Stanisław Lem nahlížel, čeho je člověk schopen
Sex wars dostal název nejnovější u nás vydaný titul od polského futurologa a autora sci-fi Stanisława Lema. Jde o výbor jeho esejů z let 1986–2004.
K Lemovi (1921–2006) se hlásí nejen scifisté. Kupříkladu filozofové Douglas R. Hofstadter a Daniel C. Dennett jej zařadili do antologie statí o filozofii lidské mysli s tím, že jeho literární a intuitivní přístup dokáže věci vyložit lépe než leckterý vědecký článek. V anglické Wikipedii najdeme poznámku, že se Lemovy beletristické texty v jedné zemi využívají při výuce filozofie – a to v České republice (pro zájemce prozradím, že název příslušného kurzu Masarykovy univerzity zní Filozofie ve sci-fi). Jeho spekulace o „vesmíru, který je jediným příšerným zadlužením, nelegální nekrytou půjčkou“ či recenze neexistujících knih často dosahují takřka „borgesovských“ poloh, a jestliže argentinský spisovatel J. L. Borges kdysi označil metafyzickou filozofii za druh fantastické literatury, tak u Lema se fantastická literatura stává metafyzikou.
Pokud bychom u nás hledali tvůrce, jenž se Lemovi šířkou interdisciplinárního záběru podobá, napadá mne snad Zdeněk Neubauer. Ten dnes mluví o písmenech, která se v židovské mystické tradici předávají pomocí magických šémů, v přírodním světě pomocí genů a ve světě elektroniky pomocí programů, tvůrců světů virtuální reality. Ovšem už ve své stále čtivé knize Summa technologiae z roku 1964 Lem srovnával lidský jazyk jako uměle vytvořeného nositele informace s chromozomovým jazykem coby informačním kódem, vytvořeným biologickou evolucí.

Vizionář i konzervativec
S Lemovým životem a dílem se pojí některé paradoxy: ač předpověděl vznik informační sítě, genetické pokusy, klonování, umělou inteligenci a virtuální realitu, celý život psal na psacím stroji. A i když mnohé jeho nápady týkající se vylepšování lidského těla asi katolické církvi nedělaly velkou radost (a také v Sex wars rezolutně píše, že třeba v oboru natalismu, tedy podpory lidské reprodukce, bude muset církev své stanovisko změnit: nejde o to zda, ale kdy), pravidelně přispíval do katolického týdeníku Tygodnik Powszechny, jak také shodně konstatovali v nekrolozích polonista Václav Burian a odborník na sci-fi Ivan Adamovič. Druhý ze jmenovaných mu dokonce přidělil nálepku „elitáře“ a vytkl mu, že nedokázal dohlédnout demokratický potenciál moderních technologií ani neuměl „přimhouřit oči nad přítomností erotiky na internetu“. Právě tvář Lema coby autora, který byl slovy Václava Buriana „přesvědčen o potřebě pevného etického řádu“, ukazuje kniha Sex wars, jejímž důležitým poselstvím je například to, že „stát potřebujeme a jeho zánik je utopie, zakořeněná v pohádce o lidech, kteří jsou od přirozenosti dobří“. Lem vysvětluje, že byl vždy současně vizionář i konzervativec („určité věci předvídám, ale nepřeji si je“) a svazek Sex wars názorně dokládá, že ke stáru se stále výrazněji přikláněl ke druhé z obou poloh. V tom žádné elitářství nespatřuji – Lem prostě začal realističtěji počítat s tím, čeho je lidská povaha schopná.
Pokud do své Summy nevložil kapitolu o temné budoucnosti skvělých technologií, pak prý proto, že tato práce měla především odpovědět na otázku, jaký prospěch bude mít lidstvo z dosaženého pokroku. Lem v Sex wars přiznává, že byl příliš optimistický, a s nadsázkou můžeme říct, že jeho zklamání z internetové záplavy erotikou je dáno právě jeho přepjatým očekáváním a tím, že v mládí nebyl dostatečně konzervativní.

Divný pán s oteklým okem
Po pádu komunismu Lem postupně přestával psát fikci a zaměřoval se na eseje. Podle některých vysvětlení už totiž do svých příběhů nemusel před cenzurou šifrovaně skrývat poselství, ale mohl je říkat přímo. Ovšem jak ukazují i Sex wars, rovněž tato část jeho tvorby se vyznačuje specifickou imaginací, danou vyvažováním toho, co Lem nazývá „tvrdostí“ a „měkkostí“ artikulovaného myšlení. I zde najdeme provokativní tvrzení typu „člověk vznikl proto, že vesmír je prostorem katastrof“.
Lemovo tělo je sice již mrtvé, ale naše mysli mohou stále podněcovat jeho texty. Třeba ten, v němž referuje o pacientovi s rozštěpenou osobností, kterého pobodaly včely a jemuž oteklo oko, a tak navštěvuje očaře. Ten se zlobí: Proč sem chodíte, když máte oko docela normální? „Mezitím se totiž v dotyčném objevila jiná osobnost a vlivem působení ducha na tělo projevy pobodání zmizely.“

