činžáku.“

Jan Nejedlý, Čro Vltava, pořad Mosaika, prosinec 2004