Nakladatelství Akropolis

Skvostná publikace s vynechávkami a chybami, zato s vysvětlivkami pro nosorožce

Jiří Voskovec & Jan Werich: KORESPONDENCE III
Vyd. nakl. Akropolis ve spolupráci s Nadací Jana a Medy Mládkových, Praha 2008.
Edičně připravil, anglické texty přeložil a komentáři opatřil Ladislav Matějka; redakce: Jiří Tomáš; na revizi textů se podíleli PhDr. Miloslava Kučerová, Doc. PhDr. Vladimír Just, PhDr. Jaroslav Šedivý; revizi anglických překladů provedli Vít Penkala a Jiří Ornest; jmenný rejstřík zpracoval Petr Teichmann.

Třetí svazek vzájemné korespondence Voskovce a Wericha vznikl tak jako dva svazky předchozí především na základě nesmírně obětavé práce velezasloužilého, kdysi exilového bohemisty, nyní Čechoameričana prof. Ladislava Matějky (roč. 1919), který převážně ručně, teprve později částečně s pomocí počítače v bostonském Gottliebově archivu opsal téměř veškeré textové podklady pro tuto třísvazkovou publikaci, tj. kopie listů Voskovcových a originály listů Werichových, které jsou v tomto archivu z rozhodnutí Christine Voskovcové uloženy a k nimž přístup je na základě regulí v tomto archivu panujících takto krajně znesnadněn.
Chceme předeslat, že veškeré kritické výtky na adresu edice III. svazku Korespondence JV & JW nemají nikterak snížit práci prof. Matějky, a to i kdyby dále jmenované nedostatky šly zcela na jeho vrub (to je ostatně velmi nepravděpodobné, podívejme se jen na množství jmen uvedených v úvodu této kritiky): nepochybně právě prof. Matějka má největší zásluhu na zpřístupnění epistolografie dvou z nejpřednějších osobností české literatury 20. století, epistolografie, která vskutku zcela zásadním způsobem posouvá naše vnímání jejich myšlenkového vývoje, jejich významu pro českou kulturu.
Cílem tohoto příspěvku však není stanovení míry tohoto významu, to nechť je úkolem literárních historiků budoucnosti. V tomto ohledu bychom jen chtěli poznamenat, že skóre co do kvantity i kvality je zhruba 2 :1 ve prospěch Voskovcův. Třísvazkový komplet je takto především rehabilitací Jiřího Voskovce jakožto osobitého myslitele, stylisty, svědka své doby. Proč je tomu tak, to již spíše patří k otázkám po kvalitě ediční přípravy celé edice: z řady indicií může totiž čtenář soudit, že Jan Werich nikterak nemusel být v korespondenční výměně s Voskovcem o tolik méně pilný než Jiří Voskovec. Jenže řada jeho dopisů z jakýchsi důvodů chybí...
O prvních dvou svazcích (oba vyšly v r. 2007) vyšla řada recenzí, společně též zvítězily v anketě „Kniha roku 2007“ Lidových novin. Za nejcennější referáty, poukazující mj. též na řadu nedostatků tohoto edičního počinu, lze považovat především dvě podrobné studie z pera Vladimíra Justa, obě otištěné v Divadelní revue (Nádherná, cenná a objevná kniha se zbytečnými chybami, Div. revue, 2007/2; Korespondence V + W II: Strhující kniha roku, kvalita nebo šlendrián?, Div. revue, 2008/2), především na ně se svými kritickými margináliemi snažíme navázat.

Naše kritické připomínky lze vydělit do několika skupin: a/ chyby a omyly v textu, resp. v ediční přípravě, b/ vynechávky v textu, c/ vysvětlivky: ca/ zbytnělé, ze značné části zcela zbytečné, cb/ místa, která měla být vysvětlena, ale nejsou, cc/ chybné vysvětlivky, d/ zpracování rejstříku, e/ překladatelské chyby v pasážích přeložených z angličtiny.
a/ Chyb tohoto druhu jsme naštěstí nezaregistrovali mnoho. Tak např. Werichův dopis datovaný zde 13. IV. 69, otištěný na s. 37–39, byl již dříve otištěn ve II. svazku Korespondence, kde je datován 29. XI. 65 (tam na s. 239–242); z kontextu vyplývá, že ranější datace je správná, tento list zde tedy nemá co dělat. Dále Werichův dopis datovaný 29. VI. 73 (s. 208) má být zřejmě datován nikoli červnem, ale červencem: svědčí o tom Voskovcova poznámka z dopisu s datem 13. VIII. 1973 (s. 213), kde se praví: „...a kupodivu rychle jsem obdržel /.../ datovaný 29. čvce /.../ došly do NYC /.../ už 4. augusta“. Dále na s. 131 v editorově úvodu k roku 1971 dosti výrazně chybí zmínka o tom, že toho roku se V s W skutečně ve Vídni setkali (s ohledem na skutečnost, že jejich jiná setkání mají v obdobných případech vždy prioritní postavení). S uspokojením však konstatujeme, že v celé publikaci jsme zaregistrovali jen jeden jediný překlep: na s. 393 má francouzské slovo znít m?me, nikoli m?me.

