Královské rozhovory
Básník a esejista Petr Král, od září 1968 žijící v Paříži, je autorem víc než tří desítek knížek, psaných česky i francouzsky. Kniha rozhovorů Radima Kopáče Úniky a návraty vzniká u příležitosti Králova návratu do Čech. Na českém kulturním prostředí v nich básník nenechává nit suchou. A o integrující se Evropě mluví jako o zesterilnělém, zkolektivněném nekuřáckém koncentráku.
Nakladatelství Akropolis vydalo knihu hovorů Radima Kopáče s výtvarným, filmovým a literárním esejistou Petrem Králem. Ten tvořil v prostředí českého poválečného surrealismu, vzpomíná na svého guru Vratislava Effenbergra, s nímž se nakonec rozešel. Surrealismus se stal Královi později pouhým odrazovým můstkem jeho dalšího směřování.
Královy odpovědi zaujmou nejen silou subjektivity své výpovědi, ale upoutají i některými nestandardními pravopisnými prvky. Snad jako protest proti pravopisným pravidlům z roku 1993 vyznívá psaní slova Vánoce s malým písmenem, důsledné psaní slova poezie se s. Dočkáme se i pražáka pro obyvatele Prahy či pařížana, toho dokonce opakovaně. To už je však spíše protest pro protest, na jednom místě Král vysvětluje psaní slova „pařížan“ tak, že městy se jen prochází, tudíž je píše s malým písmenem. Poněkud staromilsky a nefunkčně působí psaní nynější spřežky „přinejmenším“ zvlášť. Čtenář by mohl být poněkud zmaten, zda instrumentálové spojení „celými Čechy“ nebo méně nápadné genitivní skloňování „Jaceka Balucha“ představuje originální postoj zpovídaného autora k českému tvarosloví, či se jedná o výsledek trestuhodného řádění tiskařského šotka.

 S Hrabalem v jednom cechu
Když básník mluví o svých kořenech, s potěšením konstatuje, že jeho rod je „rozkročen“ rakousko-uhersky. Polské kořeny (Petr Král měl až do určitého věku česky psané polské příjmení svého otce, dokud nepřevzal příjmení otčíma) se u něj napájejí krví rakouských Čechů. Konkrétní osudy určitých lidí vytvářejí prostorový svorník bývalého mocnářství. V tom má mnohé společné s Bohumilem Hrabalem (ten byl o 27 let starší, skutečné Rakousko-Uhersko ještě dokonce zažil). Oba literáti spolu sdíleli zálibu v četbě reklamních sloganů. Tato jazyková láska však Petru Královi nebránila v odsouzení slovních hříček, jež mají často ostře sarkastickou motivaci. Možná to souvisí s tím, že básníkovi není blízká ironie, jež na rozdíl od humoru v sobě skrývá potenci dominovat nad svým objektem, vlastně ho i znemožnit.
S Hrabalem Krále pojí i intenzivní zájem o konkrétní obrazy. Zmínili jsme již, jak osudy Králových předků vytvářejí prostorový svorník básníkova osudu. Na jiném místě je fascinován svorníkem časovým. Vzpomíná, jak před ním během krátkého časového sledu defilovalo dvacáté století. V jednom dni zahlédl dceru Trockého vraha a z řidiče, který ho vezl z literární besedy, se vyklubal bývalý advokát Julia Fučíka.
Z prostředí ho nejvíce vábí periferie. Na periferii se mohl pohybovat jako kluk sám, bez povinného „dozoru“. Z gurmánství života, jež hlásal Hrabalův strýc Pepin, zůstalo Královi především gurmánství v původním smyslu slova, tedy gurmánství gastronomické. S jakým potěšení přerušuje tok svých reflexí českého a francouzského (do této země zamířil s emigrantskou vlnou po roce 1968) kulturního života popisy gastronomických specialit!
Čteme-li Hrabalovy prózy z období před jeho vrcholným románem Obsluhoval jsem anglického krále, neunikne nám, jak často je motiv duchovní, náboženský blízký motivům erotickým. Král vzpomíná, že jedním z jeho prvních erotických ideálů představovala duchovní osoba jeptišky.

