Mezi dvěma extrakcemi: o podivuhodném přátelství katolické lékařky a revolučního marxisty
Autorka Vzpomínek malostranských Marie Klečacká-Beyly uvádí, že její místo v okruhu Egona Bondyho bylo „zcela stranou.“ „Fišer, jemný psycholog, záhy neomylně vycítil, že se do udergroundového okruhu nehodím.“ Jedním z důvodů této distance (v níž je patrná hrdost) , bylo to, že autorka neměla, jak píše, „sebemenší tvůrčí schopnosti, už ani nemluvě o nezbytné fantazii, tím méně o uměleckých pretencích.“ (77) Klečacká byla po dvě desetiletí blízkou přítelkyní Zbyňka Fišera a jeho družky Julie Novákové, jejich lékařkou a zubařkou a z tohoto výsadního postavení píše memoáry.
Své vzpomínky se snaží vyprávět s přísnou posloupností, a když se to někde zašmodrchá, omlouvá se čtenáři vzpurou proklamací: k překrývání dějů musím přistoupit, „(b)yť nemám ráda skoky v chronologii, nový román a inkoherentní vyprávění“ (112) Podobné konfese vyzývají k polemickým reakcím, ostatně sama autorka svým výkonem paradoxně ilustruje, jak obtížné či takřka nemožné je zachovat ve vyprávění chronologii. Máme-li však před sebou tak bohatý a originální materiál, jakým vpomínky Klečacké, které loni vydalo nakladatelství A kropolis, bezesporu jsou, teoretické úvahy se jeví jako plýtvání místem.
Editor knihy Martin Machovec text řadí mezi „vzpomínky lékařů“, od Thomayera a Vondráčka až k Bedřichu Placákovi. Další kategorií by mohly být vzpomínkové texty emigrantů, jejichž dvou- či vícedomá situace často nutí k reflexi – za všechny vzpomeňme jen Nabokova nebo Canettiho (jde o typologii, nikoli o srovnání kvalit) Nabízí se ovšem i další žánrová klasifikace. Hlavním tématem Klečacké je přátelství s Egonem Bondym (jehož nazývá důsledně Fišerem) a jeho družkou Julií, které se odvíjelo od prvního setkání v roce 1972 až ke konečnému rozkolu v roce 2003, tedy od pražské Nerudovky po bratislavskou Laurinskou. Dominantním „příběhem“ jsou tedy vzpomínky na filosofa a básníka, osobnost, již Klečacká-Beyly považuje za geniální. Takovému člověku je možno omluvit mnohé – a nelichotivými charakteristikami kniha nešetří. Pohled Klečacké je neúprosný a její charakteristika Fišera nešetrná, mnohdy až klinicky chladná. „Vyznačoval se sice udivujícím, hypertrofickým rozvojem duševních schopností, naopak nelze říci, že by byl velkým člověkem. V každodenním životě byl tuctově průměrný (...). Téměř totální absence základní morální osy podmiňovala neobyčejně snadný skluz do impulsivního, hysterického a histrionského chování. Jeho doprovodnými jevy byla patologická lhavost, kleptomanie, simulantství, citové vydírání, žebrání a somráctví.“ (220) Fišerovo charisma muselo být obrovské, když zastínilo příkoří, jež jeho obdivovatelé ochotně snášeli. Autorka bez zloby vypočítává, co obsahovaly pravidelné balíčky, které Fišerovi posílala a přivážela z Francie: pečeného králíka, knihy, kávu, vitamíny, ponožky, gázu i gumové kalhoty proti inkontinenci. Nejrůznějších úkonů, prováděných na jeho žádost, bylo bezpočet. „Ke splnění svých požadavků a objednávek užíval Fišer dvě metody - jednu soft - po dobrém, ba vybranou, obvykle v souvislosti s drobnostmi; druhou hard - po zlém, nevybíravou, týkající se větších finančních nákladů; v jádře byly dosti ohavné obě.“ (224)
A zvláště v závěru knihy, který obsahuje shrnující kapitoly věnované Fišerově osobnosti, filosofii a literární tvorbě, se čtenář neubrání dojmu, že se tu autorka psaním vypořádává se zlobou, způsobenou hořkým koncem mnohaletého přátelství. Podobně snad píší odpadlíci náboženských sekt; psychoterapeutický motiv je mnohdy úskalím vzpomínkových textů. Přes ujišťování o Fišerově genialitě není jasné, co vlastně na jeho filosofické a literární činnosti autorka obdivovala. Kniha jako celek se zdá v tomto ohledu poněkud nesourodá; jedno z možných vysvětlení je, že její různé části vznikly v odlišných obdobích. Zatímco v chronologickém vyprávění, jež zabírá většinu knihy, převládá přes veškeré výhrady obdiv a vroucí náklonnost, závěrené kapitoly jsou hořkým účtováním, deziluzí.
