„Od brán nebies k bránam pekla...“

Navykli sme si všetko merať peniazmi. Dá sa takto merať aj filozofia? Ak nie, má vôbec dajaký zmysel? Český filozof Milan Machovec (1925–2003) pôsobil v rokoch 1953–1970 na pražskej Karlovej univerzite. Roku 1956 prednášal o zmysle života a približne od tých čias sa datujú jeho kontakty v zmysle dialógu medzi kresťanmi a marxistami. Prednášal aj na Gregoriánskej univerzite v Ríme za prítomnosti vtedy ešte neznámeho Karola Wojtyłu. V časoch „normalizácie“ ho odstavili, zarábal si rozličnými spôsobmi, okrem iného aj ako organista v kostole. Organizoval „bytovú univerzitu“ s vedeckými diskusiami. Stal sa známym ako osobnosť provokujúca a zároveň otvorená k dialógu. Je autorom kníh o sv. Augustínovi, T. G. Masarykovi, o zmysle života, apod.
Táto kniha predstavuje výber 28 rozhovorov, ktoré Machovec viedol s priateľmi, publicistami a novinármi na rozličné témy. V úvode knihy sú Machovcove rozhovory z rokov 1988–1990 s nemeckým teológom Horstom Georgom Pöhlmannom, ktoré možno označiť za jej najcennejšiu časť; v nej sa obidvaja partneri navzájom provokujú a zároveň nachádzajú body, kde sa môžu stretnúť. Podľa Marxa „náboženstvo je ópium ľudstva“, Pöhlmann cituje Hemingwaya, že „revolúcia je ópium ľudstva“. Témou rozhovorov je aj „bezzubá demokracia“, Pöhlmann vraví, že „demokracia nie je najlepšia forma štátu, ale najmenej zlá štátna forma . (...) Naša lacná, úhľadná demokracia“ berie na seba aj „démonické črty“, keď si osobuje právo rozhodovať o základných ľudských, etických hodnotách, ako je napr. právo na život detí pred narodením. Prajeme si demokraciu, kde jeden druhého počúva a kde „nevládnu peniaze, ale ľud“. Konzumná spoločnosť zadúša základné otázky štýlom: „Otázka zmyslu je hlúposť na figu, hlavne, že štimujú prachy.“
Machovec odporúča „exodus“ – „odísť z pohodlnej krajiny plnej hrncov na púšť“. Pripomína, že dnes je mnoho ľudí, ktorí nežijú vedome, ale „vegetujú v driemote sýtosti“, pokiaľ nepadnú dozadu na infantilný stupeň ľudského rodu. Podľa Machovca „paradoxné je, že človek nenájde cestu k sebe, pokiaľ nemieri preč od seba“. Podľa Pöhlmanna konzumizmus nepozná nádej, ale iba potreby/chute. Machovec upozorňuje, že konzumizmus pestrých vecí predstavuje smrteľné nebezpečenstvo. Ľudstvo je choré na prehnaný individualizmus. Kmeň homo sapiens je dnes ohrozený ako ešte nikdy predtým. Keď zdôrazňujeme slovo šťastie, zahrávame sa s ohňom, chápeme pod tým „rozkoše, žranicu a chlast (...), zízanie na televíziu, drogy...“ Človek sa rúti dopredu, nemá čas sláviť potrebný biblický „šabat“, t.j. venovať sa rýdzo duchovným veciam, spresňuje Machovec. Pýta sa, či Boh môže „vypĺňať medzery“ a uvažuje, že Boh „nám ľuďom kladie stále nové otázky, na ktoré musíme odpovedať...“ Podľa neho na plytkosť, ktorá nepripúšťa otázku zmyslu (života), svet ešte zanikne. Otázka je, či „tvárou v tvár hroziacim budúcim katastrofám ľudstva ešte vôbec môžeme hovoriť o brehu nádeje – a neutopíme sa v barine zmyslovej prázdnoty“. Individualistické želania žiť dobre sú samovražedné. Žiada sa vykročiť nanovo.
Machovec pripomína, že „základným omylom moderného človeka je, že venuje neúmernú mieru pozornosti veciam“. Veci zaujali miesta, ktoré predtým mali ľudia. Čo je ľahšie – stavať mosty a autá alebo rozumieť ľuďom? Môže sa stať, že každý bude mať auto, dom a všetko, čo hrdlo ráči, ale bude mu chýbať to základné – nebude vedieť, prečo žiť. Človek nie je pripravený na bolesť a sklamanie.
Kto sedí stále pri televízii, nemôže urobiť nijakú chybu, ale celý jeho život je jedna veľká chyba. Programy sú často dobré na to, aby ľudia načisto zhlúpli. Máme infláciu informácií, naše vedomie sa triešti, je rozdrobené. Život je zredukovaný na prácu a zábavu; umenie je vedieť ten blázinec opustiť. Marx nazval náboženstvo ópiom ľudstva, ale dnes je najväčším ópiom ľudstva futbal alebo hokej. Odvracajú pozornosť od podstaty vecí, ako je napr. ohrozenie planéty. Možno ju celú takrečeno vyhodiť do povetria. Je ohrozená z hľadiska ekológie. „Ľudstvo začalo dobývať brány nebies, a priblížilo sa k bránam pekla“, vraví Machovec.
Podľa neho odstrániť vykorisťovanie a odcudzenie je biblické, v súlade s Bibliou. Máme tu čosi ako trhový fetišizmus. Najväčším bojovníkom proti fetišizmu bol už Mojžiš. Niečo podobného nájdeme u sv. Augustína. Machovec hlásal potrebu dialógu – „vedieť hľadať pravdu s človekom iného presvedčenia“. Kto nemá dialóg, zhlúpne... (Lenže aká je budúcnosť dialógu v dobe, ktorá sa už ľuďom takrečeno vymkla z rúk?) Bude na osoh, ak táto kniha bude provokovať k premýšľaniu a prekonávaniu priemernosti.

