Vladimír Justl, Jiří Holý Ozvuky času… – rozhovor

Ve zkratce: letošní osmdesátník Vladimír Justl, spiritus agens Violy, zasloužilý redaktor Odeonu a Holanova dobrá víla i Eckermann v jedné osobě (odtud i aposiopese v titulu) v rozhovoru s profesorem bohemistiky Jiřím Holým provází půlstoletím české kultury, v němž vykonal hodně práce a mnoho toho zažil. Justl byl vždy energický, aktivní, výbušný a kritický, jeho výpověď je neústupně otevřená, ať už mluví o hořké osobní tragédii, jíž se postavil s pokorou i statečností, nebo odhaluje mnohé o místech, kde se v minulosti vpravdě tvořily kulturní dějiny – v zákulisí a kuloárech. Ale jeho sveřepá subjektivita je tak vyhraněná, až si říká o korekci. Tak třeba se zapovězeným spirituálním básníkem Ivanem Slavíkem účtuje více než surově, zato režimní koryfej Milan Blahynka z jeho vyprávění vystupuje div ne jako zneuznaný genius. Jistěže někdo poznal Jana Cimického jako „obětavého lékaře“, pro jiného může být spíše obětavým agentem StB a psychiatrem sexuálně zneužívajícím své pacientky. Druhého „poznáváme“ opravdu jen z jistého úhlu a po jistou mez, často zoufale omezeně a schematicky, jak naznačují i moje formulace výše – vlastně proč by zrovna Blahynka neměl být doceněn za poctivou a právoplatnou část svého díla? Přese vše v mnoha ohledech důležitá kniha, s kterou bychom se neměli minout.

Jiří Zizler, A2, č. 27, 2008

„Jste věrný přítel,“ napsal Holan Justlovi
Rozhovor Jiřího Holého vypovídá nejen o české literatuře

Řekne-li se Vladimír Justl, ozve se: poetická kavárna Viola, případně: Vladimír Holan. Editor, literární historik a teatrolog, narozený 27. října 1928 v Kladně, získal loni prestižní cenu Magnesia Litera za přínos české literatuře.
Rozhovor literárního historika Jiřího Holého s ním vypovídá proč, navíc mu poskytuje prostor pro vzpomínky a uplatnění vypravěčského talentu.
Justlovu velkou lásku k literatuře nezničil fakt, že byl po únoru 1948 jako student oboru čeština – filozofie pražské Filozofické fakulty vyhozen. Za lidovce byl členem výboru Spolku posluchačů filozofie, ze strany vystoupil 3. března.
Na vysokou školu se dostal v roce 1951 v Olomouci, kde vystudoval češtinu a polštinu. V roce 1954 nastoupil do nakladatelství Odeon, kde strávil třicet šest let. Zjistil, že StB ho sledovala už roku 1946, zvlášť pak v 70. letech. „…Škvorecký byl v Odeonu naprosto mimořádný. Lidi jako on by mohli hřešit na to, že jsou svým způsobem geniální, ale on byl nesmírně pilný..., opisovat jeho posudky z lektorských průvodek by stálo za vydání…,“ komentuje jedno z řady životních setkání.
Však se mu také spisovatel z exilu v roce 1972 svěřoval: „Jak snad víš, založili jsme tu česko-kanadské nakladatelství. A jsme tedy nakladatelé, podnikatelé, kapitalisté, ačkoliv pokud jde o vykořisťování, máme jediného zaměstnance, tj. Zdenu, která je ale zároveň spolumajitelkou, takže nevím, kdo tu vytváří a kdo si přivlastňuje nadhodnotu. Vím jen tolik, že oba pracujem jak šrouby, a ve mně se vzmáhá úcta ke starým dobrým živnostníkům…“

Ze zápisků
Noc s Hamletem Justlovi Holan diktoval v roce 1962, ze zápisků, mezi nimiž byl bílý papír, účtenka, obaly z různých škatulí, tácky na pivo.
„I když mi sliboval, že ten rukopis nezničí, tak ho spálil v kamnech. A pochvaloval si, jak to dobře hořelo. ,Nechci, aby se v tom jednou někdo probíral…'„

