Smrt jako prosté škrtnutí perem

Středoevropské dějiny minulého století jsou poměrně bohaté na události, o nichž se před listopadem 1989 v učebnicích dějepisu nepsalo (a pokud ano, pak zkresleně) a s nimiž se ještě i dnes spojují ve veřejných debatách konvenční přívlastky typu „ožehavé“, „palčivé“, „diskutabilní“ apod. Právě takové události však zároveň poskytují atraktivní náměty pro různá umělecká zpracování. V přítomné české próze lze mimo jiné pozorovat nárůst zájmu o problematiku takzvaného divokého odsunu. Obvykle se objevuje v podobě reminiscencí v tematickém
rámci česko-německých vztahů (například v knize Oty Filipa Sousedé a ti ostatní z roku 2003), v podobě zaplňování bílých či šedých míst při oboustranném vyrovnávání se s činy a zločiny, k nimž sice došlo před několika desetiletími, ale které přesto stále negativně ovlivňují současnost na obou stranách hranice.
Násilnosti české strany během poválečného vysidlování Sudet jsou ústředním tématem novely Jana Tichého Třicet dva hodin mezi psem a vlkem. Poněkud zlověstný titul (bez zjevné intertextové souvislosti s podobně pojmenovanými díly) předesílá, že vymezený časový úsek bude naplněn děsivými skutky. Po uvedenou dobu se pohraničního města zmocňuje hrůzovláda démonů pomsty, kteří se protentokrát vtělili do černě oděného vojenského oddílu. Ve spolupráci s revolučními gardisty má za úkol najít u německy mluvících obyvatel ukryté zbraně a potrestat nedodržování zákazů a omezení vztahujících se na sudetské Němce. Z bezohledného a účelového jednání velitelů i podřízených vyplývá, že nejde ani tak o nezbytnou operaci namířenou proti wehrwolfům a jejich podporovatelům, jako spíše o demonstrativní akt odplaty. Nějací viníci musejí být nalezeni za každou cenu, i kdyby to měl být stařec, který má kdesi na půdě rezavý bajonet z rakousko-pruské války. Scénář je daný: domovní prohlídky, zatýkání, mučení, pak osm veřejných poprav, represe proti dalším starousedlíkům a pak vystěhování, během něhož dojde k další vraždě. A nakonec ještě jeden nešťastný a ututlaný omyl, znovu s následkem zbytečné smrti. Akce v duchu hesla o kácení lesa a létajících třískách je skončena.
Takto lapidárně se dá shrnout dějová páteř novely opírající se o vzpomínky obětí excesů, jež se odehrály během dvou dnů v červnu 1945 v Novém Boru. Jan Tichý (nar.1941) se však nespokojuje s pouhým parafrázováním autentických svědectví, nenechává se spoutat pravidly dokumentárních žánrů a svou knihu stylizuje do podoby umělecké výpovědi
s ozvláštňující kompozicí a vypravěčskou strategií. Novelu tvoří čtrnáct kapitol s doslovem objasňujícím poměr mezi autenticitou a fikcí. Kapitoly jsou v chronologickém sledu uvozeny časovým určením děje a kromě epilogu jsou dále členěny do jednotlivých vypravěčských pásem, jimž předchází „scénická“ poznámka o místě děje (v tom se nezapře autorova dřívější zkušenost s dramatizací literárních textů). Tragický obraz zvůle na civilistech se dohromady skládá perspektivou čtyř vypravěčů-reflektorů,jejichž očima, myšlenkami a letmými vzpomínkami máme možnost vidět a prožívat. Tento způsob zprostředkování je svěřen mladému gardistovi Petrovi, který v ozbrojených složkách hledá dobrodružství i sebepotvrzení, a přibližně stejně staré německé dívce Martě, která se shodou okolností stane očitým svědkem exekucí. Třetí part patří dospívajícímu Willymu a konečně poslední je svěřen malému Hansovi, synu zavražděného lékaře. Všichni čtyři mají život víceméně před sebou, ale už nyní jsou tvrdě konfrontováni s realitou, v níž se nepraví mstí na nepravých (jak uvádí jedno z mott knihy) a v níž je smrt jako prosté škrtnutí perem (s. 78). Přestože mysl a kroky hrdinů neustále směřují k místu poprav, dokáží kromě strachu a hrůzy prožívat také citová vzplanutí, přičemž několikrát se vrací motiv válkou zničeného vztahu nebo lásky, jíž jsou kladeny národnostní překážky. V dusivé atmosféře se nakonec překotně konají svatební obřady, ale na rozdíl od pohádek milostný cit nad smrtí nezvítězí, což dokládá mj. vyústění Petrova románku s vdovou Heide, který tvoří baladický rámec příběhu.
Ačkoliv novela Jana Tichého není vyloženě tendenční a objevují se v ní náznaky relativizace viny a trestu, doslova podtext prozrazují, že vnímání a interpretování skutečnosti je ovlivněno snahou splatit dluh a že se autor přece jen více přiklání na jednu stranu: jeho sudetské hrdiny vlastně nikdy nebavilo chodit do Hitlerjugend nebo Svazu německých dívek, zbraní a uniforem se štítí a jejich blízcí narukovali do wehrmachtu jen proto, že museli. Naopak čeští hrdinové jsou až na výjimky vylíčeni vesměs jako zakomplexovaní násilníci, případně zbabělci, kteří se proti bezpráví bojí zasáhnout. Jednostrannost pohledu samozřejmě nemusí být v umělecké literatuře – na rozdíl od dějepisných příruček – něčím nepřípustným. Ovšem potom si taktéž vyhrazuji právo na „nevyvážený“ subjektivní názor: mnohem krásnější nežli lhostejné nebe, které se v samém závěru odráží v mrtvých očích jednoho z protagonistů, mi připadá barevný oblouk z lomeného světla, který nad Sudety rozklenul Jaroslav Durych (tuším, že Boží duha je vůbec první českou prózou, která tematizovala brutalitu divokého odsunu). Symbolicky jím spojil minulost a budoucnost, paměť a zapomnění, stáří a mládi, nenávist a lásku, hnus a krásu, beznaděj a naději, vinu a odpuštění, muže a ženu, Němce a Čechy. Nejsem si jist, zda se totéž podařilo v novele Jana Tichého.