b/ Co se vynechávek týče, konstatuje editor již na počátku I. svazku poněkud mlhavě: „Některé dopisy jsou mírně (??) zkráceny a to hlavně (??) v místech, která jsou příliš privátní (??) nebo vysloveně obchodního rázu anebo jasně nadbytečná (??). Krácení je označeno třemi tečkami v hranatých závorkách.“ (Zdůraznění a otazníky jsou naše.) Čtenáři je takto vlastně řečeno, že dostává publikaci „ad usum Delphini“, vlastně především „mravnostně“ zcenzurované texty dopisů V + W, přičemž je nám již utajeno, kdo vlastně takto rozhodl a podle jakého klíče usuzoval, že to či ono je „příliš privátní“ či „jasně nadbytečné“. Přežili jsme kompletní, necenzurované vydání Máchova deníku z r. 1835, pornografií v podobě literatury, kvaziliteratury, žurnalistiky bulvární i nebulvární, ale i v podobně politiky jsme dnes obklopeni od rána do večera, že by nás nyní mravně narušila nějaká intimissima našich milovaných V + W? Ale budiž, také nemusíme rovnou vědět všechno, jen organizace těchto, opravdu dosti četných míst označených [...], se nám jeví jako dosti nešťastná. I v cenzurovaných edicích Máchova zlopověstného deníku se čtenářům aspoň dostávalo informací o tom, kolik slov bylo vynecháno, případně bylo i kontextem naznačeno, co asi je obsahem cenzurovaných pasáží. Zde bohužel často nabýváme dojmu, že jsme oběťmi editorovy subjektivní svévole: tohle smíš, tohle nesmíš! Ostatně, jak dlouho bude trvat, než se nějaký zvídavec do Matějkových opisů (ty totiž jistě kompletní budou!) nebo přímo do Gottliebova archivu vloupá, prohibita přepíše a třeba internetově zveřejní! Snažme se však být vůči editorovi spravedliví: jistěže už samo zveřejnění korespondence je samo o sobě diskutabilní, je třeba uvažovat o tom, jak by asi její autoři se k takovéto publikaci sami stavěli, editoři takovýchto podniků jsou jistě v obtížné situaci. A ostatně, často i zde nám kontext před a po [...] napovídá, co asi vytečkovaná místa skrývají. Někdy ale vůbec ne! Co např. může být za tečkami na s. 363, uprostřed pasáže, v níž Voskovec (skvěle!) charakterizuje Jiřího Šlitra, případně Jiřího Suchého, vůči němuž je o něco výše silně kritický? Nebo na s. 430 v pasáži, v níž Voskovec jmenuje lidi sobě milé: „...a Hemigwaye a Jean Renoira, a Pepíka Šímu [...] – no a hromadu mrtvejch s Villonem a Shakespírem...“ V takovýchto pasážích – a tyto dvě nejsou zcela ojedinělé! – jsou vytečkovaná místa vskutku testem čtenářovy bezmezné důvěry vůči editorovi!
Nedosti však na těchto vynechávkách. Bez nejmenšího vysvětlení, bez jakéhokoli editorského komentáře zjišťujeme, že řada především Werichových dopisů nebyla vůbec do edice zařazena. Nikde se nedozvídáme, proč nebyly zařazeny. Že by se ztratily, je přece velmi nepravděpodobné, nic nenapovídá tomu, že by Voskovec byl nedbalým archivářem. Tedy opět „cenzura“? Aspoň k nějakému objasnění vskutku přímo vyzývá Voskovcova poznámka z dopisu z 11. VI. 70 (s. 102): „Dopis poštovně orazítkovaný 9. t.m. v Groningen mi došel dnes ráno /.../ Obsah tvého listu pokládám za historický. Budu ovšem respektovat tvá přání a nebudu jej dále rozšiřovat.“ Zmiňovaný Werichův dopis z 9. VI. 70 ovšem v publikaci chybí!! Z kontextu Voskovcovy odpovědi je zřejmé, že Werich se během svého holandského pobytu, nejsa tedy nucen brát ohledy na československou „poštovní“ cenzuru A.D. 1970 rozepsal zřejmě především o politické situaci „doma“. Voskovcovo hodnocení onoho dopisu pak jistě netřeba podceňovat. Snad mohlo jít o vůbec nejvýznamnější Werichův list Voskovcovi z “normalizačních“ let! Nezasloužili bychom si tedy aspoň poznámku o tom, kam se onen dopis poděl? Či Werichovo přání „nerozšiřovat jej“ platilo ještě v r. 2008?
Obdobně neopodstatněnou, nevysvětlenou vynechávku lze zjistit na s. 125, kde opět Voskovec v dopise Zdence Werichové (7. XII. 70) píše: „napsali jste nám s Jeníkem roztomilé a něžné kolektivní psaníčko.“ Kde je to „psaníčko“? Ve stávající edici si je přečíst nemůžeme! Totéž na s. 337, Voskovec (21. II. 77): „Dostal jsem roztomilej dopis od Fanči, kde mě napomíná, že neumím počítat /.../“ Jiné „Fančiny“ (tj. od Werichovy vnučky Zdenky Kvapilové-Hulíkové) dopisy zařazeny byly, proč ne tenhle „roztomilej“?