Unikátní studnice zážitků
Ve Viole dávali Noc s Hamletem čtyřicet let, naposledy 2003. Básníkovi, který nebyl v letech 1950 až 1963 vydáván, pomohl editor ke čtenářům. „Jste věrný přítel můj a za to dík, díky, že chápete mou němotu i křik, že jste a hájíte můj pomyslný dům a rozumíte mi…,“ děkoval mu Holan.
Kniha-rozhovor je unikátní studnicí zážitků nejen literárních, ale i politických postřehů.
Mnoho z těch, kdo něco znamenali v české literatuře a překladatelství v druhé polovině 20. století, jsou v ní zachyceni. Vtipně a bystře, výstižně.

František Cinger, Právo, 1. 3. 2008, s. 16

Vladimír Justl: Ozvuky času…

Co přinese ozvěna, když vyslovíme jméno Vladimír Justl: Viola, Holan, Odeon. Stačilo by to na tři životy. Ale pořád zbývá dost jiných rolí: Teoretik mluveného slova. Porotce a lektor. Editor. Autor. Pedagog. V rozhovoru s Jiřím Holým objevíte ještě jednu, bohudíky nenaplněnou Justlovu roli – politik. Právě období vzpomínek na poválečné Československo bude pro mnohé čtenáře možná nejzajímavější. Kdo si chce vyvážit nezáživné popisy v knihách o historii české kultury (především literatury a výtvarného umění) paralelní, záživnou četbou, tak tohle je ideální varianta. Často se tu objevuje slovo noblesa, jež se už moc v češtině nepoužívá (jako by ho nebylo čím a hlavně asi kým naplnit). Ale tady zase ožívá, v tomhle rozhovoru má smysl. A abychom nezapomněli, Vladimíru Justlovi bude letos osmdesát. (Akropolis)