Petr Hrtánek, Tvar č. 1, 2008, s. 23

Musíme si pomáhat?
Třicet dva hodin mezi psem a vlkem Jana Tichého

Kniha Třicet dva hodin mezi psem a vlkem začíná tam, kde končí Hřebejkovo Musíme si pomáhat jako filmový pokus o bezbolestné ohlédnutí za dilematy jednání během války. Čemu se film mistrně a alibisticky vyhnul, to je pro spisovatele Jana Tichého hlavním tématem. V závěrečné scéně divácky úspěšného filmu se nad novorozenětem, předznamenavším konec války, sklánějí český a ruský voják, slovenský partyzán, židovský uprchlík a kolaborantský Čechoněmec. Mezi lidmi, kteří během války volili protichůdné strategie přežití, se rozhostí tiché smíření a odpuštění. Tam, kde posléze běží titulky, začínalo v realitě vyhnání Němců.

Vyrovnání bez apelu
Na první pohled není úplně jasné, proč Tichý toto téma volí po dvou desetiletích, během nichž se historici, publicisté i politici snažili s vyhnáním různými způsoby vyrovnat. Napsání knihy však předcházela aktuální, symptomaticky trapná událost. V lednu 2006 hlasovalo zastupitelstvo Nového Boru o povolení umístit pamětní desku se jmény Němců, kteří byli 2. června 1945 zlynčováni českými gardisty před místní radnicí. Povolení bylo odhlasováno, ale jen velmi těsně. Autor, který v Novém Boru žije, se s událostí vyrovnal osobitě. Dal dohromady záznamy o vyhnání místních Němců spojeném s popravou několika z nich a objel německé pamětníky. Jeho kniha však není shlukem pamětnických vyprávění nebo suchopárným historickým popisem, kterých již bylo napsáno velké množství. Místo toho beletristickou rekonstrukcí dějin osvěžuje kolektivní paměť o věci, které byly dávno zasunuty a potlačeny. Detailní znalosti a autobiografické záznamy přetavil do čtvera osobních příběhů, neobtěžujících notoricky známými fakty. Tím spíše umožňují osobní příběhy tuzemskému čtenáři přenést se do pocitů „druhé strany“.
Novoborský čtyřhlas
Jan Tichý celou skutečnou událost exponuje skrze čtyři osoby a jejich „třicet dva“ hodin v ich-formě. Tři novoborští Němci a postavy s nimi svázané vzešli z reálných vyprávění, kdežto Petr, mladý český gardista-dobrovolník, je autorskou fikcí. Počínání zdivočelé gardy, mstící tuzemské válečné oběti navzdory stanovisku místních úřadů, je líčeno prostřednictvím každodenních intimních reálií postav a jejich všední, osobní interpretace dění. Samotný příběh má styl, který je svou chladností adekvátní k časovému odstupu i dosavadním reflexím. Každé dějství je suše geograficky ukotveno stručným místopisným vstupem, poté následují krátké příběhy postav, které se v pravidelném rytmu střídají. Jejich pohled je podán klipovitě v těkavých záběrech, v krátkých větách, úsečně, přičemž drama je gradováno zkracováním délky osobních epizod. Dění a s ním úzce spojený fenomén krutosti a “msty nepravých na nepravých“ se průběžně nehodnotí, nevzbuzují se prvoplánové emoce a laciné dojetí popisem konkrétních aktů. Síla Tichého díla tkví právě v záměrně banálním líčení z pohledu každodennosti, který předchází exekuci a brzkému vyhnání přeživších. Pozorovatelské popisy z úhlu těch, kdo žijí své vlastní životy, na nichž koneckonců záleží nejvíc, umožňují pochopit kolektivní rozměr fenoménu, aniž by musel být doslovně vyjeven.

