Miroslav Šiška: Právo 9. 9. 2008
Miroslav Šiška: „Toto je má první lekce na počítači“
Filip Pospíšil, A2 č. 4, 2008
-vb-, Listy č. 1, 2008
Vladimír Karfík, Respekt č. 8, 16. 2. 2008
TV reportáž z uvedení knihy 20. 12. 2008 (ČT24 29. 12. 2008)

O čem si psali Janouch s Havlem

„Zmínil jsi se, při předávání medaile, pro mě zcela nečekaně, kdy že budu publikovat, jak jsme spolu rozdávali peníze. Řekl jsem Ti již dříve, v roce 1991, že je pro Tebe připravena celá kopie mého ‚havlovského archívu', ale dohodli jsme se, že Ti ji předám, až skončíš prezidentování. Je tam dost citlivých věcí a jejich zveřejnění by nemělo být upospícháno. Ty jsi s tím souhlasil.“
Autorem těchto slov byl v listopadu 2001 František Janouch a pocházejí z jeho dopisu tehdejšímu prezidentovi Václavu Havlovi. O rok později mu skutečně kopii archívu předal a posléze se oba dohodli na necenzurovaném vydání jejich mnohaletého dopisování. Na sklonku minulého roku knihu pod názvem Korespondence 1978–2001 vydalo Nakladatelství Akropolis.

Poukázky i počítače
S nápadem uveřejnit veškerou korespondenci přišel František Janouch (1931). Tento jaderný fyzik a původní politickou příslušností člen KSČ byl v roce 1970 vyhozen ze zaměstnání. O tři roky později odjel na pozvání švédské Královské akademie do Stockholmu. „Po roce mě zbavili občanství,“ vysvětloval v roce 1984 Havlovi, „já se odvolal, pan ministr mé odvolání zamítl. Tedy jsem neemigroval, nýbrž mě vyemigrovali.“
Dramatik a spisovatel Václav Havel (1936) byl v Československu zakázán a jeho hry staženy z divadel a publikace z knihoven. Od roku 1977 se stal vůdčím představitelem Charty 77 a byl jedním ze tří prvních mluvčích.
Nadace Charty 77 vznikla 20. prosince 1978, kdy na její právě založené konto bylo převedeno 15 tisíc švédských korun spojených se švédskou kulturní cenou Monismanien, kterou obdržela Charta 77. Janouch byl mluvčími Charty 77 pověřen, aby cenu převzal. Tak se jeden z projevů solidarity změnil v trvalý zdroj podpory (v příštích letech získávala nadace peníze i dalšími způsoby: ve stovkách prosebných dopisů žádala o dary nebo se ucházela o granty v jiných nadacích a fondech).
Jako švédská nepolitická kulturní a humanitární organizace byla Nadace Charty 77 vyňata z daňové povinnosti. Její činnost podléhala úřední kontrole a každý rok odevzdávala podrobnou zprávu o svém hospodaření. Podle stanov pomáhala čs. občanům pronásledovaným pro politické, filozofické a náboženské přesvědčení a za kulturní aktivity.
V prvních letech své činnosti Nadace Charty 77 – s hnutím Charty 77 měla formálně společné pouze jméno, byla však zcela samostatnou institucí – používala téměř všechny prostředky na posílání pomoci domů. Peníze putovaly vždy legální cestou (adresáti v Československu dostávali zvláštní poukázky, tzv. bony, které bylo možno uplatnit v obchodní síti Tuzex).
Postupně se k činnosti nadace přidaly kulturní subvence, potom nákup knih a předplatné. Následovalo udělování cen a především aktivita při překonávání cenzurních a informačních bariér (posílání xeroxů, diktafonů, kopírovacích magnetofonů, rádií, televizorů, kamer, mobilních střihačských pultů, videorekordérů a nakonec počítačů).