c/
ca/ Ach vysvětlivky! Jaká ironie, že se v takové hojnosti vyskytují právě v případě edice Voskovcovy a Werichovy korespondence! Jak by aspoň nám, kteří V + We odjakživa čteme a sledujeme, nepřipomenuly svou hojností slavný proscéniový dialog, původně zřejmě V + W, nahraný žel jen v divadle ABC v podání W + H.: „Řeznická ulice – ulice v Praze 2. A je jasno! Já toho psa vidím. Že se toho chudák Hašek nedožil. Na to von má teď ty bidelníky...“ Jak by nám nepřipomněly obavy V + W (+ H) o to, „aby i nosorožec, kdyby snad do našeho divadla zavítal, aby i on pochopil...“ Člověk si někdy až říká, zda pan editor, ovlivněn srandou V + W, nechtěl svými vysvětlivkami i on svou troškou přispět do mlýna. Protože některé vysvětlivky, zoufale se snažící suplovat běžně dostupné naučné či anglicko-české slovníky, jsou vskutku tragikomické. Vnucuje se představa, že jejich autor vycházel z názoru, že dílo čítající celkem cca 1500 stránek budou číst převážně dítka třetího až pátého ročníku obecné školy. Ta by snad něco takového ocenila. Tak pro pobavení namátkou pár citací:
s. 236, chili-powder = „Mleté pálivé papričky“; s. 248, konstituce = „Constitution – ústava“; s. 249, Ale take it easy = „Ber to s klidem“; s. 267, během těch parties = „Večírků“; s. 274, Services = „Služby“; s. 274, za hodinovou session = „Sezení“ (zde nejen zbytečné, ale vlastně i chybné, protože „session“ u psychoanalytika by bylo lépe přeložit jako „vyšetření“ či „pohovor“); s. 277, do-it-yourself = „Vlastnoruční, doma udělanou“; s. 304, cops-and-robbers televizích = „Policajti a zloději“ (místo zbytečného překladu by zde spíše mělo být vysvětleno, proč se takovýmto přízviskem charakterizují právě americké televize!); s. 305, týnejdži = „teen age – mladá léta“ (!!); 307, yankeeovský = „Yankee – Severoameričan“; 318, help = „Pomoc, pomocník“; 327, Acheront = „Jedna z mytologických podsvětních řek“; 344, Indian Summer = „Babí léto“; 352, HAIR = „Vlasy“; 353, šarvátky s morbem = „Morbus (lat.) – nemoc“ (vskutku morbidní nosorožština!); 354, hypertension (tedy nad-tlak krevní) = „Zvýšený tlak“; 359, Ich bin so müde = „Já jsem tak unavená (něm.)“; 382, arms, nýbrž hands = „Paže“, „Ruce“; 385 ...k Officio dos Postas – Si, si, per favor – Muchas Gratias – Se?ores y Se?oritas = „Poštovní úřad – Ano, ano, prosím – mnohokrát děkuji – Pánové a dámy (šp.)“ (zde nejen že je zbytečný překlad, ale navíc to ani není moc „šp.“: jde spíše o Voskovcovu rádobyšpanělštinu); 413, New Deal = „Nový úděl, soubor reforem zavedených v průběhu let 1933–1937 během vlády prezidenta Franklina D. Roosevelta“.
Samozřejmě že mnoho jiných překladových vysvětlivek je na místě, ale ony typu výše citovaných jsou bohužel zřejmě ve většině; nejvhodnějším řešením by snad bývalo bylo zařadit jakýsi anglicko-český glosář zejména idiomatických vazeb, slangových výrazů a často vskutku poněkud obtížnějších česko-anglických makarónismů, jenž by pak byl použitelný průběžně.