Naivita podmínkou provozu zla
Literární drama by nebylo možné bez oné jediné fiktivní postavy, českého dobrovolného gardisty, osoby mladinké, naivní, nejisté, která v usilování o to stát se „pravým mužem“ chápe vždy až o kolo později, kam situace směřuje. Slabinou figury je však to, že její naivita je příliš doslovena a vysvětlena i tam, kde by i bez jejích poněkud šroubovaných osobních úvah bylo zřejmé, že masověji provozované zlo je možné jen díky zmanipulované mase naivních a nevědomých. Stejně tak v některých místech nesluší dětským postavám příliš dospělé vidění, které je racionalizující, a tudíž ne vždy věrohodné. Právě kvůli tomu je občas zbytečně zrušena možnost napětí, osobní úvahy předznamenávají příští události, které by jinak vyzněly o dost syrověji.
V každém případě však Tichý ve své knize nabízí podstatně více, než můžeme najít v tradičních publikacích historiků – totiž katarzi. Zároveň důstojně zvěčňuje jednu z tíživých pamětí místa, jehož osudy mají v českých zemích nejeden ekvivalent.

Ivo Bystřičan, A2 č. 18, 2008

Kniha mapuje den, kdy se do Boru vrátila válka
Nový Bor – Před dvaašedesáti lety se do Nového Boru na Českolipsku vrátila na jeden den válka. Odehrálo se smrtící drama, ze kterého je dodnes ožehavé téma i kaňka na historii města i českého národa. Vojáci obnovené československé armády tady 2. června 1945, tedy téměř měsíc po skončení druhé světové války, rozehráli zřejmě pomstu za válečná příkoří nacistů. Celé hodiny bili, mučili a nakonec přímo na novoborském náměstí postříleli osm německých obyvatel města. Devátý zahynul za nevyjasněných okolností o den později.
Událostí, o které v Novém Boru nechtěli Češi desítky let mluvit ani slyšet, se před třemi lety začal zabývat publicista Jan Tichý. O masakru napsal několik článků. Teď mu v nakladatelství Akropolis vyšla také próza inspirovaná novoborským incidentem. Kniha se jmenuje Třicet dva hodin mezi psem a vlkem.

Co byl ten spouštěcí moment, že jste se začal zajímat zrovna o novoborský masakr?
Historie mě zajímá, a historie druhé světové války zvlášť. O novoborské události z června 1945 jsem z různých pramenů četl nebo slyšel podrobnosti, a zaráželo mě, že každá informace je trochu jiná, že si odporují. Už v roce 1995 jsem si přečetl stručný popis od historika Vladislava Jindry v Novoborském měsíčníku. Po letech jsme si ve volební komisi jen tak povídali při čekání na voliče, a jedna paní se zmínila, že tady gardisté zastřelili šest nebo osm německých civilistů a že celá věc měla divné pozadí, vypadala jako akt mstitelů, a že se povídá, že jedné z obětí podstrčili zbraň, aby proti ní při domovní prohlídce měli argument. Pak jsem se začal vyptávat starších lidí, často mi dali tip na dalšího pamětníka. Nakonec jsem kontaktoval i archivy.