O Fišerově filosofii se toho dozvíme pramálo; inkoherentnost, s níž ji autorka prezentuje, tvoří nechtěnou paralelu k filosofovu vlastímu „diskursu.“ S literární tvorbou je to ještě horší. Klečacká se přiznává, že se k její četbě přinutila až při práci na vzpomínkách a že v ní vyvolává „jak pocit averse, tak nepřekonatelného znechucení.“ (249) Fišerův způsob vyjadřování, zvláště vulgarismy, jí vždy lezl na nervy; brojí proti nim opakovaně. Zároveň pojmenovává další rys jeho projevu: „Výrazně opačnou črtou jeho slovníku byla infantilní patlavost, vymýšlení a užívání zdrobnělin, často až stupidně směšných forem. Bačkůrky, kavárničky, kávička, kašička, kakášek a pivečka byly jakousi trapnou protiváhou násilně svalnatých, anarchicko-bolševicky laděných invektiv typu – jak ty kapitalistický svině vyřežeme.“ (221) Bondyho postava ovšem skutečně zcela ožívá ve rčeních typu: „A abyste, drahá paní doktorko, nezapomněla,“ dodal, „po večeři krupicovou kašičku a hodně máslíčka, to já moc rád.“ (125)
Přes všechny výhrady čtenář nepochybuje o vřelém vztahu mezi lékařkou a pacientem, jenž je rámován takřka lyrickými pasážemi o mládí stráveném na pražské Kampě a záznamy o mnoha cestách po Evropě, Americe a Rusku v pozdějších letech. Jak autorka vyznává, Fišer a jeho družka byli ústředními postavami jejího života: „I já jsem měla jednou za život příležitost – potkat se s Julií a Fišerem.“ Byt v Nerudovce byl jejím domovem i poté, co se provdala za Francouze a odstěhovala do Francie; z Prahy do Paříže (a zpět) cestovala dvakrát do roka. „Důvodů, proč byly naše vztahy tak podnětné a těsné, bylo několik – Fišerova pozoruhodná erudice, brilantní diskurs a k tomu intensivní potřeba sdílet kulturní dění, poznatky z četby a společně nabyté dojmy.“ (136)
Přes zdůrazňování názorových odlišností - mnohdy až bigotně katolické Klečacké a trockisty Fišera – mají tyto dvě svérázné osobnosti k sobě z hlediska světonázorového blíže, než by se na první pohled zdálo. K filosofii (aspoň v té svérázné podobě, jak ji představoval Fišer) se ostatně Klečacká dostala výlučně přes svého guru, který její myšlení bezesporu výrazně ovlivnil. Není proto divu, že ozvuky jeho názorů lze rozpoznat i v jejích radikálních soudech a koneckonců i nevybíravém jazyce, ač bez vulgarismů. Také ona má například odpor k demokracii a kapitalismu a je přesvědčena, že západní civilizace spěje ke skáze. .