cb/ Shodou okolností se na řadě míst vyskytují slova či reálie, které by vysvětlit nebylo na škodu, spolu s výše zmíněnými produkty snahy nahrazovat slovníky a encyklopedie. Tak na s. 249 je vysvětleno ono výše zmíněné „take it easy“, kdežto makarónská fráze „Drž mě absolutně posted“ (tj. zhruba „rozhodně mě průběžně informuj“) je zřejmě považována za srozumitelnou. Na s. 277, kde se nám dostalo objasnění „do-it-yourself“, máme naopak samozřejmě vědět, kdo je to „Pat Hearst se svou Symbionese Army of Liberation“. Na s. 279 (15. 5. 75) se Werich ptá Voskovce krypticky: „co kdybys se spojil s tím chlapíkem v Kanadě?“ Koho míní tím „chlapíkem“? Třeba Škvoreckého? To bychom docela rádi věděli! Na s. 324 je nám objasněno, že „shut eye“ je „šlofík“, doslova „zavřené oko“, ale na následující s. 325 v oslovení Werichem užitý výraz „Nincompoon“ (tj. „nekňuba“, „ňouma“), vskutku nepříliš běžný, vysvětlen není. Na s. 338 by si snad zasloužila poznámku Voskovcova aluze: „Anebo snad vůbec ne. Někdy strašně.“ Jde nepochybně o citát ne-li již z Golema, pak aspoň z Císařova pekaře! Na s. 350 se nedozvíme, koho Voskovec míní „Nosem“ a na s. 351 zůstává tajemstvím, komu říká „Kapesník“ (alespoň ta druhá přezdívka je znalcům OD srozumitelná: říkali tak Františku Filipovskému). Na s. 352, kde jsme se dozvěděli, že Hair znamená „Vlasy“, se bohužel nedozvíme, kterou roli Voskovcova manželka Christine ve stejnojmenném muzikálu sehrála, což by nás vskutku zajímat mohlo! Na s. 379 by stálo za to přeložit Werichovu frázi: „...taky mi ňák sděl, jestli tam mám ňáký těsto.“ (v US slangu dough, doslova „těsto“ = „prachy“). Na s. 382, kde jsou ty „paže“ a “ruce“, bychom uvítali vysvětlivku k označení chorob „die Kr, 699 ankheit“. Na s. 412 není komentováno Voskovcovo sdělení „...umřela Amy.“ A v rejstříku pod „Amy“ také nenajdeme žádný odkaz. (Jde o Amy Douglas.) Na s. 422–423 píše Werich o jakémsi „Josefovi“, přičemž z kontextu vysvítá, že jde o ženu. Nikde žádná vysvětlivka, nic ani v rejstříku! Atd. atd.
cc/ Naštěstí tak jako očividných chyb v textu, je i zřetelně chybných vysvětlivek jen pomálu:
Na s. 113 je Boot Master of the Ottoman Empire vysvětlen jako „Mistr švec na císařském otomanu“, ale daleko spíše je to „obuvnický mistr z Ottomanské říše“, přičemž onen „Boot Master“ by také mohl být „mistr prospěchu“. Na s. 251 je Werichova citace: „This program has come to you from the Uniteted States of Czecho-Slovakia“ komentována v poznámce: „jde o parafrázi odhlášení rozhlasového pořadu, který V + W za války vysílali z USA“, což je sice docela dobře možné, ale vzhledem k tomu, že Werich o pár řádků výše píše o tom, že poslouchá Hlas Ameriky, snad bylo nasnadě hledat jeho inspiraci blíže (navíc tuto frázi každý, trochu soudný čtenář, pamatující ještě dobu před r. 1989, slýchal snad každý večer). Na s. 267 se tvrdí, že „Trickie Dickie“ – „tak V + W přezdívali R. M. Nixona“, což je nesmysl, protože tak říkali Američani v celých USA (viz též s. 218). Na s. 362 „in extremis“ není ani tak moc „v krajní nouzi“, jako spíše „před smrtí“, což je snad přece jen trochu něco jiného než jen být švorc. Atd. atd.

K vysvětlivkám úhrnem ještě dvě poznámky:
1/ Je-li autorem takovýchto vysvětlivek sám prof. Matějka, nezbývá nám než opakovat, že jemu osobně za ně vinu opravdu neklademe. Jde spíše jen o nedorozumění, o důsledek absence kontaktu se soudobou hovorovou češtinou ve „staré vlasti“, tj. o něco u dlouholetého exulanta tolerovatelného. Nechápeme však, proč zdejší, „tuzemští“ redaktoři na to editora neupozornili a neuvedli vše na únosnou míru.
2/ Nepochybujeme, že faktograficky hodnotné vysvětlivky, přinášející např. informace o různých Voskovcem letmo zmíněných amerických divadelních inscenacích a filmech, vysvětlivky, které právě jsme tolik postrádali ve dvou předchozích svazcích, pocházejí z pera Vladimíra Justa, jehož česká redakce konečně uznala za vhodné přizvat ke spolupráci alespoň na III. svazku Korespondence.
d/ Rejstřík, dílo Petra Teichmanna, je bohužel jeden velký šlendrián. Když už si ho česká redakce Korespondence schovávala až do III. svazku, což samo o sobě je diskutabilní, pak jsme čekali rejstřík vskutku maximalistický a bezchybný, s křížovými odkazy, s dešifracemi všech přezdívek a pseudonymů, tedy po všech stránkách použitelný. Na konci III. svazku se nám bohužel dostalo jen jakéhosi polotovaru, opět výsledku jakési voluntaristické selekce. V preambuli rejstříku se mj. uvádí, že „...vypustili např. jména rodinných příslušníků /.../ nezařazovali jména lidí, kteří se zde objevovali zcela ojediněle a kteří v osudech V + W nehráli žádnou významnou roli.“ Určovat kdo tu „významnou roli“ měl a kdo ne, to už rezonuje s Werichovým výrokem adresovaným „vědeckým překladatelům“ z 50. let: „autor byl vůl, ale překladatel není“; zde stačí zaměnit překladatele za rejstříkáře.