Pomluvy paní Evy
František Janouch byl od zrodu Nadace Charty 77 jejím vůdčím duchem. První dopis Václavu Havlovi poslal 3. prosince 1978 a prostřednictvím diplomatických kurýrů trvala jejich obsáhlá korespondence až do listopadu 1989 (přerušena byla po dobu uvěznění Václava Havla v letech 1979–1983).
Dopisům dominovala pracovní náplň a zůstaly svědectvím o přáních a požadavcích, námětech a problémech týkajících se financování odpůrců režimu a jejich aktivit nebo zahraničních akcí na jejich podporu. „Korespondence obsahuje řadu nezveřejněných faktů o disentu,“ uvádějí ve společném úvodu Havel s Janouchem, „o vztazích mezi disentem a zahraniční emigrací, o Chartě 77 a jiných událostech našich soudobých dějin.“
V jednom z dopisů v roce 1983 Janouch psal, že se dozvěděl o pomluvách Evy Lindenkratzové: „Navrhuje, aby se mně vyslovila anonymně nedůvěra jako bývalému komunistovi. Aby mi byla odebrána Nadace Charty 77, protože ona má podezření, že její prostředky zpronevěřuji.“ Na dalších řádcích si posteskl: „Podobné činy mě roztrpčují – dělám všechnu práci s Nadací ve volném čase, na svůj účet, ve svém bytě a nemám za to ani korunu odměny. Naopak zabírá mi veškerý můj volný čas, po který jsem dříve psal, přednášel atd. – úměrně s rostoucími příjmy Nadace klesají mé vedlejší příjmy –, ale nestěžuji si, jenom hořkost mám v ústech a v srdci…“
Zřejmě náhodou se na jaře 1985 stejná žena setkala v Praze s Havlem a na adresu Janoucha použila ještě tvrdších odsudků. V dopise z 21. června Havel její postoje Janouchovi vylíčil, poprosil ho, aby o této „superdelikátní věci“ s nikým nemluvil, a potom napsal, co jí zhruba odpověděl:
„Že málokdo dělá pro nás zde tolik jako Ty. Že Nadace, kterou jsi vydupal ze země a které věnuješ všechen volný čas, drží nad vodou nejen spoustu tvořivých lidí tady, ale i polovinu produkce exilových nakladatelství a časopisů… A dále, že styk s Tebou klape perfektně, nikdy jsi mne nepodrazil nebo neobelhal, naopak vždy jsi vyšel velmi rychle a operativně vstříc jakýmkoli mým i našim návrhům, že mám s tebou ty nejlepší zkušenosti – zdaleka nejen já, ale my všichni zde.“

Debaty o penězích
Složitou a delikátní záležitostí byly peníze. „Je moc dobré, že jsi poslal seznam podpor (adres, na které byly posílány tuzexové poukázky),“ děkoval Havel v dubnu 1984, „moc nám to pomůže se orientovat. Byl jsem překvapen množstvím podporovaných.“ V prosinci téhož roku z Hrádečku psal: „Posílané peníze jsou z hlediska současné moci obzvlášť sledovanou věcí (nezapomeňme na základní ideologickou tezi, že jsme ‚placeni ze Západu'), a i když každý práci Nadace schvaluje a vítá, přece jen se lidé z dobrých důvodů trochu zdráhají příliš zřetelně se s tím veřejně identifikovat.“
V pozdějším období Havel opakovaně uváděl, že „dost peněz potřebujeme pohotově tady“ v operativním fondu. „Velmi nedočkavě čekáme na Tvou reakci na naše revoluční návrhy stran příštího roku (hodně peněz v hotovosti zde, rozdělování zde, méně průběžných požadavků na Tebe). Mnoho problémů, o nichž píšeme, by taková praxe odstranila, kontrola by byla jednodušší,“ psal 20. prosince 1986.
„Nejednou jsi zdůrazňoval,“ připomínal v červnu 1988 Janouchovi, „že Nadace je samostatná instituce, že nepodléhá Chartě a tím méně FOP (Fondu občanské pomoci – J. Hájek, V. Havel, L. Hejdánek + mluvčí Charty v daném období). Je tomu opravdu tak. My jsme jen skromný hlouček čtyř lidí, který se snaží podle svého nejlepšího svědomí radit. Rozhoduje Nadace. Komu se něco ve finanční politice nelíbí, nechť jí to napíše přímo.“ V závěru jiného dopisu (26. 7. 1987) Václav Havel poznamenal: „Oklikou jsem se dozvěděl, že jsem zástupcem Nadace tady a rozhoduji o všech penězích. Lidé za mnou chodí jako za poslední instancí. Vyvracím to, kde můžu.“
A to nejen v okruhu známých. Prakticky na den přesně v jiném dopise o rok později totiž Janouchovi psal: „Při jednom nedávném výslechu mi estébáci přečetli předem vypracovanou otázku: ‚Vypovězte, jak s Františkem Janouchem rozdělujete finanční prostředky Charty.' A aby svému příkazu dodali váhu, přečetli mi výpověď jednoho podporovaného, který uvedl do protokolu, že mu podporu zařídil Havel u Janoucha.
Samozřejmě jsem se jim vysmál. Je to celé bezvýznamné, píšu to jen pro ilustraci poměrů: estébácké povědomí je jen zkrouceným zrcadlem povědomí obecného. I proto (a nejen proto) nechceme se (členové FOP) příliš nápadně deklarovat u veřejnosti jako ti, kdo mají co do činění s penězi. A proto, jak jsem minule psal, nepovažuji za dobré, abychom sami od sebe obcházeli lidi a projednávali s nimi, kolik se jim ubere či přidá.“