Igor Thurzo, Literárny týždenník, č. 11–12/2009

Na plovárně s Milanem Machovcem

Sebrané knižní hovory ukazují nejpřekládanějšího českého filozofa jako strhujícího vypravěče * Právě proto míval plné posluchárny
Rozhovory s filozofy je i není třeba brát vážně. Z hlediska „nových“ historiků, inspirovaných pečlivou archivní prací a školou análů, jsou rozhovory důležitým materiálem. Pořád totiž platí novodobá poučka, že „dílo je vše, co bylo řečeno, zachyceno, myšleno, napsáno“, a kdo ví, jaké skvosty se v rozhovoru najdou. Z pohledu konzervativního se interview s filozofem jeví jen jako tříštění energie a ředění formulací, jež byly přesněji vyřčeny jinde, ve skutečném díle hodném toho jména.

Otvírač srdcí
U Milana Machovce – v cizině stále nejpřekládanějšího českého myslitele (jeho kniha Ježíš pro moderního člověka hovoří dodnes ve čtrnácti jazycích), který zemřel před pěti lety – neplatí ani jeden z těchto pohledů. Machovcovo myšlení se vždy odehrávalo v hovoru, v nekončícím proudu řeči, v neustálém sdělování. Někdy takový hovor nabíral podobu souvislého monologu, jindy jen monologu přerušovaného či stimulovaného vhodnými, v řadě případů návodnými otázkami. a občas, tvrdili málo soucitní kritici, narážel na hranice žvástu.
I píšící filozof Machovec neustále mluví, podobaje se hrabalovským pábitelům – nepíše (rovněž jeho posmrtně vydané dílo Filozofie tváří v tvář zániku se nejvíce podobá záznamu plynoucí řeči). Snad aby tím zabránil odcizení filozofické tradice vycházející z autentického orálního předávání moudrosti, kterou nemůže znečistit neosobní písmo. Anebo proto, že každé přerušení řeči, byť jen obyčejnou transformací do písma, umožňuje odstup a tím potenciálně otevírá propast bezesmyslu, do níž se myšlení i myslitel, náhle zcela opuštěni, mohou zhroutit.
Kniha Hovory s Milanem Machovcem editora Pavla Žďárského, která zdánlivě neskromně, ale formálně přesně odkazuje na slavnější publikaci hovorů s Machovcovým guru Tomášem Garriguem Masarykem, předvádí filozofa, jaký byl: strhující vypravěč, břitký glosátor, humanista skeptik, ironik a idealista v jednom, a v tom všem přímočarý a jednoduše srozumitelný i lidem, kteří v životě neotevřeli filozofickou knihu.
Právě proto míval Milan Machovec, jako jeden z posledních, ne-li poslední z českých filozofů, vždy přeplněné posluchárny. Právě proto dokázal rozčilovat ambiciózní studenty-vědce, kteří si mysleli, že filozofie je důkladné studium tří vět z Platonova dialogu, zatímco Machovec doporučoval dialogy řeckého klasika místo novin jako čtení do metra. Machovcova nabídka hledání a dávání „životní moudrosti“ byla tak lákavá, že se v posluchačském davu neustále nacházeli lidé, kteří jeho přednášky brali jako svého druhu zasvěcení a dokázali být za to svému zasvětiteli do smrti vděční. „Díky vám se otevřelo moje srdce,“ vzpomíná Machovec v jednom ze sebraných rozhovorů na slova nadšené rozplakané studentky.