Opět zmiňujeme jen ty nejnápadnější nedostatky, a to vesměs jen ty, které jsme objevili při četbě III. svazku, nejde tedy o výsledek systematické revize:
Velmi často se V + W ve svých dopisech zmiňují o osobě, jíž říkají důvěrně „Moje“. Sice poněkud obtížně, ale přece je možno již četbou I. a II. svazku zjistit, že jde o Herberta Turnauera, vídeňského přítele V + W, jejich tamějšího častého hostitele. V rejstříku se sice objevuje heslo „Turnauer Herbert“, ale není u něho uvedeno, že jde též o “Mojeho“ (a ovšem marně bychom hledali odkazové heslo „Moje – viz T. H.“). Pravá pointa však teprve přijde: co se III. svazku týče, byly pro heslo „Turnauer“ excerpovány i všechny výskyty jako „Moje“, tak se ovšem nestalo v I. a II. svazku, kde jsou v rejstříku podchyceny toliko výskyty skutečného jména Turnauer – a “Moje“ ať si trhne nohou, my nevěděli, kdo to je!! Viz též s. 294, čtenáři, uvěř vlastním očím: 30. IX. 75 – Werich Mojemu, nikde, ani zde, ani předtím není zmínka o tom kdo to ten „Moje“ vlastně je!
Na s. 418 je list: IV. 80 – Werich MUDr. Špačkovi. Je zřejmé, že listy třetím osobám jsou do Korespondence zařazovány jen v případech, kdy pro tuto mají vskutku zásadní význam. Budiž, asi je tomu tak i v tomto případě. Jenže heslo „MUDr. Špaček“ bychom v rejstříku hledali marně! Na lékaře si sestavovatelé rejstříku vůbec zřejmě nějak zasedli, domnívajíce se nepochybně, že ti felčaři v životě V + W opravdu žádnou roli hrát nemohli. V rejstříku tak například nejsou zmíněni: MUDr. Černý (s. 358), prof. Dienstbier (s. 279), prof. Dobiáš (138, 312), MUDr. Háša (s. 186, 188, 193), prof. Bedřich Placák (s. 84, 85) /zde mohu sám dosvědčit, že vskutku šlo o Werichova osobního přítele, navíc o významnou kulturní osobnost: prof. Placák byl jedním z prvních signatářů Charty 77, přeložil řadu knížek Ericha Fromma a je autorem pamětí z doby Slovenského národního povstání, jehož se účastnil/, MUDr. Zítko (s. 405, 409, 423). Ještě namátkou pár do očí nejvíce bijících nedostatků. Chybějí hesla: Filipovský František („Kapesník“) 351 / III; Kantůrek X. 357, 359, 361 / III; Kavalír Áda 385 / III; Kavalierová Eugenie 385 /III; Main Simonne (Šimonka) na více místech ve všech třech svazcích; Reaz Nick (či Rick?) 389 / III; Strichová Lily 349 / III. A ovšem pak hesla se jmény oněch „rodinných příslušníků“, která se zdaleka nevyskytují je v oněch „závěrech dopisů se žádostí o předání pozdravů“, jak v úvodu k rejstříku jeho sestavovatelé alibisticky (a neoprávněně!) prohlašují. Tedy (alespoň!) : Voskovec Prokop st., Voskovec Prokop ml., Voskovcová Olga Adriena, Voskovcová Madelaine, Voskovcová Anne Garlette, Voskovcová Christine, Voskovec Václav (tj. Wachsmann Vilém, otec Jiřího), Pinkasová Jiřina (matka Jiřího), Voskovcová Georgeanne (Gigi), Voskovcová Victoria (Vicki), Werichová Zdeňka (Žaket), Werichová-Kvapilová Jana, Kvapilová Zdeňka (Fanča), Werich Vratislav (otec Janův), Werichová Gabriela (Janova matka).
Řada hesel také nepodchycuje všechny výskyty, a to nejen v případech, kdy rafinovaní autoři používali ve svých dopisech různé pseudonymy a šifry místo vlastních jmen zmiňovaných osob. Nejtypičtějším příkladem je asi ten „Moje“ – Turnauer, ale např. Adamová Jaroslava je v rejstříku uvedena jen jednou, a to jen pro I. svazek, ovšem ve III. svazku je o ní zmínka aspoň desetkrát! O Adolfu Hoffmeisterovi se V + W často zmiňují jako o Hovnomajsterovi, případně jako o Hovníkovi: tak např. na s. 173 / III: v rejstříku o tom nic! Totéž Jaroslav Kopecký, na s. 329 / III zmíněný jako „Jarda K.“ – zase nic! Ale ani jmenovitě zmíněný A. J. Liehm na s. 294 / III nebyl uznán záznamu v rejstříku, alespoň nikoli tento výskyt! Bylo by toho jistě daleko více, ale enumerace se jistě již dávno staly únavnými.
V závěru tohoto bloku si dovoluji pro příští vydání doporučit obohatit rejstřík o čtyři zvláštní bloky: a/ Voskovec v podpisech dopisů Werichovi; b/ Voskovec v osloveních v dopisech od Wericha; c/ Werich v podpisech dopisů Voskovcovi; d/ Werich v osloveních v dopisech od Voskovce.