Zmínil jste, že informace, které se k vám dostaly, si odporovaly? V čem například?
Například se ukázalo, že není pravda, že za přechovávání zbraní bylo popraveno osm lidí. Všichni pamětníci tvrdí, že jich bylo sedm! Ten osmý z nevysvětlitelných důvodů chvíli po popravě mladšího bratra začal utíkat z náměstí kolem radnice, druhou stranou se zase k náměstí vracel, a český četník ho zastřelil dávkou ze samopalu. Takže je jasné, že rozkaz k popravě – čítající osm jmen – byl napsán až dodatečně po smrti těch osmi lidí. Existuje také domněnka, že sedm obětí mělo být jakousi odplatou za sedm popravených vůdců Rumburské vzpoury. Takže to bohužel vypadá tak, že když do Boru přišli ráno gardisté z České Lípy, byli odhodláni zastřelit sedm lidí, a teprve tady začali pátrat, kdo by to měl být. Vůbec divné je to také se zbraněmi, jejichž údajné přechovávání byl důvod k popravě. Logicky byste přece čekal, že budou na náměstí vystaveny jako trumf, jako hlavní důkaz. Vůbec nikdo z těch lidí, se kterými jsem mluvil, ale zbraně neviděl, nikde na náměstí nebyly.

Neuvažoval jste o tom, že byste místo prózy zpracoval události novoborského masakru například jako literaturu faktu nebo dokument?
Pro naše zastupitele jsem napsal závěrečnou zprávu, ta shrnuje výsledky mého pátrání o průběhu novoborského incidentu. Je to šest stran, o moc víc by se o tom napsat nedalo. Některé detaily se už nikdy nedozvíme. Mohl bych možná pátrat po informacích z druhé strany – tedy od gardistů, nebo jejich potomků. Když ale víme, že gardisté se před popravou bavili tím, že lidi, které nahnali na náměstí, donutili svléknout se do půl těla (včetně žen!), a hadicemi nebo obušky ty lidi poháněli dokola, mlátili je do bezvědomí, hulákali na ně, někteří byli dokonce opilí – tak je jasné, že k tomuhle se nikdo hlásit nebude. Tenkrát si možná myslel, že je vlastenec, když provádí odplatu na Němcích, ale neuvědomil si, že jen kopíruje gestapácké metody.

Kniha se jmenuje Třicet dva hodin mezi psem a vlkem. Je to příměr, který naznačuje, že jde o událost, která se odehrála na hranici konce války a začátku míru?
Vždyť si to představte. Oni se ráno nasnídali a chystali se prožít normální pracovní sobotu. Jako Marta z mého příběhu, která odešla na poštu. Nebo primář, který měl poprvé po válce operovat ve své nemocnici. Pak bylo najednou město plné vojáků, a pro všechny Němce jako by se válka vrátila. Dodnes na to s hrůzou vzpomínají. Ono se říká hodina mezi psem a vlkem takové té chvíli, kdy začne nebe blednout, kdy není ani noc, ani den. Chtěl jsem zdůraznit, že sice bylo po válce, ale jako mír tu dobu označit nemůžeme.

Vaše kniha je psána z pohledu mladých lidí. Proč jste si vybral zrovna tento způsob?
Dospělí taky prožívali zmatek a strach. U dětí nebo puberťáků je ale nesporné, že Henleina nevolili a že nehajlovali, možná jen na nějaké slavnosti Hitlerjugend. To ale bylo asi to samé, jako když já jsem zdravil jako pionýr, protože to tak bylo a dělali to všichni. Věřím, že z pohledu dětí je příběh znepokojivější.

Vy jste se osobně setkal s Hansem Trägerem, synem jedné z obětí masakru. Vaši knihu jste mu dokonce věnoval. Jaké to pro něj bylo, když po šedesáti letech vzpomínal, jak přišel o tátu?
Hans Träger byl mezi prvními, kteří se mi z Německa ozvali. Byl duší skupiny novoborských rodáků, kteří usilovali o vybudování pamětní desky obětem z 2. a 3. června. Díval se na to stejně jako já. Mrzelo ho, že ti lidé jsou zahrabáni někde v lese, nemají slušný hrob. Chtěl udělat něco pro to, aby měli pozůstalí alespoň kde tiše postát. On i ostatní mě brali jako takovou bílou vránu. Kdybych se tím nezačal zabývat, asi by se sami neodvážili ozvat jako první. S Hansem jsme si rozuměli, psali jsme si. Je mi moc líto, že se vybudování památníku na hřbitově ani mé knížky nedožil. Moc rád bych mu ji osobně předal. (Hans Träger zemřel v červnu 2006, symbolický hrob byl dokončen o dva měsíce později – pozn. red.)

