Egon Bondy: Hry

I jeden z nejoriginálnějších českých mozků druhé poloviny 20. století se dočkává odpovídajícího zařazení post mortem – pražská Filozofická fakulta Univerzity Karlovy jej na své půdě jako významného myslitele přijala nikoliv za života, ale teprve vzpomínkovým seminářem až sedm týdnů po jeho smrti, a to ještě zásluhou -příznačně – mladých nadšenců. Nakladatelství Akropolis ovšemže svazek jedenácti dramat připravovalo dříve, než Bondy odešel, a taktéž Národní divadlo o právě probíhajícím projektu Bouda Bondy autora k jeho uspokojení loni informovalo. Oba shodou okolností souběžné počiny přispívají ke smývání pseudomytologických nánosů z filosofovy pověsti a soustřeďují pozornost k tomu podstatnému – k textům. Všechny hry vznikly v letech 1968 až 1970, podle Bondyho slov na žádost Radima Vašinky pro jeho divadlo Orfeus. I tato epizoda potvrzuje Bondyho přístup k tvorbě: Bylo potřeba to napsat, tak jsem to napsal. Dodejme, že existuje ještě dvanáctá Hra XIII, do svazku nezařazená, na jejíž vydání si budeme muset počkat, a dva rukopisy jsou patrně ztraceny.

Právo Salon, 21. 6. 2007

Od racionality k vizionářství a zpět
Divadelní texty Egona Bondyho

Nepatřím mezi znalce a obdivovatele díla Egona Bondyho – větší pozornost jsem mu začala věnovat až díky publicitě inscenací projektu Bouda Národního divadla, která byla nečekaně prokřížena zprávou o autorově nenadálém skonu. Má to jistě své nevýhody. Proti nim stavím výhodu jedinou, totiž možnost nahlédnout Bondyho divadelní texty bez předpojatostí nebo adorace kultovního básníka.

Nikoli hry
Výbor her Egona Bondyho je součástí ediční řady, zaměřené na autorovy dosud nepublikované texty. Ty divadelní jsou s ohledem na rozsáhlou básníkovu tvorbu zvláštností a budou nejspíš určeny zapřisáhlým bondyovcům. Pro náruživé ctitele dramatické literatury, k nimž počítám i sebe, se Bondyho divadelní texty mohou stát příležitostí k uvědomění si hlubších tendencí v české společnosti a v kultuře druhé poloviny dvacátého století. Přesto se zdráhám používat pro ně označení hry.
Jedenáct textů, které výbor přináší, psal Bondy v kratičkém období let 1968–70. Pro porozumění a ověřování si principů dramatické tvorby to byl žalostně krátký čas. Nadto bylo za Bondyho života inscenováno pouze jediné dílo – Nic jsem si nemyslel provedlo divadelní sdružení Orfeus Radima Vašinky v roce 1969.

Experti a ministryně
Co je na Bondyho textech zajímavé a čím přesahují dobu svého vzniku, jsou témata a jejich obsedantní opakování. Po nedávné vlně coolness dramatiky na českých jevištích ztratila řada z nich na provokativnosti, přesto se domnívám, že zasluhují obsáhlou analýzu. Ne však estetickou, nýbrž antropologickou. Po přečtení dobré poloviny z nich se totiž začne vkrádat myšlenka, že všechny autorovy katastrofické a fantaskní vize pramení z traumatu jediného dějinného okamžiku. A to nikoliv v přelomové době, v níž je autor psal, ale v letech padesátých. Skrze toto trauma lze pak porozumět i zavilosti Bondyho politické satiry nebo až křečovité obscénní sexualitě. A jedno se těmto textům rozhodně upřít nedá: autor v nich postihuje nejen brutálnost poválečného období, ale se senzitivitou vizionáře i zmrtvělý a zmarněný čas následujícího normalizačního dvacetiletí.
V burleskních vizích dovádí ad absurdum likvidaci přirozeného světa přetechnizovanou a totalitní společností. Lidé i zvířata jsou u Bondyho deformováni operacemi, chemikáliemi nebo jaderným zářením. Experimenty se provádějí na těle i na duchu. V metafoře Ministryně výživy o centralisticky plánované a řízené výrobě potravy se děsí pokusů na zvířatech, v Návštěvě expertů pokusů s metodami mučení politických vězňů. Cílem těchto zpředmětňujících manipulací s živými bytostmi je pouhé udržení politické moci a blahobytu vyspělé civilizace. Vedle těchto katastrofických scénářů obsahuje výbor texty postapokalyptické (Jednou odpoledne, Jednou v noci), v nichž se, v duchu inverzně pojaté darwinovské evoluční křivky, ocitáme v předcivilizačním počátku, kdesi na planetě opic.