Pane prezidente…
„Už jsem Ti dlouho nepsal,“ čteme v Janouchově dopise, vznikajícím na pokračování mezi 15.–19. listopadem 1989. „Asi to bude tím, že si často telefonujeme a že máme stále méně času.“ V sobotu 18. listopadu v letadle do Kodaně dopisoval: „Ze švédských novin jsem se dozvěděl, že jsi dostal povolení přijet do Stockholmu. Že bych Ti mohl doručit tento dopis osobně? V dnešní situaci bych se nebál, že by Tě nepustili zpět: kdyby to udělali, byla by to zřejmě ta jiskra, která by všechno spustila.“
Jak víme, tou rozbuškou k sametové revoluci nakonec byla jiná událost: falešná zpráva o smrti studenta na Národní třídě. Události pak nabraly divoké obrátky, a tak svůj první dopis v roce 1990 začínal František Janouch 15. ledna slovy: „Milý pane prezidente, milý Vašku, ještě jsem Ti negratuloval k volbě do funkce hlavy státu – činím tak dodatečně, leč stejně srdečně. Dívám se na počátek dopisu a zdá se mi, že ho píši ve snu…“

„Toto je má první lekce na počítači“

„Jsem zcela šokován tím, že mi jen tak mezi řečí jednou větou oznamuješ, že mi možná změníš zbytek života tím, že mi vytrhneš z ruky plnicí pero značky Žák a že mne odtrhneš od tohohle věčně proklínaného psacího stroje značky Consul a zabuduješ mne do počítače“, psal Václav Havel v září 1986 z Hrádečku Františkovi Janouchovi do Švédska. „Nemít v příbuzenstvu několik počítačologů, asi bych Ti to okamžitě zakázal ze samé hrůzy z tak radikální změny.“
Janouch měl v této věci jasnou představu. Sám svůj první dopis Havlovi napsaný na „wordprocesoru“ – jak počítač tehdy v listě nazýval – odeslal ze své chalupy v Björknäsu 25. července 1984: „Na haccich a carkach se teprve pracuje… Chtel bych s tim v brzke budoucnosti vybavit nejblizsi pratele (tedy sehnat na to prachy), a hlavne je donutit se na tom naucit pracovat.“
V jednom březnovém dopise (1986) už „počeštěný počítač“ Havlovi nabízel a v únoru 1987 mu oznamoval: „Počítač pro Tebe je připraven k expedici, koupil jsem ho v Londýně.“ Trvalo však ještě tři měsíce, než Janouch složitým způsobem vyjednal povolení k odeslání (americký velvyslanec ve Švédsku musel kvůli tomu dokonce intervenovat až ve Washingtonu).
Václav Havel si „nakonec na představu vlastnit PC zvykl“, jak psal na jaře 1987, ale v jiném dopise (6. dubna 1987) upozorňoval: „Přátelé venku, uvědomujíce si naše zaostávání, mají tendenci nás všechny computerizovat, což je od nich hezké a v jádře správné. Přitom ale zapomínají, že – abych to k něčemu přirovnal – nelze komunismus budovat, dokud není vybudován socialismus, a že computerizace ‚opozice' či paralelní kultury je tak trochu přeskakování jedné historické fáze.
Náš generální problém je rozmnožování, rychlé a okamžité, s tím se potýkají všechny časopisy a edice. Počítače jsou prima, dříve nebo později zdomácní i mezi námi, ale naše aktuální problémy neřeší. Rozmnožovat na nich je jako ořezávat tužku kosmickou raketou.“
Havel tlumočil tehdejší obecné stanovisko: méně computerů, více xeroxů. Nedostatek rozmnožovací techniky byl podle disidentů největší překážkou. Několik měsíců poté, 11. ledna 1988, však už Janouchovi poslal na tenkém papíře s děrovanými okraji výsledek svého úsilí: „Toto je má první lekce na počítači. To, co jsem právě napsal, je první mnou napsaná věta na počítači. Právě jsem provedl svou první opravu na počítači. Raduji se z tohoto úspěchu.“
Než se v listopadu 1989 zhroutil komunistický režim, dorazila do Československa další stovka osobních počítačů zakoupených a odbavených Nadací Charty 77. František Janouch v technickém vybavení „druhé kultury“ spatřoval reálnou možnost zániku zaostalých a strnulých východoevropských socialistických režimů (dokonalejší informační technologie dříve či později položí cenzuru na lopatky). Přál si, aby veškerá výroba samizdatových publikací přešla na počítače a nezávislé slovo bylo šířeno výměnou rukopisů na disketách. Tím by se zlevnilo vydávání knih v exilových nakladatelstvích.
„Chtěl bych,“ psal Havlovi 5. srpna 1988 o své počítačové koncepci, „aby zvláště mladá generace, která je ve spojení s Chartou, Jazzovou sekcí, byla dobře či lépe připravena na revoluci, která naší společnost čeká a která je v jistém smyslu spojena s využitím počítačové techniky, až padnou překážky, které brání jejímu plnému zapojení do společnosti… Do jisté míry považuji tuto ‚technizaci' našeho ghetta také za jistou kompenzaci za léta perzekucí, příkoří, zbavení možností pracovat ve svém oboru.“