d/ Matějkův překlad protokolu výslechu Jiřího Voskovce z 16. 5. 1950, ve III. sv. na s. 447–484 byl údajně revidován Vítem Penkalou a Jiřím Ornestem, což, jak pevně doufáme, prostě není pravda, protože tento překlad se jen hemží nejen doslovismy, chybami v interpunkci, v zápise číslovek, ale vskutku i překladatelskými chybami. Anglický originál k dispozici nemáme, takže se jen dohadujeme.
Tak např. na s. 453 zní otázka a odpověď: „Clark: Sdílel Werich s vámi tento záměr? / Voskovec: Absolutně.“ V orig. je skoro jistě „absolutely“, což ovšem spíše znamená „zcela“ či „naprosto“. Na s. 454, uprostřed říká Voskovec: „/.../ Já vím, že Jan Masaryk...“ Osobní zájmena se ovšem v obdobných případech v češtině vesměs vynechávají; takovýchto lapsů jsou v překladu desítky (obdobně triviální překladatelskou chybou je ignorování zájmena „svůj“ apod. Vznikají pak např. věty typu „byl tam s jeho přítelem“, ovšem ten dotyčný tam byl „se svým přítelem“; i tyto chyby se zde nejednou vyskytují!). Na s. 455 nahoře praví Voskovec: „/.../ Nuže, já jsem nabídku přijal...“ To „nuže“, v orig. nepochybně „well“, překládá se buď: „no, já jsem...“, nebo „já jsem tedy...“. Na s. 455 dole, opět Voskovec: „Ano, to je správné.“ V orig. asi: „Yes, that is correct.“ Překládáme ovšem: „Ano, to souhlasí.“ Na s. 456 uprostřed, Voskovec: „To mě nepřekvapuje, protože já si nemyslím, že Clementis považoval za důležité...“ Češtější by bylo: „/.../ myslím si totiž, že Clementis nepovažoval za...“ Na s. 456 dole je „VÝSLECH ODROČEN ve 4.00 p.m.“ Co tak: „v 16.00“? Na s. 458 (obdobně na řadě dalších míst) říká Clark: „Stala se vaše úprava hry přijatelnější československým autoritám...“ Má být ovšem: úřadům! Na s. 458 dole, Voskovec: „/.../ Nebylo to hra, která by byla protikomunistická svým textem.“ Lépe: „Text té hry protikomunistický nebyl.“ Na s. 459, uprostřed, Voskovec: „/.../ Byl to muzikál. A za druhé. Nezavřeli jej, poněvadž...“ Lépe: „Byl to muzikál. A pak, nezakázali ho, protože...“ Tamtéž, o dva řádky níže, Clark: „Jestliže však sloužila k dobré vůli Spojeným státům, nezdá se že byla příjemná...“ Možno učinit srozumitelnějším takto: „Jestliže však sloužila k propagaci USA, je zřejmé, že nebyla po chuti... Na s. 460, nahoře, Voskovec: „...Já jsem přesvědčen, že bezprostředně po puči k tomu neměli odvahu, poněvadž by to nebylo oportunní.“ Má ovšem význam: „...poněvadž k tomu nebyla vhodná příležitost.“ Na s. 461, uprostřed, Clark: „Věda, jak se situace vyvíjí, proč jste se nesnažil...“ V soudobé češtině ovšem: „Když jste věděl...“ Na s. 462, dole, Voskovec: „/.../ Určitě se budu snažit, jak ti pomoci, aby ses tam dostal...“ Lépe: „Rozhodně udělám, co jen budu moci, abych ti pomohl se tam dostat...“ Na s. 462 dole, Voskovec: „...stejně jako americká delegace je právně ve State Departmentu.“ Srozumitelnější: „...stejně jako americká delegace spadá do pravomoci amerického ministerstva zahraničí.“ Na s. 463, nahoře, Clark: „Jestli je třeba souhlasu pro kohokoliv v Československu, aby dostal místo v UNESCO, tak to je ministerstvo zahraničních věcí, pravda?“ Snad: „Když kterýkoli československý občan chce pracovat v UNESCO, musí dostat povolení od MZV, že?“ Dále passim v překladu je občas zmiňována „výjezdní doložka“, občas „výjezdní povolení“; v angl. možno použít „exit visa“ nebo „exit permit“. Existovaly však již v r. 1949 v ČSR „výjezdní doložky“? Nejde o anachronismus?
Poslední příklad, i když bychom takto mohli pokračovat ještě dlouho: s. 466, nahoře, Voskovec: „Za prvé, on možná by byl povolení dostal, avšak byla to záležitost štěstí a rychlého rozhodnutí. Za druhé, on hrál každý večer, byl připoután k produkci Divotvorného hrnce /.../“ Snad: „Tak zaprvé, Werich by možná takové povolení dostal, ale šlo o to mít štěstí a rychle se rozhodnout. A pak, každý večer byl na jevišti, byl angažován v inscenaci Divotvorného hrnce /.../“

Závěrem dvě otázky a jedna poznámka:
1/ Co se „Bibliografického výběru“, s. 497–498, týče, jak rozumět tomu, že „uvádíme jen to, co úžeji souvisí s našim [sic!] vydáním“? Bibliografie obsahuje monografie, rozhovory i korespondence, jenže prostě neobsahuje všechno!