Dvě miliardy šťastných
Sebrané tištěné hovory s Milanem Machovcem umožňují jen částečný přenos těchto dojmů. Chybí jim neopakovatelná intonace, nadšená, dětsky radostná pisklavost profesorova hlasu, ale také charizma gest a výrazu očí, celé postavy, která se toulá po chodbách pražské Filozofické fakulty v omšelém kabátě s “žebračkou“ přes rameno. V knize však zůstala lehkost formulování, bezelstná přímost a jistá nekomplikovanost, což není totéž, co plochá jednoduchost.
„Ztratila se polarizace pojmu „člověk“, vše redukujeme jen na pól individuální a ztrácíme smysl pro rodový, to jest lidstvo. A  jestli se tohle neobnoví, není nám pomoci. Dvě miliardy šťastných individuí, to je jistá smrt,“ shrnuje ekologické a morální problémy současného světa Machovec, jako by bydlel v dnešní Číně nebo chodil na kávu v Bombaji.
„Viděl jsem tehdy kolem sebe růst cosi jako školu lidí, kteří se učí dialogicky myslet, nebýt stoupenci jednoho -ismu,“ charakterizuje Milan Machovec svou filozofickou práci v šedesátých letech. Ale jeho výrok by mohl platit pro celé jeho myšlení, které v proměnlivém běhu dějin dokázalo propojovat Marxe s křesťanstvím, augustinovské pojetí času s ekologickým feminismem nebo Masarykovým pragmatismem. „Princip je v tom, že (jen) domnělí majetníci zakázali (zakazují) dialog. Kde je dialog, tam je demokracie, tam je možnost, že v diskusi zvítězí druhý.“
Kniha hovorů s Milanem Machovcem na několika místech (nejvíce v úvodních rozhovorech s teologem Horstem Georgem Pöhlmannem) předvádí, jak obtížné je někdy takovou „dialogickou“ pozici přijmout, zvláště když si filozof usmyslí, že za každou cenu udrží svůj „metodologický ateismus“ (pro život je dobré vycházet z předpokladu, že pomoci si musíme bez Boha).
Jsou to jemnosti, které se dají číst spíše mezi řádky, Hovory s Milanem Machovcem nabízejí i viditelnější objevy, nad nimiž by se zesnulý profesor dnes jistě radostně, po nietzschovsku bavil. Kolikrát třeba zazní otázka: „Pane profesore, k čemu je nám dnes filozofie?“ Slyšíte ten pisklavý, řezavý hlásek v dálce: „... kdy už tyhle připitomělý dotazy skončí. Pořád se budou tak hloupě ptát, místo aby zvedli zadnici a začli sami myslet.“

Petr Fischer, Hospodářské noviny, 5. 9. 2008