Miroslav Šiška, Právo, 9. 8. 2008

Příběh disentu i exilu v dopisech

Loňské výročí Charty 77 se stalo skutečným požehnáním pro pamětníky, ale i pro ty, kteří se chtějí něco dozvědět o nedávné minulosti a životě v někdejším komunistickém Československu. Hodnotící studie na toto téma stále chybějí, zájemce však potěšila kromě konferencí, výstav, vzpomínek (Petr Placák: Fízl) konečně také kompletní edice všech dokumentů Charty 77. Na samém konci loňského roku pak vyšel objemný svazek vzájemné korespondence mezi Václavem Havlem a Františkem Janouchem z let 1978 až 2001.
Dopisy z domova i z exilu jsou z valné části zaměřeny na řešení konkrétních problémů spolupráce mezi čelnými představiteli obou skupin a mohly by čtenáře, kteří nemají odborný nebo zvláštní zájem na daném období, i přes pečlivou úpravu knihy na první pohled odradit. Byla by to ovšem obrovská škoda. Dokumenty totiž zdaleka neodhalují jen dosud řádně nepopsané mechanismy pomoci, které se disentu dostávalo ze zahraničí, a způsoby, jakými byl zajišťován proud informací z komunistického Československa.
Vzájemnou koresponci s Václavem Havlem začal český emigrant – jaderný fyzik František Janouch shromažďovat v roce 1978, kdy ve Stockholmu založil Nadaci Charty 77. V knize ji navíc doplňuje soubor dokumentů, které byly k dopisům přikládány jako přílohy, a řada fotografií. Na rozdíl od Havlových Dopisů Olze jde o korespondenci, která obsahuje méně intimní notu i méně filosofujících pasáží, zato však nebyla omezována cenzory.
V publikovaných dopisech se setkáme se zkratkami, šiframi či různými náznaky a odkazy, které měly svůj původ jak ve snahách o částečnou konspiraci, tak i například ve faktu, že část komunikace mezi Janouchem a Havlem probíhala telefonicky (ta v knize až na dvě výjimky z konce roku 1989 není zaznamenána). Přesto ani pro nezasvěceného čtenáře nepůsobí dopisy nesrozumitelně. Je tomu tak díky celkem podrobným edičním poznámkám, rejstříku a závěrečné přehledové tabulce soupisu korespondence. Orientaci v kontextu také pomáhá krátký úvodní text historika Jiřího Suka, shrnující i nejdůležitější informace, které dopisy přinášejí.
Detaily o vybavování domácích odpůrců režimu nejrůznější technikou, kterých jsou dopisy plné, mohou být dobrým podkladem pro studii o vývoji a vlivu technologie na povahu kulturního života a efektivitu metod „paralelní polis“. Informace o objemu finanční pomoci chartistům a lidem postiženým režimem a o způsobech, jakými byla prostřednictvím Nadace Charty 77 v Československu distribuována, pak mohou posloužit jako dobrý lék pro všechny mozky ovlivněné propagandou šířenými zprávami o zaprodancích Západu. Pro čtenáře může být až šokující zjištění, že se švédské „ideodiverzní centrum“ v době, kdy podporovalo vydávání desítek knih v exilových nakladatelstvích, samizdatů a pomáhalo stovkám potřebných doma, sestávalo pouze z dobrovolníků, přičemž rozhodující agendu – současně s propagací československých nezávislých aktivit v zahraničí a sháněním peněz – obstarával sám Janouch vedle svého odborného zaměstnání. Jeho svědectví o nejrůznějších způsobech, jakými pro svou činnost získával podporu, pak vypovídají jak o komplikovaném vztahu zahraničních institucí a vlád k disidentskému hnutí, tak o lidské solidaritě a v neposlední řadě o silné vůli a urputnosti.