Řada lidí si dodnes možná myslí, že taková odplata za druhou světovou válku, za zločiny nacistů, je spravedlivá. Necítil jste při pátrání po tom, co se v červnu 1945 v Novém Boru stalo, také to, že by se od vás lidé kvůli tomu odvraceli?
Párkrát jsem negativní reakci zažil. Poprvé při setkání s mužem, který rozjařeně vzpomínal, jak tu v květnu a v červnu 1945 po lesích honili Němce. Když jsem se ale zmínil, že mě zajímá masakr na náměstí, velice rychle zmizel. Jindy jsem si povídal s pamětníkem, který s oběťmi sympatizoval. Do toho se ale vložila jeho žena: „Víte, co dělali esesáci v koncentráku? A víte, že ve Štěchovicích střílel wehrmacht na ústupu do dětí na dětským hřišti? A vy se tady zastáváte nějakejch henleinovců!“ Tak to byly jediné dva odmítavé případy. Pro malého českého člověka je někdy složité pochopit, že když je tu osm lidí zahrabaných jako psi bez rakve někde v lese, že to není normální.
Taky mě ve stranické vývěsce loni pranýřovali místní komunisté. Psali tam, že nechvalně známý Bernd Posselt prosazuje ze strany sudetských Němců vůči Čechům politiku malých krůčků, Tichý jim je pomáhá uskutečňovat a nejspíš ho platí Landsmannschaft... Dodnes nepochopili, že by se o to někdo mohl zajímat sám od sebe, z prostého soucitu.

Na druhou stranu nebyli mezi zastřelenými i ti, kteří byli například členy NSDAP?
Samozřejmě, že před válkou asi věřili Henleinovi a po připojení k říši se automaticky stali členy NSDAP. Dokonce o Albertu Rachmannovi víme, že byl agent Sicherheitsdienstu, protože jako obchodník často jezdil až do Itálie, uměl čtyři jazyky, taky česky. Byl to přitom právě ten, který utíkal, ten, který vůbec nemusel zemřít. Ve městě plném gardistů neměl šanci, stačilo ho obklíčit, nebo trefit do nohy. Místo toho dostal dávku ze samopalu, a ze sedmi popravených bylo osm.
Zdůrazňuji, že novoborský incident se odehrál čtyři týdny po válce. Pokud tu byl nějaký aktivní nacista, většinou to o něm vědělo celé město, a docela jistě si už 8. května sehnal civil, falešné doklady, a vydal se na západ, aby se dostal raději do amerického než ruského zajetí. Pokud to neudělal, tak byl ve vyšetřovací vazbě nebo ve sběrném táboře v České Lípě. Nejméně dva nacisti se také v Boru zastřelili s celou rodinou. Ve městě tedy zůstali jen obyčejní lidé, neměli na svědomí žádné zločiny, a byli přesvědčeni, že se jim nemůže nic stát.

Mohl byste uvést nějaký příklad?
Předválečný sociální demokrat Wendler byl prokazatelným odpůrcem nacismu, gestapo ho sledovalo, chodil na výslechy a hrozil mu i koncentrační tábor. Gardistům se prokázal průkazkou s razítkem Německé říše – jinou přece neměl! Tak ho taky zmlátili, druhý den byl odsunut do Německa a do konce života měl tiky v obličeji jen z toho půldne trápení na novoborském náměstí. Nebo doktor Träger, který přišel o život druhý den. Za války dělal lékaře na frontě a když přijel do Boru na dovolenou, lidé se mu prý na ulici vyhýbali, protože nahlas nadával na Hitlera i na nácky. Báli se s ním dát do řeči. Hned po válce ho navíc národní výbor jako spolehlivého doktora jmenoval primářem místní nemocnice. Dlouho jím nebyl. Gardisté si ho také vybrali a dodnes se neví, kde a jak zahynul.

O novoborském incidentu jste napsal několik článků, teď i knihu, ale také jste říkal, že k úplné spokojenosti vám chybí, aby přímo na novoborské radnici, v místech, kde k masakru došlo, odhalilo město pamětní desku. Proč?
Návrh na umístění pamětní desky na radnici zastupitelé předloni zamítli. Jenže proti tomu, co se v červnu 1945 stalo, protestoval vzápětí národní výbor v Boru i v České Lípě. Zdejší funkcionáři se marně snažili zadrženým pomoci. Jenže gardisté je – členy českého národního výboru! – zadržovali na radnici, aby jim na náměstí nepřekáželi. Takže celý ten masakr je sice černou kaňkou v historii našeho města, ale odpovědnost má především velící podplukovník Sekáč a gardisté pěšího pluku 47. Myslel jsem, že podobně jako já se na to bude dívat i novoborská veřejnost, a že pamětní deska na radnici je vlastně samozřejmost. Bohužel, místo toho si pozůstalí Němci sami vybudovali pietní místo na Lesním hřbitově, k čemuž jim z místních jedenadvaceti zastupitelů jen pouhých jedenáct dalo milostivě souhlas. Je to důkaz, že naše postoje k Němcům stále ještě nejsou normální.

Liberecká regionální příloha MF DNES, 8. října 2007