Vážně. Crazy
Slabinou a záludností textů je, že zpředmětňující a odcizený vztah k realitě prosákl i do způsobu, jakým Bondy své vize vyjádřil. Nejmarkantnější je to na řeči postav. Ty zpravidla někde, lhostejno kde, posedávají a referují o svých názorech. S dramatickou, to jest jednající řečí se u Bondyho nesetkáme. Jako kdyby autor chápal dramatický dialog pouze jako distribuci replik mezi předem určené postavy. Vlastně se jedná o postup manipulativní, při němž autor nakládá s postavou jako s objektem. Racionální zacházení s postavami a jejich řečí, se vztahy mezi nimi a se situacemi prozrazují některé Bondyho scénické poznámky. V Návštěvě expertů vpisuje doporučení hrát text buď stoprocentně vážně nebo jako crazy komedii, v Nic jsem si nemyslel navrhuje hrát všechno vážně a opravdově.
Dominance ratia začne být srozumitelná, pokud se čtenář prokouše k textu Kdekoliv v současnosti. Autor v úvodu popsal genezi jeho vzniku: první obraz je záznamem snu, navíc pořízeným v nemoci. V něm se Bondy odvážil vpustit do svého psaní podvědomí, a díky tomu lze sledovat situace i vztahy mezi postavy. Bondy nekonstruuje, pouze zaznamenává, co viděl a slyšel (ve snu). Druhý obraz téhož textu byl již napsán ve stavu „střízlivosti“, autor se vrací k racionálně konstruovanému dialogu, který postrádá dramatické napětí, a tím i základní divadelní vzrušivost.

Řeč nepřítele
Bondyova racionálnost se dá opsat i jinými způsoby. Pokud se všechny postavy vyjadřují v obdobném orálním gestu, jsou v jistém smyslu monologické a opět totalitní. Aby se texty mohly stát hrami, chybí v nich k mluvení protipól, totiž naslouchání a s ním spojená odpověď na vyřčené. Dialogy bezděčně připomínají mužský hospodský dialog, ve kterém jsou zpravidla řešeny ony „velké věci“ tohoto světa. A tak v jungovském pojetí chybí textům anima. Empatický postoj – opět ve smyslu protipólu ke konstruující racionalitě. Tato absence je nejcitlivější u textů Jednou odpoledne, Jednou v noci, jejichž ženské hrdinky se projevují jako jacísi ženochlapi.
Zůstává pro mne nadále otázkou, a zdůrazňuji, že antropologickou, zda lze o totalitní společnosti mluvit jejím jazykem. Zda lze zobrazit zničení přirozeného světa a zároveň nezničit vlastní řeč. Z Bondyho textů na mne vane jakési chladné bezčasí: ministryně zůstává ministryní navěky, podobně jako byl kdysi „navěky“ instalován reálný socialismus.
Na závěr mám ještě potřebu polemizovat s editory výboru Lenkou Jungmannovou a Radimem Kopáčem. Domnívám se, že výbor, který čtenářům předložili, přináší materiál historický. Editoři se rozhodli řadit texty podle tematické příbuznosti. Pro orientaci čtenáře by bylo užitečné u každého textu přehledně uvést datum jeho vzniku a naznačit tak případný vývoj Bondyho divadelní tvorby.