Jsi tím, co piješ
Kdybychom chtěli být v našem hrabalovsko-královském porovnávání důslední, musíme dospět k nápadnému rozdílu v moku, jímž oba literární bardi svlažovali svá hrdla. Vzdělaný programový plebejec Hrabal se svou adorací piva, již s ním sdílí řada jeho literárních postav, tu stojí v protikladu s aristokratičtějším Králem, který jednoznačně dává přednost vínu. Dosud ideální paralely obou literátů začínají povážlivě skřípat. A proto obraťme tedy list!
Pro Petra Krále byla důležitá surrealistická východiska. Vzpomíná i na nekonformní prostředí, v němž čeští „vyznavači“ tohoto uměleckého směru žili, zmiňuje se o experimentech s LSD, jež jim zprostředkovával literát – klinický psycholog Zbyněk Havlíček. Petr Král dále kritizuje autoritativní osobnost Vratislava Effenbergera, s nímž se později umělecky rozešel. O jeho literárních spojencích (Brabec, Chvátím, Kalivoda) hovoří jako o marxistech. Se surrealisty se rozešel i v tezi o neslučitelnosti hudby a poezie. Oči k tomu, aby překročil toto dogma, mu otevřel jazz.
Nepochybně poutavé jsou Královy reflexe českého a francouzského literárního života, případně českého a francouzského akademického prostředí. Básník až na výjimky nenechává na nikom nit suchou. Přes řadu ironických glos, které Král věnoval Vítězslavu Nezvalovi, je patrný jeho obdiv k básnické síle tohoto génia. Za svého duchovního otce považoval Jiřího Trnku, po němž později převzal na nějakou dobu „žezlo“ zmiňovaný Effenberger. Za mělkého básníka označuje Miroslava Floriana, Jiřího Šotolu za efektního rutinéra. Karel Šiktanc na tom není o mnoho lépe, naopak. Král ho nazývá Šotolovým epigonem. Miroslav Holub se prý zas vyznačoval vypočítavou poetikou, již Západ obdivoval.
Snad právě proto, že Král našel zálibu ve víně, unikají jeho kritickému peru moravští básníci Jan Skácel, Oldřich Mikulášek a Ludvík Kundera. Z těch, kdo se po vlastech českých a moravských věnují psaní o literatuře, zmiňuje básník s kladným znaménkem Michala A jvaze, Jana Štolbu a Zdeňka Kožmína. Věnuje se i kontrastnímu srovnání českého a francouzského odborného stylu, přičemž ten náš klade podle Krále větší důraz na fakta, francouzský pak stojí více na prezentování idejí.
Opakovaný kritický odsudek provází osobnost zesnulého Pavla Tigrida za to, že se snažil o přenesení tržních mechanismů do kultury. Petr Král si téměř odplivne, když zmiňuje Tigridův záměr zrušit Ministerstvo kultury. Není se čemu divit, básník totiž pobýval především ve státem silně regulovaných ekonomikách. O Československu to platilo stoprocentně, pro Francii samozřejmě o něco méně. Pro objektivitu jsme uvedli, že Král hodnotí i pozitivně, jeho kritické soudy, či spíše odsudky, se ovšem rovnají práskání bičem v rukou rozhněvaného starého muže Václava Černého.
K zajímavým postřehům o literárním vývoji v českých zemích patří i Králova interpretace obrovského nárůstu zájmu o deníkovou literaturu.

