Rudá záře na nám. Rudoarmějců

„Tato fakulta bude rudá!“ zvolal prý pověstný profesor Rzounek, možná paroduje Maovo heslo o rudé Číně. A skutečně byla, i když pod povrchem snad trochu také nenápadně a ustrašeně našedlá. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze v letech socialismu. Pod tím rzounkovsko-maocetungovským názvem vyšla obsáhlá kniha shrnující detailně dění zhruba od začátku 50. let do listopadu 1989 na katedře české literatury FF UK. Jejím základem jsou zevrubné rozhovory s osmnácti pedagogy a vědci (a rádoby pedagogy a vědci), kteří v té době na škole působili, dále mnohé dobové materiály, texty a dokumenty faktografické i fiktivní povahy – například známá epizoda z Kunderova Žertu, ojedinělý Vieweghův dramatický kus Růže pro Markétu nebo klíčová povídka Vladimíra Macury Kamikadze, která bez znalosti kontextu působí zcela krotce – a přitom, jaký to byl kdysi skandál...

Démon a neuvěřitelná
Vydat obsáhlou knihu týkající se jediné katedry na jedné fakultě se zdá býti poněkud plýtváním silami a papírem. Jenže tady se jednalo o katedru zvláštního druhu, jejíž nenormalita se odvíjela z nenormální situace v nenormálním prostředí.
Byla to katedra prestižní, tedy aspoň v tom smyslu, že byla ostře sledovaná: vzpomínám si, jak nám při úvodní přednášce ukazoval Rzounek na Hrad, z nějž je vidět na budovu na tehdejším náměstí Krasnoarmějců (dnes Palachově) přímo do oken – správně však měl ukázat na budovu ÚV KSČ, která byla o pár kilometrů dál. Její zvláštnost se však odvíjela také z nepřirozeného postavení literatury samotné, neboť zvláště v 70. a 80. letech (50. léta představují poněkud jinou kapitolu) šlo o dobu nesmírně zideologizovanou a zpolitizovanou.
Literatura byla prvořadým „politikem“, nástrojem propagandy, třídního boje, prosazování vedoucí úlohy strany a všech dogmat, které měly držet režim u moci. Exponenti režimu mohli mít pocit, že prostřednictvím literatury (patřičně upravené a vykostěné) vykonávají svou moc nad dějinami a společností. A  zase tak moc se nemýlili. Přestože šlo o bytostné materialisty, v tomto byli posedlí představou, že stačí myšlenka a systém se zhroutí. Proto jakékoli svobodné a nezávislé myšlení dusili v zárodku.
V perverzní podobě se to projevovalo právě na FF UK a její katedře, přičemž velkým démonem dění byl onen Vítězslav Rzounek, vědec sice zcela nepodstatný, ale prvotřídní intrikán, ideolog a hochštapler.
Jeho osoba prochází snad všemi rozhovory v knize jako „velký nepřítomný“. Nabývá téměř podoby postavy románové, možná kdosi z Dostojevského, nebo spíš z Bulgakova, neboť mu za zády nechyběla suita oddaných poskoků, čertů nižšího řádu (Miloš Zelenka, Milan Pokorný, Alexej Mikulášek, v menší míře snad Vladimír Heger), doplněná jeho čertovskou odaliskou, podobně tak proslulou docentkou Bastlovou. To byla bytost odborně zcela komická, avšak nesmírně ambiciózní, o níž se jedna ze zpovídaných, Věra Menclová, která patřila ke slušným a oblíbeným pedagogům, vyjádřila výstižným slovem „neuvěřitelná“.

Přidušená katedra
Pro člověka, který studoval na katedře v druhé polovině 80. let – a tím je také autor tohoto článku –, se tady vynořuje pevnina, kterou tehdy registroval, ale samozřejmě ne zcela podrobně znal. Základní čistící práci Rzounek, jenž nastoupil na školu v dubnu 1972, už dávno vykonal, ba jeho éra se pomalu začala chýlit ke konci. Na katedře dozníval v polovině 80. let případ profesorky Jaroslavy Janáčkové, kterou Rzounek po dlouholetém úsilí – jak se tehdy říkalo – „vyštípal“ na katedru estetiky, kde však nesměla učit. Rozhovor s ní je vlastně dlouhým výčtem ústrků a protivenství snášených s hrdou slušností. Ona asi v té době představovala mravní a odborný protipól, byla za ní významná odborná práce, studenti ji měli rádi a ona sama byla jakýmsi pozůstatkem 60. let, kdy se katedra věnovala skutečně literatuře a kdy v jejím čele stál vědec formátu Felixe Vodičky.
60. léta byla do listopadu 1989 poslední éra, kdy se na katedře pěstovala skutečně věda a kdy tam mohly vyrůst osobnosti a ty, které tam působily, nebyly lámány a ponižovány. Pak následuje dvacetiletí, kdy se samozřejmě dále vyučovalo, skládaly se tam zkoušky, obhajovaly se tam diplomové práce. Ale pod tímto formálním povrchem vegetoval jaksi přidušený život, který byl určován a lámán mocenskými nároky systému. Perverzní prostředí.

Někdo mohl, jiný nemohl
Důležitým tématem všech rozhovorů je členství v KSČ. To byla samozřejmě podmínka sine qua non. Člen katedry buď v KSČ byl, nebo do ní musel (samozřejmě, že nemusel – ale pak na katedře skončil) vstoupit. Ti, co v ní byli, v ní buď byli, nebo z ní byli po roce 1969 vyškrtnuti. Jedinou výjimku představuje Vladimír Binar, který byl však v 70. letech z katedry Rzounkem vyhozen. Ti vyškrtnutí (Menclová, Janáčková, Ludvík Patera, který zemřel v roce 2003) byli v postavení neplnoprávných páriů.
Před ty, kteří tam přicházeli, bylo členství ve straně staveno jako předpoklad další kariéry. Vstoupili do ní všichni. Někteří to vysvětlují snahou přispět k liberalizaci poměrů a k reformám zvnitra (Bohuslav Hoffmann, Petr A. Bílek), ovšem rozporuplnost takového kroku se tím nesnižuje. Zajímavá je konfrontace autora knihy a tázajícího se Jiřího Holého, který v rozhovoru s Petrem A. Bílkem, dlouholetým šéfem katedry v minulých letech, mluví o tom, že pro něj to prostě „bylo nemyslitelné“. Pracoval sice v Ústavu pro českou literaturu, počítal s tím, že ho vyhodí, ale znal se už tehdy s disidenty, psal do samizdatu a “prostě nemohl“. Petr A. Bílek říká, a jistě upřímně, že sám se dnes diví té lehkomyslnosti. Moje soukromá vzpomínka na tu dobu byla, že tehdy si člověk v těchto případech žádnou lehkomyslnost nemohl a neměl dovolit. Šlo už o věci, jež na takový přístup byly příliš vážné, a ani láska k literatuře je nemohly omluvit. Právě naopak: z lásky k literatuře musel na svou „alma mater“ přestat spoléhat. To neznamená, že na ni nemyslel. Chvílemi třeba i s nostalgií.
Vítězslav Rzounek zemřel v roce 2001, naposledy jsem ho viděl na pohřbu Ladislava Fukse v roce 1994. Docentka Zdenka Bastlová založila několik soukromých středních a vysokých škol a daří si jí v oboru velmi dobře.

Jiří Peňás, Lidové noviny, 6. 1. 2010