Havran, Právo – Salon, 20. 3. 2008

Co Werich napsal o Holanovi

V tiráži mnoha českých beletristických knih lze nalézt jméno Vladimíra Justla.
Známý editor letos oslaví významné jubileum a jako jeden z dárků lze vnímat i nyní vydaný knižní rozhovor.
Vladimír Justl byl v minulém roce oceněn Magnesií Literou za přínos české literatuře – především za editování Sebraných spisů Vladimíra Holana a za vedení divadla Viola. Letos v říjnu oslaví osmdesátiny. Proto se zdá doba k publikování knižního rozhovoru více než příhodná.
Ve svazku edice Osobnost, který dostal název Ozvuky času..., s Vladimírem Justlem hovoří literární historik Jiří Holý. A výsledkem je vskutku bohatý rozhovor plný velkých osobností i nejmenších detailů.
V dialogu Vladimír Justl vzpomíná na svá studia nejprve v Praze a poté, co byl z politických důvodů vyloučen, s určitou prodlevou v Olomouci. Vybavuje si také historie různých knih, na nichž se editorsky či redaktorsky podílel, a s nimi spojené potíže či osobní spory. Hodně prostoru je tak věnováno redaktorské práci v nakladatelství Odeon (1954-1990) a zároveň uměleckému vedení scény poezie ve Viole (1965-2002).
My s Jarouškem pereme V proudu vyprávění se samozřejmě často objevuje Vladimír Holan, ale rovněž Jaroslav Seifert, Jaroslav Durych, Jiří Šlitr, Josef Škvorecký, Oldřich Mikulášek či literární vědec Oldřich Králík. Vladimír Justl v hovoru například osvětluje jedno nedorozumění, které zapříčinilo to, že se Jaroslav Seifert s Vladimírem Holanem nevídali: „On ho jednou Holan šel do Břevnova navštívit, ačkoli už jinak skoro nevycházel. Bylo to asi v roce 1950. A paní Seifertová mu řekla:,Vy jste přišel nevhod, my nemáme čas, my s Jarouškem pereme.' A on se tak strašně naštval, že se otočil a už tam víckrát nešel.“ Vladimír Justl s Jiřím Holým při rozpravě nezastírají, že se blíže znají, a proto zůstávají u tykání. Velmi sympatické je, že zachovávají vývoj rozhovoru, a tak neopravují nepřesnosti, kterých se dopouštějí třeba v dohadování se autora toho kterého díla. Vladimír Justl si rovněž příliš nebere servítky, a tak se v bilančním rozhovoru nedočkáme pouze velkých kamarádství či bohorovného mávnutí rukou. V několika případech o lidech, které na cestě životem potkal, mluví značně negativně. Jako by si ale rozmlouvající uvědomovali, že největší hodnota tohoto rozhovoru je v tom, že zachycuje významné autory. Proto volně plynoucí dialog plný podoteků protknuli celou řadou listů z korespondence, kterou Vladimír Justl vedl s osobnostmi české kultury. Jejich zveřejnění bude jistě pro literární historiky i publicisty cenné. Vzhledem k výše zmíněnému ponechávání rozhovoru v surovém stavu však tyto korespondenční vstupy působí trochu paradoxně, neboť značně narušují plynulost textu. Snad by bylo vhodnější, kdyby tvořily přílohu.
Komu Bůh pomáhá To však nic nemění na skutečnosti, že v této korespondenci lze nalézt mnoho zajímavých odstavců. Třeba o problematickém soužití Vladimíra Holana a Jana Wericha ve vile na Kampě. Jan Werich Vladimíru Justlovi v roce 1960 napsal: „Několikrát jsem mu pomáhal z vlastních prostředků tak, aby se neurazili nebo aby to nevěděli. Mým zákrokem a přičiněním Nezvalovým a i jiných Holan dostal svého času zakázku na překládání. Myslím na Schillera nebo jiného německého básníka. Je takové anglické přísloví, že Bůh pomáhá tomu, kdo si chce pomoci sám. Mám dojem, podložený mnoholetou zkušeností, že rodina Holanova jako celek, tak, jak je stíhaná osudem, si pomoci nechce. Připadá mi mnohdy, že žiji v domě s lidmi z jiné planety.“
Vladimír Justl bývá v českém literárním prostředí vnímán minimálně dvěma způsoby – buďto jako ten, který pomohl na svět mnoha knihám a pečoval o dílo významných básníků, nebo naopak jako ten, kdo se celý život „ometal“ kolem velkých českých autorů. Každý ať si svůj názor ponechá. Nicméně Ozvuky času... jsou pozoruhodným textem, který navíc vyvolává touhu po dílech zmiňovaných autorů znovu sáhnout a číst.

Ondřej Horák, Lidové noviny, 26. března 2008, Hodnocení LN ****

Vladimír Justl: Ozvuky času…

K dějinám českého divadla a literatury ve druhé polovině 20. století vyšly v poslední době hned dvě vzpomínkové knihy. Knižní rozhovor s Vladimírem Justlem, dlouholetým uměleckým šéfem poetické vinárny Viola a nakladatelským redaktorem (SNKLHU a Odeon), vedl literární historik Jiří Holý – Ozvukyčasu... (Praha 2007). Justlovo vzpomínání na básníky Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta, Jana Skácela či Františka Hrubína je na mnoha místech prokládáno úryvky z korespondence těchto osobností adresované Vladimíru Justlovi. V rozhovoru je vždy velmi důležitá osoba tazatele a té se Jiří Holý ujal nadmíru dobře. Vhodně kombinuje otázky spojené sJustlovým osobním i profesním životem (velmi zajímavé jsou například pasáže věnované Justlovu angažmá v Československé straně lidové po roce 1945, vzpomínky na výtvarníky, se kterými se setkal coby nakladatelský redaktor, miniportréty herců, kteří vystupovali v pražské Viole atd.) a zároveň jej koriguje a doplňuje o vlastní postřehy. Výsledkem je živý rozhovor, který se čte jedním dechem a zřejmě se stane i nepřehlédnutelným pramenem k dějinám českého divadla a literatury ve druhé půli 20. století.

(lb), Dějiny a současnost, č. 3, 2008