Jan Lukavec, MF Dnes, Kavárna, 4. dubna 2009

Prorok s maskou spisovatele
Pod názvem Sex Wars vyšel nyní český výbor z publicistiky Stanislawa Lema, známého polského sci-fiautora.
Všechna zásadní díla Stanislawa Lema (1921–2006), spolu s bratry Strugackými nejznámějšího východoevropského autora science fiction, už byla v minulých desetiletích vydána. Ke slovu přicházejí paběrky a doplňky vydávané péčí nakladatelství Akropolis. Po raném, úsměvně neohrabaném Lemově literárním pokusu Marťan vychází v českém překladu výbor jeho publicistiky, která vznikala na opačném konci jeho autorské dráhy. Výbor Sex Wars poskytuje podrobnější vhled do autorova myšlení než jakýkoliv z jeho románů.
Jedná se o články psané pro různé časopisy, o tvorbu na okraj literatury, jak říkal Karel Čapek. Lem v nich vystupuje bezprostředně sám za sebe, jako stárnoucí futurolog píšící se směsí sebeobdivu a sebeironie. Nejraději se považuje za proroka, který se z opatrnosti vyjadřoval formou sci-fi a nyní cítí lítost, že čtenáři neprohlédli, jak vážně byla jeho slova míněna.
Lem rád domýšlel do důsledků jevy, které pozoroval okolo sebe. Ony důsledky občas sahají až do krajnosti v nejlepší tradici swiftovské publicistiky. Autor je zábavný právě svou podvojností – urputností, s jakou bere vážně stav světa, a tichým smíchem, s jakým o něm přemýšlí a píše.

Navrhuji pokojnou genocidu
Jeho postoje se častokrát tvrdě střetly s polskou katolickou tradicí a nejinak je tomu i v titulní stati, kde na jednu stranu vah klade protipotratový boj konzervativců a na druhou nárůst světové populace.
Logickým vyústěním je „skromný návrh“ na pokojnou genocidu, kterou si možná vynutí příliv obyvatel třetího světa dotírající na pevnosti blahobytu světa nejvyspělejších zemí.
Následující obsáhlá esej Weapon Systems of the 21st Century svým pojetím odkazuje na autorovy slavné recenze neexistujících knih. V tomto případě Lem excerpuje dějiny vojenství vydané hluboko v naší budoucnosti. Na vývoj nových zbraní – jako ostatně na veškerou techniku – používá analogie ze světa biologie. Technika prochází podobnou evolucí jako živé organismy, i když třeba obrácenou.
Lidské armády budou postupně vytlačeny zbraňovými systémy na principu hmyzu – miniaturními špióny či zbraněmi, které dolezou po tisících jako jednotlivé součástky na místo zásahu a teprve v první linii se poskládají do provozuschopné zbraně. Zdánlivě chlapecké gusto, s jakým se zde popisují nové a ještě novější hrozby pro lidstvo, se mezi řádky začne proměňovat v jízlivou satiru na válečné zbrojení.
Dalším úhelným kamenem Lemova myšlení kromě biologických a kybernetických paralel je koncept náhody. „Filozofii náhody“ věnoval již svou teoretickou knihu z roku 1968. Stanislaw Lem upozorňuje na naši víru, že svět je logicky uspořádaný a řídí se univerzálními pravidly. Tato víra je však pouze odrazem naší touhy takový uspořádaný svět mít. „Každá kultura byla a je pro to, aby každá ledabylost a nahodilost stála v záři Náklonnosti nebo – přinejmenším – Nutnosti,“ píše.
Za fasádou pravidel vládne džungle náhody, od mikroskopických rozměrů (Heisenbergův princip) až po dimenzi kosmickou. Během studijního pobytu v Berlíně sepsal Lem esej Das kreative Vernichtungsprinzip, v níž na základě astronomických výzkumů ukazuje, že život často vděčí za svou existenci katastrofám a zániku života jiného.
Podobně jako jinému esejistovi Umbertu Ecovi se Lemovi málokdy daří být vtipný a chytrý zároveň, ale většinou je alespoň jedním z toho, což stačí. Příjemná je i eklektičnost jeho myšlení, zčásti podpořená narůstajícím věkem. Neváhá hned vedle časopisu Science citovat německý týdeník Spiegel a rozkročenost zájmů vede k nečekaným srovnáním.
Cenné jsou také autorovy životopisné vzpomínky a ohlédnutí za vlastní tvorbou. Lem si zjevně více cenil svých teoretických, „futurologických“ prací. Za mnohé ze svých nápadů prý vděčil právě informační odříznutosti od Západu, která mu dodala odvahu uvažovat o budoucích věcech po svém, bez vlivu již existující literatury.

Hodnocení LN: * * * * *
Ivan Adamovič, Lidové noviny, 7. 1. 2009