Egon Bondy: Bratři Ramazovi

Jak by asi vypadala rodina Karamazových v Československu osmdesátých let? Otec Ramaz, bohatý prokurátor, „velké zvíře“ a starý alkoholik, racionální marxista-leninista Ivan, materialistický vedoucí cestovní kanceláře Míša, mentálně zaostalý poskok Ferda a rozjásaný krišnovec Aljoša. Bondy se pouští do ironického dialogu s Dostojevským a nešetří narážkami na sebe, Magora a další. Nejde mu o nadčasový karamazovský příběh, ale o střízlivě podané teď a tady (novela vznikla v roce 1985). Rozhovory bratrů se místy zvrhávají v trapnou parodii, stejně jako dějová zápletka. Těžištěm novely je částečně autobiografická postava Ivana a diskuse, kterou vede s bratry a zejména se svým svědomím. Stále jde o víru, ale nejen v Boha - už neexistuje žádná vstupenka -, řeší se tu také (ne)víra v socialismus a funkční společenské uspořádání. Postavy nejsou černé ani bílé, ale normalizačně šedivé, a s výjimkou Aljoši (z něhož se však nakonec také vyklube pravý Ramazovec) nevěří nikomu a v nic. Všudypřítomná hnusnost a zhnusenost je asi nejsilnější dojem, který po přečtení zůstává. Přesto ale zbývá malá naděje - Ivan při zachraňování věšícího se Aljoši pronese skutečně povzbudivou řeč, která je pádnou odpovědí vlastnímu cynickému svědomí, škoda jen jeho následného zešílení. Bratři Ramazovi vycházejí poprvé knižně, v letech 1985-88 otiskl časopis Vokno nekompletní verzi.

Pavlína Vimmrová, A2 kulturní týdeník č. 41, 8. 10. 2008, s. 29