2/ Na s. 487 zmiňuje prof. Matějka Voskovcovy nedopsané memoáry Stín svobody: „Ve Voskovcově literární pozůstalosti se nachází spousta úryvků, psaných jak anglicky, tak i česky, ale to, co sám uznal za vhodné k otištění, je jen pár stránek pod názvem Stín svobody.“ Jak to „uznal za vhodné“? Je na jiných textech nadepsáno Voskovcovou rukou „nikdy nepublikovat“? Řekl to před smrtí někomu? Čtenáři tu opět nejsou hodni seriózní informace, přičemž Voskovec v řadě svých dopisů Werichovi zmiňuje svou práci na těchto memoárech a nabýváme také dojmu, že mu šla docela dobře, že s ní byl celkem spokojen. To se máme nechat odbýt těmi „pár stránkami“?
3/ Na s. 126 a 382 (k datům 7. XII. 70 a 15. I. 79) používá Voskovec název „Česko“, přičemž dle našeho názoru si je velmi dobře vědom pejorativnosti tohoto označení. Před několika lety jsem se podílel na marných bojích se zastánci tohoto novonázvu, ovšem že jsem prohrál, mezitím se těmto našim chrabrým „Ceskům“ již podařilo do vymytých mozků dnešních mladých onen skvost zasadit: používají jej, nevědomi si toho, jak ironicky, výsměšně toto označení znělo jen před pár desetiletími. Raduji se tedy nyní, že v odporu k “Česku“ bych si zřejmě s Jiřím Voskovcem dosti dobře porozuměl – navzdory dnešním vypatlancům.<

Martin Machovec, Tvar č. 5, 2009

Nerad se vyjadřuji k recenzím,
již proto, abych se nezdál potvrzovat přísloví o potrefených husách. Nicméně reakce na vloni uzavřený třísvazkový projekt Korespondence V+W k určitému vyjádření přece jen nutí. Naposledy právě dvoustránková recenze Martina Machovce (Tvar č. 5/2009). Rád bych reagoval alespoň na některá jeho tvrzení. Chyby a omyly v ediční přípravě: nejsem natolik slepý, abych tvrdil, že zmíněná trilogie je bez jediné chybičky. Je však třeba si uvědomit okolnosti, za jakých tento projekt vznikal. Jeho editor za dva měsíce oslaví úctyhodnou devadesátku, což zcela pochopitelně musí ovlivnit výsledek jeho práce. Za situace, kdy prof. Matějka opisoval v Bostonu jednotlivé dopisy a mailem je posílal do Prahy, se samozřejmě i redakční práce značně komplikovala. V řadě míst např. věty nedávaly smysl a bylo třeba nejedné kolace, aby se zjistilo, zda chyba vznikla při přepisu či uvažoval-li pisatel dopisu rychleji než psal a stylistického prohřešku se skutečně dopustil. Že spolupráce přes oceán při editorově zmíněném věku nebyla právě procházkou růžovým sadem, o tom svědčí mj. i zpoždění, které nabralo např. vydání III. dílu v důsledku operace, jíž se prof. Matějka musel počátkem loňského roku podrobit. Představa, že by český nakladatel mohl vyslat třeba jen na půl roku člověka do Bostonu, aby tam opisoval zbývající dopisy, je absurdní; stejně absurdní jako skutečnost, že by pak zbývající svazek této Korespondence musel stát na knihkupeckých pultech přinejmenším 25 000 Kč (+ 9 % DPH). Musím říci, že při prvním čtení rukopisu této korespondence jsem byl na jednu stranu uchvácen a na druhé si současně uvědomoval rizika, která z toho plynou. Nakonec jsem se rozhodl ji vydat a myslím, že ohlas čtenářů i umístění v anketě Lidových novin o Knihu roku 2007 mi dalo zapravdu. Raději takto než vůbec.