Evropa zglajchšaltovaná a amerikanizovaná
Začali jsme s Královým zabydlením se v prostoru bývalého Rakouska-Uherska. Na širším evropském poli však básník svůj part nenašel. Petra Krále lze označit za euroskeptika. Nesnáší dnešní Evropu jako neefektivní byrokratický kolos, jenž získává svoji identitu ze souborů zákazů a příkazů, názorové sterility. Nostalgicky vzpomíná na období, kdy se ještě Evropané nepokoušeli tak detailně integrovat, byly více patrné regionální svébytnosti. Evropa prostě nebyla Královými slovy zglajchšaltovaná a amerikanizovaná. Petr Král se pohoršuje například nad nahrazováním zájmena svůj v češtině zájmeny můj a tvůj pod vlivem angličtiny. Básník tvrdí, že co se nepodařilo vykořenit komunistům, to se často daří evropským integračním snahám. V jedné, v nadsázce formulované větě mluví o Evropě dokonce jako o zesterilnělém, zkolektivněném nekuřáckém koncentráku. Pokud Král zpočátku vykládal to, že se mu nikde nepodařilo pevně existenčně zakotvit, jako výhodu, jako realizaci jeho osobní svobody, v závěrečné sérii jeho odpovědí najdeme řadu prvků hořkosti nad tím, že jeho erudovanost a francouzský doktorát nevyústily v stabilní profesní realizaci na některé z evropských univerzit. Návrat do Čech se pak (vedle osobních důvodů) stal pro Petra Krále existenční nutností.
Radim Kopáč se určitě umí dobře ptát. Odpovědi dotazovaného jsou přínosem pro každého, komu vyhovuje nekonformní způsob uvažování a silná míra subjektivity prezentovaných informací. Kritické čtení však neustále musí nutit čtenáře klást si nutkavá proč.

Vlastimil Čech, Literární noviny, č. 52–1, 27. 12 2006
Autor je středoškolský a vysokoškolský pedagog.

Surrealista Král viděl setkání srpu, kladiva a jitrnice
Knižní rozhovory jsou v naprosté většině nudné, nezáživné, a tudíž i „nečitelné“. O to větší překvapení a téměř slast z četby přináší kniha Radima Kopáče nazvaná Úniky a návraty, v níž rozmlouvá s Petrem Králem (1941), jedním z největších českých básníků, třebaže více než třicet let prožil v Paříži, kam emigroval vzápětí po srpnu 1968. Právě básnicky jedinečné vnímání světa, událostí i vlastního života proměňuje rozhovor v napínavé dobrodružství, které navíc ještě prohlubuje jakási miniaturní antologie básníkových textů na konci knihy. Ta jakoby podstatnou ozvěnou dokresluje celý předchozí rozhovor, dodává mu ojedinělou hloubku a de facto i smysl.
Vítězslav Nezval kdysi napsal, že „Umělci, děti, blázni a někteří z nás milují věci, které budou většinu lidstva uváděti v zoufalství: škeble, děravé rukavice, masakry s šibenicemi, slova a obrazy“. Stejně konkrétní věci, pocit, že ten pravý, a vlastně i nedostupný svět se vší závratnou přitažlivostí se jaksi vytratil, spolu s téměř metafyzickým přesvědčením, že to, co je na dosah ruky, je současně i tím, co je nejvíc vzdálené, živí od dětství také imaginaci Petra Krále.