Martina Musilová, A2, č. 40, 2007

Bondy: Hry
Pražské nakladatelství Akropolis se rozhodlo začít vydávat díla Egona Bondyho (1930–2007) ještě v době, kdy tento neortodoxní literární tvůrce a vykladač filosofických směrů žil ve svém bratislavském ústraní – a udělalo dobře, třebaže se vydání některých titulů (připravuje se edice doposud neuveřejněné prózy Bratři Ramazovi a právě tak neznámých prozaických miniatur pod souhrnným názvem Vylitý nočník) jejich autor už nedožil. Právě vydaný svazek Hry obsahuje Bondyho dramatické dílo. Nikoli celé, nýbrž celou jedenáctku dramatických opusů z tvůrcova pera – a nejde rozhodně pouze o ediční splátku, nýbrž i o podnět určený soudobé knižní a literární kultuře.
Ano, je těch her ve svazku jedenáct, jak v kopané, jak se kdysi zpívávalo, leč nebyla to jednoduchá editorská práce, které se ujali Lenka Jungmannová a Radim Kopáč: Bondy totiž takových dramat napsal čtrnáct. Jenže o dvou z nich se zřejmě nic neví, čili dva dramatické rukopisy se pokládají za ztracené, neznáme, jak je vidět, ani jejich názvy – zbývá tedy pouhá dvanáctka. A jsme u jedné editorské záhady: do svazku Her nebyla zařazena celovečerní Hra XIII, „protože se žánrově, rozsahem i kvalitou odlišuje od ostatní Bondyho dramatické tvorby“. Stejnou formulaci najdeme i v zasvěceném doslovu Lenky Jungmannové, kde se dočteme ještě tolik, že jde o realistické drama, které se odehrává v letech 1967–69 a jehož děj „je zjevně založen na autentických momentech“. To je nesporně výstižná charakteristika, přesto by mohla být ve svazku třeba malá ukázka – nebo právě v doslovu? Dostáváme totiž k dispozici solidní konvolut dramatické tvorby Egona Bondyho, v němž přitom postrádáme jeho hru zřejmě nejrozsáhlejší a nepochybně značně ambiciózní. Inu, není to se zpřístupňováním Bondyho vůbec jednoduché: z jiných zapovězených literátů už vyšly (a často zbytečně) třeba i jejich žákovské deníčky, zatímco na edice mnoha pozoruhodných Bondyho knih čekáme marně už od roku 1989 – snad k tomu dojde aspoň teď, po autorově tragické smrti.
Pro literární odborníky a znalce samizdatu většina dramatických textů obsažených v daném svazku nepředstavuje žádné totální překvapení, z pohledu veřejnosti však o takové překvapení dozajista jde. Osm dramat totiž „vydal“ známý kritik a teoretik literárního undergroundu Jan Lopatka v samizdatovém svazku se stejným názvem Hry, devátá hra (Pozvání k večeři) byla hned roku 1990 otištěna v revui Svět a divadlo. To znamená, že pouze dvě autorova dramata až do letošního roku nikdy nespatřila světlo světa a ztělesňují výrazný přínos nynější edice: jde shodou okolností o dva texty, jimiž se svazek Hry z nakladatelství A kropolis dílem otevírá, dílem uzavírá, totiž o dramatická díla Nic jsem si nemyslel a První večer s maminkou.
Mnoho čtenářů však bude překvapeno, ne-li zaskočeno již holým konstatováním, že se Bondy věnoval dramatické práci, zvláště když tvůrčí naturel jeho literárního psaní je spíše anti-dramatický, ne-dialogický. Svým způsobem jde o zvláštní náhodu: všechny tyto texty (včetně oněch dvou pohřešovaných her a jedné prozatím neuveřejněné) pocházejí z krátkého údobí 1968–70 (nanejvýš do „jara 1971“), kdy se Bondy sblížil s hereckou skupinou divadla Orfeus v čele s Radimem Vašinkou a pro herce tohoto souboru psal jednu hru za druhou. Je to až kuriózní pomyšlení: už je po Srpnu 1968, už v propadlišti dějin mizejí Dubčekové a vlády se nadlouho ujímá ďáblův advokát Husák – a Bondy, který ostatně nesměl (nebo si ani nepřál) pod svým literárním jménem publikovat ani v “liberálních“ šedesátých letech, skutečně jako by tehdy žije jenom dramatem či sepisováním textů pro Orfeus. Zdá se ovšem, že se stejnou intenzitou, s níž zahořel pro divadlo a drama, potom o svět divadla a o žánr literárního dramatu zase ztratil zájem.
Nešlo však asi pouze o to, že nastudování těchto textů nepřipadalo v tehdejší politické situaci v úvahu: dalo by se říci, že valná část autorových her patří více či méně do žánrové skupiny „knižních dramat“, konkrétně do takové podskupiny dramat, která sice bývají zpočátku určena k inscenaci, postupně se však stávají právě příkladem knižního dramatu. Některé autorovy texty samozřejmě mohou být inscenovány kupříkladu ve studiových divadlech nebo nonkonformními scénami – a vůbec různé inscenační výjimky zde potvrzují pravidlo. Právě na hru Nic jsem si nemyslel se do pozdějšího Rubínu na pražském Malostranském náměstí kdysi hodně chodilo (i když nelze už určit, kolik repríz mohlo Bondyho drama v tehdejších erárních podmínkách mít), přičemž samozřejmě nešlo o představení původního rozsáhlého textu, nýbrž o jeho zkrácenou verzi v dramaturgické úpravě zmíněného Vašinky.
V jediné věci snad lze malinko zapolemizovat s Lenkou Jungmannovou: pokud v málo známé hře Pozvání k večeři vyzvedává kritička moment, že Bondyho spojení sexuální zvířeckosti s motivem revoluce vede ke zvlášť vyhrocené kritice lidského společenství, potom poslední, poprvé uveřejněnou autorovu hru První večer s maminkou charakterizuje Jungmannová toliko jako „obscénní frašku“. Tento text prezentuje v duchu de Sada (a také v intencích „protestního dramatu“, tj. v intencích dramatického undergroundu) na svou dobu absolutně tabuizovaný námět: maminka zde názorně, tedy nejprve vlastním příkladem, sexuálně zaučuje své dcery, a to za přispění společenské elity jako generál, prokurátor, velvyslanec nebo jakýsi pan Burda (snad nikoli příbuzný dnešního Aloise Burdy z Tvaru). Hranice obscénnosti mohou být pohyblivé, navíc tato hra velice vyhovuje dnešním kritériím „coolness“ dramatiky a je paradoxně možná „hratelnější“ než jiná knižní dramata Egona Bondyho.
Nicméně, sečteno a zváženo: Vydání Bondyho dramatických opusů je nepochybným edičním činem nakladatelství Akropolis. Co si ale v Bondym najdou, najdou-li, a měli by si najít, dnešní divadelníci, to už je otázka nikoli pouze literární, ale především té divadelní současnosti.

Vladimír Novotný, Portál české literatury, červen 2007