Martin Machovec se široce rozepisuje o „editorově subjektivní svévoli“ při vynechávání některých pasáží dopisů. Rád bych se prof. Matějky zastal: především oněch vynechávek, vždy řádně vyznačených, není mnoho. Nejčastěji byly vyvolány nejistotou korespondujících přátel, zda jeho předchozí dopis doputoval k adresátovi, což řešili často tím, že do příštího listu přepsali celé několikastránkové pasáže z dopisu předchozího, což by čtenáře zcela jistě neuchvacovalo (nehledě již ke skutečnosti, že by tím narůstal zbytečně rozsah i cena jednotlivých svazků a recenzenti by nám podobný postup zcela určitě omlátili o hlavu). Martin Machovec je sám natolik zkušený editor, abych mu nemusel připomínat, že vydání korespondence pro nakladatele znamená získat mj. souhlas dědiců autorských práv, v tomto případě Jana Wericha a Jiřího Voskovce. A je třeba říci, že např. dědička autorských práv po J. Werichovi udělila svůj souhlas za podmínky, že jí nakladatelství rukopis díla předloží před odevzdáním do tisku k prostudování a že bude respektovat její připomínky, související s ochranou osobnosti jejích prarodičů a rodičů. Ke cti dědiců je třeba říci, že těchto zásahů vůbec nebylo mnoho (byly vlastně jen dva) a v obou případech se redakce s jejich názorem ztotožnila. Poněkud jiná situace je u Machovcova tvrzení, že řada dopisů – především Werichových – nebyla do edice vůbec zařazena. Inu nebyla, neb nejsou k dispozici. Nejsou ani ve fondech Gotliebova bostonského archivu, ani v pražském Památníku národního písemnictví, ani u příbuzných Voskovce a Wericha. Nelze samozřejmě vyloučit, že některé dopisy někde skutečně jsou, ale skutečností zůstává, že ani přes důkladné pátrání a výzvy v médiích se objevit nic nepodařilo. Takže ve vydané Korespondenci skutečně převažují Voskovcovy listy (přece jen se čerpalo především z jeho osobního archivu). Jiná situace nastává, když Werich např. na Voskovcův psaný dopis odpověděl „zvukovým“ dopisem a ta – protože v Korespondenci není – zde logicky vytváří „díru“. Je mi líto, ale jiné řešení jsme nenalezli. Archiv těchto zvukových nahrávek (včetně oněch zvukových dopisů) zpracován není (nehledě k faktu, že jenom jeho prostudování je při objemu těchto nahrávek prací na několik let), a zůstává otázkou zda se tak někdy vůbec stane (musel by být nalezen nadšenec typu prof. Matějky v USA, ale podstatně mladší). Tím vším vzniká dojem, že v korespondenci převládá Voskovec a že je snad Werich cenzurován. Není. Zkrátka ony listy, které jsou protistranou i zmiňovány, prostě nejsou k dispozici. Ale vinit z toho editora?
Martinu Machovcovi se nelíbila ani řada poznámek pod čarou a některé překlady anglických výrazů. Jistě je možné vést debatu o tom, co si zaslouží či naopak nezaslouží vysvětlivku, jak který výraz co nejlépe přeložit do češtiny. Nicméně co člověk, to jiný názor. Každý máme sklon posuzovat tuto záležitost na základě svého vzdělání, svých zkušeností i zálib. A každý to vidíme jinak. Nicméně nikdy bych si netroufl posuzovat překlad z jiného jazyka bez znalosti originálu. Poněkud tristně v této souvislosti vyznívá, vytýká-li autor recenze tiskové chyby a sám se jich dopouští (viz špatně opsaná jména lidí, kteří se na vydání Korespondence podíleli).
A snad již jen poslední poznámka – ke jmennému rejstříku. Jako nakladatel musím říci, že již po vydání I. dílu jsem se obrátil na prof. Matějku, aby na závěr Korespondence s jeho zařazením počítal. Po vydání druhého dílu jsem si zkusil alespoň část tohoto rejstříku zpracovat a došel jsem k závěru, že – má-li být skutečně funkční – jej vlastně zpracovat nelze. Těch důvodů je celá řada, k nejdůležitějším patří nejistota při identifikaci nejrůznějších postav uvedených jen křestním jménem či přezdívkou (tři čtyři nejznámější jsme asi schopni dát dohromady všichni, ale víc ne). A přiznám se, že jsem podlehl tlaku spoluvydavatelky Medy Mládkové i samotného editora, aby tam jmenný rejstřík byl – byť ovšem jen v jakési velmi orientační podobě. Je pravda, že celý rejstřík (naprosto mechanicky) zpracoval v tiráži uvedený Petr Teichmann. Výsledek jeho práce pak dostali k posouzení ještě prof. Matějka, doc. Just a moje maličkost. Na základě jejich připomínek a doplňků, kdy konečné slovo měl editor, vznikla uveřejněná podoba rejstříku. Osobně si myslím, že kdyby tam nebyl, bylo by to lepší. Ale vidím již vztyčené ukazováky recenzentů, jaká že je to škoda, není-li trilogie rejstříkem opatřena (našli se tací již po uveřejnění I. i II. dílu, což nepochybně přispělo k tomu, že v knize nakonec je).
Martinu Machovcovi by snad nebylo třeba vysvětlovat, že existují různé typy edic. Nuže, v tomto případě se nejednalo o vědecké, nýbrž čtenářské vydání. U něho volat po tom, aby např. bibliografický výběr obsahoval všechno, mi připadá poněkud pošetilé. A Voskovcovy paměti, jejichž rukopisné části (dle informací prof. Matějky velmi torzovité) se v Bostonu nacházejí? Inu to už je jiná kapitola a hlavně jiná kniha, než právě tahle s korespondencí V+W. M. Machovec nabyl dojmu, že Voskovcovi šla práce na memoárech „docela dobře“, jiného názoru byl však J. Škvorecký se svou chotí, kteří jejich vydání ohlásili a nevydali.

Jiří Tomáš – nakladatelství Akropolis, Tvar č. 7, 2009