I když Havlovy dopisy tvoří menší část souboru a řeší často technické či logistické záležitosti, jsou cenným podkladem i pro studium poměrů v disentu a vzájemných vztahů mezi jeho protagonisty. Hovoří o rozdělení jednotlivých rolí, přináší otevřené charakteristiky některých chartistů a představitelů české kultury (Petr Uhl, Ladislav Lis, Petruška Šustrová, Jan Lopatka a další). Vyjadřuje se v nich i k poměrům v československém exilu.
Právě na toto téma – tedy fungování a osobnosti českého exilu – přinášejí Janouchovy dopisy řadu kritických pohledů, přičemž nejostřejší vyjádření se týkají působení Jana Kavana (tehdejšího ředitele tiskové agentury Palach Press v Británii). Z mnohdy emocionálních výtek na adresu řady exulantů však lze často usuzovat i na některé obecnější jevy nebo trendy. Nejde zde jen o vzájemnou konkurenci, závist a snahy různých jednotlivců o přivlastnění si jména Havla, Charty či prestiže plynoucí z utrpení domácích disidentů. Spory se týkají i taktiky, strategie a ideových otázek. Zvlášť zajímavý je například popis konfliktu ohledně subvencí na kulturní projekty, který se odehrál mezi Janouchem, A. J. Liehmem, Jiřím Grušou a Janem Vladislavem v říjnu 1988, tedy zhruba rok před pádem režimu, kdy změny v Československu dostávaly novou dynamiku.
Soukromé dopisy mezi Havlem a Janouchem by však bylo škoda číst jen jako svědectví o době. Představují dramatický příběh dvou mimořádných osobností, které si za obtížných okolností budují na dálku vztah důvěry a snaží se o vzájemné pochopení. A to i navzdory různým rolím a prostředím, v nichž se ocitají, různosti v názorech i osobních ambicích. Spojuje je přitom křehká síť zprostředkovatelů a silná zodpovědnost ke svému poslání.

Filip Pospíšil, A2 č. 4, 2008

Václav Havel – František Janouch: Korespondence 1978–2001

Převažují dopisy z dob předlistopadových, ale i ty pozdější jsou zajímavé. Jako třeba Janouchova vášnivá obhajoba vědy a techniky (včetně jaderné energetiky) a vědců i techniků, reagující na Havlův krátký naštvaný dopis, ale hlavně na jeden z jeho projevů na Fóru 2000. Nejdůležitější je jistě ale korespondence zakladatele Nadace Charty 77 s Václavem Havlem-disidentem. Přináší mnoho konkrétních informací o spolupráci exilu s domácím nezávislým či opozičním prostředím a oba pisatelé zde – což je samo o sobě imponující – podávají jakési dodatečné finanční přiznán. Čtenář si může doplnit představu. co vše Nadace podporovala, jakými cestami se finanční i materiální pomoc do ČSSR dostávala. Obdivovatelé si Václava Havla někdy cení za jakousi milou politickou nešikovnost či nepraktičnost, jeho kritici a nepřátelé mu totéž vyčítají. Ale zde vidíme také Havla jako stratéga, jako člověka, který posílá do Švédska často velmi konkrétní instrukce a také velmi podrobný popis domácí situace včetně různých proudů v opozičním prostředí. Tedy politika, svébytného, ale politika. Najdeme i psaní zábavně ilustrující jinou stránku doby: dopisy o novince, jíž je vědec nadšen. spisovatel méně, totiž o osobních počítačích, jejich přednostech a jak je naučit psát česky. („Jak zřejmě pozoruješ, je dnešní dopis zase bez háčků a čárek. Zato je však psán na maličké Toshibě, která ... má dva disk-drivy, malé diskety... je to nádhera, jsem do ní zamilován...“ – březen 1987.)