Pocit rozpačitosti až trapnosti působí autorčiny přímočaře servírované názory společensko-politického charakteru: chvála československého vězeňství za normalizace (do svého odjezdu do Paříže v roce 1976 pracovala jako zubařka na Pankráci a v Ruzyni –, odpor k modernímu umění, demokracii, lidským právům a Chartě 77 („hysterická posedlost lidskými právy,“ 83), „plytkému humanismu“; její anti-amerikanismus, a nejhůřeji ze všeho její rasismus, xenofobie a jen ztěží skrývaný antisemitismus (relevantní je v tomto ohledu i autorčin obdiv k Celinovi). Fišer se prý vždy „vyznačoval výrazným filosemitismem, hraničícím mnohdy až s patolízalstvím, ne-li dotěrnou podlézavostí.“ (124) Výpady české emigrantky proti imigrantům z bývalých francouzských kolonií jsou obzvlášť pikantní: „arabsko-negerskými sídlišti“ se to v textu jen hemží, podobně jako výrazy typu: „ilegální výkvět z třetího světa.“ (109) O Irsku zase píše, že „obyvatelstvo je bílé a homogenní , což je jev v Evropě už téměř k nenalezení.“ (187) V jedné z nejhorších pasáží se autorka vyjadřuje k legalizaci potratů: „Zavražděné děti jsou nahrazovány nepřetržitým přítokem zaostalých, závistivých a hostilních parasitů, který tryská z nevyčerpatelných semenišť bídy, špíny, lenosti, nemocí a pověr třetího světa.“ (241) Fišer tento její sklon odsuzoval, i když jej z neznámých, nejspíš dialektických, důvodů nazýval pouze „pseudo-rasismem“.
Podobné výroky čtenáře nejednou vedou k nutkání hodit knihu z okna jako ohavný škvár. Naproti tomu jistou komiku v sobě nesou lamentace nad moderním uměním - na ty se čtenář začne dokonce vyloženě těšit: „Protože dáváme přednost falešnému baroku, stalinskému empíru a křišťálovým lustrům před Picassem a Pollockem,“ apod.
Klečacká píše ze zajímavé pozice autorky, která nepatřila k undergroundu, ba se k němu vztahovala s nadřazeností a snobským pohrdáním. Už v tom jsou její vzpomínky v souvislosti právě s Bondym unikátní. Výborně Klecacká zachycuje postavy a místa, její pozorovací talent i vyjadřovací schopnosti jsou nesporné (hojně také využívá poznatků lékařské profese - viz kupříkladu kuriózní poznámky o chrupu popisovaných osob). Zmínku si zaslouží její bohatý jazykový rejstřík, ve škále od neobvyklých výrazů francouzského původu, přes latinu až k hovorové češtině. Opět padne na mysl Nabokov a jeho posedlost v hledání neobvyklých slov, i když zde chybí Nabokovův smysl pro ironii a parodii - Nabokov gone mad. Bondyho pozoruhodná postava se zpřítomňuje v detailních pozorováních. Četba je to fascinující ba přímo „famosní“ (mnohdy jako studijní materiál), byť si nejsem jista, zda to platí také pro čtenáře, pro něž autorka neoživuje i střípky vlastní minulosti.

Veronika Tuckerová, Kritická příloha Revolver Revue 74/2009

Malostranské morální povinnosti
Musel jsem počkat na Blumfelda S. M., aby řekl, co ta knížka obnáší a co se mi nedařilo přiznat: My, co jsme ho znali, jsme se nepotřebovali vypsat ze zklamávání, kterými nás Bondy zahrnoval, jen Marie Klečanská…
Vzpomínky malostranské české lékařky provdané v roce 1976 do Francie jsou prvním větším, dokonce ještě za Bondyho života napsaným svědectvím o filosofově nesnesitelné existenci. O jeho sebestřednosti, nespolehlivosti, skuhravosti… Však PhDr. Zbyněk Fišer, CSc. alias Egon Bondy tušil, že k němu rodinná přítelkyně nebude pietně laskavá.
Marie Klečanská-Beyly (1946) přišla do Prahy z Jihlavy, na školy se dostávala ztuha, protože musela překonávat i pro ni těžko definovatelnou režimní nepřízeň, ale nakonec vystudovala stomatologii. Její netuctový přístup k životu ji přivedl do podnájmu k Zdence Wattersonové v domě U modré lišky na pražské Kampě. Životy těch žen by vydaly na romány, v nerudovsky pojmenované knize však hrají obě roli médií, zprostředkující obraz jednoho z nejdiskutovanějších českých intelektuálů druhé půle 20. století, ale na tom obraze je s neobvyklým sarkasmem a ironií zachyceno i pozadí - prostředí, doba, v níž Bondy žil a provokoval.