Únorový převrat ho „okouzlí“ pouze tím, že v jakémsi bojově naladěném průvodu zahlédne vedle maket srpů a kladiv i makety jitrnic, „které třímali snad nějací leví řezníci. To spojení se mi stane emblémem revoluce, alespoň její české verze“. Právě onen smysl pro konkrétno Královi umožňuje prohlásit, že „padesátá léta pro mě mají chuť žervé“, a když vzpomíná na své pařížské začátky, na očuchávání metropole, zdůrazňuje význam gramofonu, který mu umožňoval trávit celé víkendy s jazzmany a „prožívat to jako podstatnou závrať, jako by ke mně s hudbou přicházel celý svět...“.
Až diskrétní, a přitom zcela osobní a svobodné vnímání světa jako by bylo podstatou jeho básnického postoje, toho až heideggerovského maxima „býti básníkem“ celou svou existencí, tedy „psát s cílem převádět své pochybné zážitky do stejně pochybných a roztřesených tvarů, jimiž jsou básně“. Nejde však jen o básně ve vlastním slova smyslu, ale o poezii, která vyvstává v každodenním životě, kde je možné elegantně proměnit „každodenní prózu ve výlet“.
Petr Král patří ke generaci, která začala tvořit v šedesátých letech. Spolu se Stanislavem Dvorským a Prokopem Voskovcem patřil k surrealistickému okruhu Vratislava Effenbergera, ke skupině „která byla výrazně jiná než všechno okolo... kde se setkávaly výjimečné osobnosti a diskuse probíhaly na nejvyšší myšlenkové úrovni“. Surrealismus tak podstatně utvářel Králův pohled na svět a poezii, a třebaže z něj později „vystoupil“, něco z toho v něm zůstává dodnes – kdyby nic jiného, tak jakási posedlá zvědavost, chuť objevu, třeba i jen ve zlomcích skutečnosti.
Podivuhodně výsměšné jsou v celé knize jakoby roztroušené kritické pohledy na současníky, včetně třeba Pavla Tigrida, nejmenovaného, leč rozpoznatelného Vladimíra Železného, skeptické charakteristiky Francouzů i obyčejného čecháčkovství, úsměvné, ale přesné „charakteristiky“ osobních životních karambolů, lásek i obyčejných výletů, které mají hlubší smysl, než by se mohlo na první pohled zdát. A stejně tak i kritické glosy na adresu současné společnosti, tohoto zarážejícího spektáklu, kde kvete „teror fotbalistů“, kde se všichni pachtí za luxusem, a „spokojen není nikdo“, v němž se kazí chutě i jazyk a negramotnost je téměř vydávána za přednost.
Kniha Úniky a návraty již svým názvem jako by vyjadřovala, že nemá uniknout po přečtení do regálu knihovny, ale znova se obloukem vracet na noční stolek. Třeba pouze pro větu, že „životní příběh není nutně děj, a pokud ano, tvoří jej i věci, které v něm chybí“.