-vb-, Listy č. 1, 2008

Jak se pracovalo v disentu / Charta 77 doma a za hranicemi

V Dálkovém výslechu hovoří Václav Havel o počátku sedmdesátých let jako o začínajícím dlouhém období mrtvolného ticha, éře rezignované apatie a demoralizace, šedivé konzumní každodennosti. To všechno však trvalo jen do chvíle, než zformuloval a odeslal otevřený dopis prezidentu Gustávu Husákovi. Jeho přesná analýza situace, v níž se ocitla společnost, zapůsobila osvobodivě: od této chvíle bylo jasno, stav pojmenován, lež demaskována, poslední iluze o pozitivním vývoji režimu rozmetány.

Mezi Beckettem a Havlem
Korespondence mezi Františkem Janouchem a Václavem Havlem byla zprvu založena na důvodech ryze praktických, ale postupně se jaderný fyzik s dramatikem lidsky sblížili. Když Janouch emigroval do Švédska, začal intenzivně pracovat na vzniku Nadace Charty, jež si dala za úkol materiálně podporovat domácí odpor. Zahraniční pomoc sílila úměrně k rozvíjející se aktivitě disentu.
Leckoho by při čtení mohly unavovat výčty částek, jež Janouch shromažďoval a jimiž se v Československu pomáhalo zejména vydávání časopisů a knih a také lidem, kteří byli perzekvováni a strádali. Mějme však na paměti, že za penězi se skrývají jednotlivé osudy. Lidská solidarita se probíjela přes těžko propustné hranice a doma se uskutečňovala s velkou obezřetností a péčí.
Korespondence vypovídá o zaujetí a obětavosti korespondentů, kteří pracovali pro společnou věc na úkor svých osobních cílů. Havel dal přednost nadosobnímu úkolu před osobní svobodou a vlastní dramatickou tvorbou – i psaní esejů lze chápat jako povinnost. Janouch zase kradl čas vlastní vědecké a pedagogické práci a soukromému životu. Nejenže organizoval získávání prostředků pro nadaci, ale navazoval i kontakty a využíval svých pracovních cest po světě, aby prosazoval domácí neoficiální kulturu. Z velké části i díky němu získával československý disent v zahraničí rostoucí sympatie a uznání.
Z dopisů lze vyčíst důraz na svobodu myšlení, bez níž není svobody ani pro uměleckou tvorbu. Přitom je zřejmé, že vědci Janouchovi je umělecké prostředí, do něhož vstupuje jako prostředník, neznámé. Z toho pohledu jsou až dojemné jeho kontakty se Samuelem Beckettem, nedostupnou ikonou moderní literatury a dramatiky. První impulz přišel od Becketta, který projevil zájem o Václava Havla. Napsal pro něho dokonce jednoaktovou hru a souhlasil, aby byla provedena spolu s Havlovým textem.
Na něco takového by Havel sám od sebe ani nepomyslil, vždyť vidět Becketta, to bylo i pro pařížské divadelní profesionály něco nepředstavitelného. Legendární samotář dokonce českého dramatika vybídl k setkání, a aby se o Havlovi dověděl víc, vyžádal si jeho Žebráckou operu, na níž Havlovi velmi záleželo. V obsáhlé korespondenci se tak dozvídáme nejen o historii švédské nadace, činnosti Charty 77 a jejích kontaktech s kulturním světem za železnou oponou, ale i o osobních aspiracích, každodenním životě a práci konkrétních lidí patřících k domácímu politickému podzemí.

Vladimír Karfík, Respekt č. 8, 16. 2. 2008