Ten obraz má ovšem i výrazný rám: s Bondym Klečanskou seznámil Milan Machovec, jeho syn Martin byl editorem tohoto velmi osobního epilogu. Asi nejvíc o Bondym, knize i autorském pohledu vypovídá následující scéna:
Mám v přesné paměti jednu zimní neděli počátkem osmdesátých let. Přicestovala jsem předchozího dne večerním letadlem a spěchám nahoru Nerudovou ulicí s těžkou cestovní taškou. Vedle dalších zakázek v ní nesu drahý magnetofon značky Grundig, který si Fišer objednal k namlouvání textů. Julie mne po obvyklém půlročním intervalu přivítala na špičkách, zjevně zmatena a s upozorněním, že je Zbyněk depresivní. Vkročím do známého pokoje, zachmuřený filosof sedí u stolu s hlavou v dlaních a bez jakéhokoliv úvodu rovnou vyjede z garáže s útokem:
„Paní doktorko, žádnej magnetofon nepotřebuju, můžete ho hned dát k popelnici, protože už nic dělat nebudu. Ten život se prostě nedá vydržet, to je jen tejrání nevinnejch. Nakonec jste lékařka, tak si to zařiďte, jak chcete, ale já musím mít dvě letální dávky morfia, abych to moh ukončit co nejdřív. Víte, vo co de, navíc je to vaše morální povinnost lidem pomáhat, tak si to laskavě zařiďte, jak chcete, jak říkám, a to dost rychle.“
Zprvu koukám jako jelen, nicméně vyjedu z garáže i já a vcelku nevybraně a bez bílých rukavic odpovím: „Drahý pane doktore, pokud mne sem přes půl Evropy taháte s magnetofonem, sardinkami, zrajícími sýry, nákladem pásků, čokolády a chcete k tomu ještě morfium na selbstmord, pak mohu odjet hned zítra a vy si to laskavě zařídíte s vašimi psychiatry. Můžete si to rozmyslet na fleku, abych tady dlouho nepřekážela. Vaše utrpení mne dojímá, ale nic víc. Rozhodně jsem nepřijela proto, abych vás odeslala do nirvány.“
Pan doktor chvíli koukal, posléze se zazubil, zatleskal do dlaní a teatrálně zvolal: „Ťapko, honem dej paní doktorce pivo, zase je u nás! No tak to né, to nesmíte tak brát, máme program, půjdeme do divadla, vy nám uvaříte a uděláme si to krásné! Vždyť přece víte, že už půl roku se na vás těšíme, máme jen vás a snad ani nevíte, jak vás máme rádi!“
A měli jsme před sebou báječný konec roku. Z čehož uzavírám, že deprese byly zvládnutelným, byť vědecky presentovaným kapricem, jímž náš filosof pravidelně a zcela vědomě trápil svoje okolí. A  pak je tu v neobyčejně cenné závěrečné části pokus o třírozměrnou charakterizaci Bondyho jako osobnosti, filosofa a básníka. Cenné mimo jiné i proto, že Klečanská je střídmá, vědoma si tenkého ledu, na nějž se pouští. A ostatně nejde jen o Bondyho, Klečanská stačila během první půle sedmdesátých let poznat vlastně kdekoho, i s Karlem Kosíkem se přátelila a právě ona byla v roce 1992 tím katalyzátorem, který svedl Kosíka s Bondym k první společné řeči.
Vzpomínky malostranské jsou svým způsobem strhující četbou, spletencem příběhů, v nichž se hlavní postava dočkala úcty, ale i tvrdé kritiky. Není to biografie, ale žádný příští Bondyho životopisec se bez této knihy neobejde. Nejen proto, že: Na seznamu mých jinak četných korespondencí byl Fišer mnoho let vždy na prvním místě, před všemi ostatními. Naše přátelství bylo lidským a kulturním kapitálem, nedocenitelným vkladem do mého života a duchovním bohatstvím, jehož pramen nezaniká v písku zapomnění a vracím se k němu neustále…

Zdenko Pavelka, Právo 7. 5. 2009