Jan Gabriel, Hospodářské noviny, 18. 12. 2006

Petr Král neuniká pred návratmi ani pred deviatkou
Úniky a návraty sú knihou rozhovorov Radima Kopáča s Petrom Králom (nar. 1941, do roku 1950 Chrzanovským), zaznamenávajúcich obdobie od roku 1941 po súčasnosť. Text je rozčlenený na deväťročné úseky, lebo ako konštatuje Král: „Každých devět let dojde v mém životě k důležitým změnám a já vstoupím do nové etapy.“ Súčasťou publikácie je fotografická časť i antológia 6 x 9 let poesie, ktorá ponúka ukážky básnikovej tvorby z rokov 1957 až 2006.
Básnik, esejista a prekladateľ Král listuje vo svojom súkromnom a verejnom (literárnom) živote a sprevádza čitateľa aj spoločensko-politickými udalosťami. Tie tvoria rámec jeho istôt a neistôt, života na cestách aj istej ukotvenosti, zakorenenia v dôverne známom, a predsa bolestne, nanovo objavovanom.
Hovory majú množstvo zaujímavých zastavení. V oblúku rokov počuť z rozhlasu Kalandru v procese s Horákovou, na chvíľu je tu s nami Trnka (prvý manžel sesternice Královej matky) so svojím sídlom v Košířích, kde Král ako dieťa objavoval pozoruhodné predmety, obrazy, zoznamoval sa s knihami, ateliérom a s filmovým štúdiom. V knihe defilujú výstavy, ktoré formálne nadväzujú na pred­vojnové avantgardy a sú plné výtvarného lyrizmu.
Osudovou známosťou je však poézia, spočiatku sprostredkúvaná najmä Nezvalom, no pridávajú sa ešte dve inšpirácie a celoživotné lásky: film a džez na pražskej FAMU, kde Král študuje dramaturgiu. Mimochodom, literatúru mu neskôr prednášal Milan Kundera. Osobnostne i autorsky básnika formovalo stretnutie s poetikou Osvobozeného divadla, pohľad V + W na svet, divadlo ako forma priateľského spoločenstva, pravdaže J. Ježek a dodnes inšpiratívne je priateľstvo s Prokopom Voskovcom (synovcom Jiřího Voskovca) a básnikom Stanislavom Dvorským.
Podstatnou časťou knihy je surrealizmus - tvorivé východisko a literárne dedičstvo, s ktorým sa Král postupne vyrovnával. Práve tomuto literárnemu smeru v parížskom exile (vlasť opustil krátko po roku 1968) venoval antológiu Surrealizmus v Československu. V roku 1983 ju vydal Gallimard. Okrem tejto antológie zostavil a preložil tri knihy, ktorých ťažiskom je české básnické umenie, neslobodno zabúdať na výber z poézie Jaroslava Seiferta Šly tudy tanečnice (na ktorom sa ako prekladateľ do francúzštiny spolupodieľal).
Úniky a návraty je úprimná kniha. Král sa netají, že svojou vskutku rozsiahlou básnickou tvorbou oslovil vo Francúzsku len úzky okruh čitateľov, že jeho knižky vychádzali v malých francúz­skych či belgických vydavateľstvách, občas i českých exilových.
Priznáva, že jeho literárna tvorba sa v Čechách zatiaľ dočkala len skromnej recepcie a ako filmológ nikdy nezískal stále miesto na niektorej z francúzskych univerzít. „Knihy, desky, dobré jídlo i košile, které se mi líbily, jsem vždycky měl“, dodáva s dôveryhodnosťou svojho básnického bytia.

Marián Hatala, SME, 29. 11. 2006, 2. 1. 2007

Petr Král: Úniky a návraty
Básník a esejista Petr Král letos oslavil pětašedesáté narozeniny. Při této příležitosti s ním vyšel knižní rozhovor nazvaný Úniky a návraty. Úniky a návraty jsou takovým celoživotním leitmotivem života i díla Petra Krále. V roce 1968 autor emigroval do Paříže a teprve nedávno se definitivně navrátil do Prahy. Podobně pohyblivou konstantou je pro něj surrealismus: ačkoli opustil Surrealistickou skupiny, přece se k surrealistickému východisku často vrací jako teoretik a občas i jako básník. Úniky a návraty se týkají i Králova oborového nomádství, kdy autor putuje z jednoho žánru k druhému, z jedné umělecké kategorie do další. Píše básně, prózu, eseje o filmu, literatuře či výtvarném umění, překládá, edičně připravuje antologie a výbory atd. – a to ještě pendluje mezi dvěma jazyky: češtinou a francouzštinou. Název Úniky a návraty je tedy více než přiléhavý. Rozhovor s Petrem Králem vedl literární publicista Radim Kopáč, knihu vydalo nakladatelství Akropolis.

Jan Nejedlý, ČRo Vltava, Mozaika, 9. 11. 2006

Petr Král: Úniky a návraty
Někdejší surrealista a dnešní „pěší metafyzik“ Petr Král (1941) rozmlouval s kritikem Radimem Kopáčem o své poezii, práci pro Gallimard, Vratislavu Effenbergerovi či o drogách: „Třebaže jsem nedošel dál než k LSD, kromě trávy a hašiše, byl to pro mne podstatný zážitek, včetně poznání, že jde jen o vyšší intenzitu zjitřených pozorování nebo vjemů, které má člověk i za jiných okolností - třeba díky únavě.“ Královy verše z let 1995–2002 shodou okolností právě vycházejí v nakladatelství Protis pod názvem Hm čili Míra omylu.

Respekt, 5. 11. 2006